Marigold

Violent Nightmare, která se mi zdála z neznámého důvodu. Jsou to takoví Potomci lidí z Wishe. Garland trochu mechanicky navěšuje na svůj náhrdelník pofidérní road movie náhodné obrazy vykloubené Ameriky. Řada z nich je působivých, vizuálně a inscenačně silných (hlavně ta s Jesse Plemonsem). Film dovede vzbudit úzkost až nauseu z krutého světa, který nemá tak daleko k Walking Dead svou absencí morálky a nadvládou bestiality. Jenže. Celé to působí strašně samoúčelně, na všechny otázky, co tím vlastně film chce pojmenovat, krčí Garlandovo dílo rameny a sází jen další efektní kompozici. Postavy jsou ploché, nějaká etika a psychologie válečných reportérů působí jako hodně povrchní rešerše. Nietzscheánské hledění do propasti je málo u filmu, který paradoxně působí strašně tezovitě a ilustrativně, přitom vůbec není jasné, jakou tezi zastává a co vlastně ilustruje. Působivé cvičení nejasně rozkročené mezi zručný spektákl a zdaleka ne tak zručnou metaforu rozdělené země. Vlastně se opakuje můj problém s Garlandem, autorem efektních filmů, které ale v jádru vyznívají tupě.

Kdo čeká akční zátah a wicked nářez, bude zákonitě zklamaný, byť už si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděl film, který vyzařuje tak ryzí a hmatatelný vztek až nasranost. Patel natočil v něčem vlastně křehký příběh o brutální pomstě, který na půdorysu mýtu o opičím králi hrozí pěstí na současnou Indii a její sociální propasti a nepravosti. Je to film osvěžující v tom, že nebuduje macho mstitele, ale postavu, která musí napřed sladit svou mužskou a ženskou část, aby se mohla stát (opičí) pěstí spravedlnosti. Opičí muž hezky mytologizuje, pracuje s antitezí obrazu Indie jako země světla, vůní a barev, jaký známe z otřesného Milionáře z chatrče. Dev Patel hraje all-in na obou postech. Herecky intenzivní, režijně nápaditý - už to, jak film invenčně pozmění styl a vypráví tentýž příběh dvakrát, mě spolehlivě udrželo. Motiv mateřství a z něj plynoucí křehkosti novodobého Hanumana mě navíc dostal emocionálně. Výsledek? Film, který sice akcí šetří, ale nepůsobí nijak chudě. Na svoje momenty se stejně jako hlavní hrdina poctivě nadře. Opičák mě sejmul.

Tvůrci mají obrovské štěstí, že předloha je plná dobrých nápadů a pronikavých myšlenek, které obstojí i v banalizujícím seriálovém přepisu. To ale neznamená, že je důvod plesat. Pryč jsou košaté a vtahující paradoxy / teorie / disputace, které tak věrně zachovala čínská verze. Zůstalo pár ilustrací, přibyly nic neříkající scenáristické fráze, které mají znít cool. Přesazení z Číny vede k trochu podivné nerealističnosti. Zatímco v komunistickém režimu je autoritářské řízení společnosti pochopitelné, v kontextu Západu působí figura cynického dandyho, který všemu velí jako stárnoucí James Bond, nutně béčkově. A těch béček je tam víc. Celé to spíš než adaptací pronikavé hard sci-fi zavání druhořadým seriálem o prvním kontaktu s pár originálními nápady, které ale seriál nedokáže ani nijak extra ústrojně zapojit. Variace na knižní postavy vychází také hodně problematicky - zejména hláškující nerd John Bradley aka Simon Pegg z Wishe a strašlivě přehrávající Eiza González v roli citlivé prorokyně aplikované fyziky jsou neskonale otravní. Benedict Wong jako čínský fízl z Manchesteru má alespoň fajn delivery, i když i jeho postava pokukuje po braku až moc okatě. Problém tří těles má celkově problém řady netflixovských projektů. Hodně se tu utilitárně myslí na oslovení co nejširšího koláče předplatitelů a trochu se zapomíná, že v dobré adaptaci změny posilují dramatické / psychologické vyznění celku a měly by do sebe koncepčně i logicky zapadat. V tomhle ohledu připomíná seriálová verze spíš zmatené výpisky z četby od nepříliš bystrého žáka, který viděl příliš mnoho katastrofických velkofilmů.

Je to už takový running joke, nicméně sedí. Další film, který vypadá, jak když ho natočil hacknutý twitterový účet slavného filmaře. Čekal jsem režijní suchopár a tuhost a dostal toho opravdu vrchovatou porci. Od první scény netrefuje Ethan absolutně nic. Je to pitvořivé, bez timingu, bez point. Slovní ping pongy otravných postav nemají rytmus a nuance, na jaké jsme od Coenů zvyklí, nesympatické postavy spíše žonglují tuhými frázemi a dialekty. Trademarky tu jsou (náhody, sochy, halucinogenní intermezza), ale jsou naskládané tak halabala, navíc ve slaboduchém příběhu, že tenhle screwball působí jako lesbická verze Blbý a blbější zbavená humoru. Celé je to navíc dated. Queer komedie, kde hrdinky odpovídají spíš male teenagerům svou zálibou ve vulvě a penetraci, Thelma a Luisa kastrující patriarchát s tragickou neobratností a doslovností. Mám pocit, že téhle úrovni se mí oblíbení bratři nikdy ani nepřiblížili a pevně doufám, že už nepřiblíží. Radši dalších 5 Shakespearů od Joela, pls!

Smartass n**** Vince a jeho hood reflektovaný z tradičně inteligentního úhlu. Jeden z nejskromnějších a nejchytřejších raperů na scéně není bohužel stejně nadaný komik jako hudebník a tahle sociálně kritická besídka se mu trochu sype v přemíře ambicí. Když ve druhé polovině uhne k lehce surreálně komořině, je to dobrý, nevypočitatelný a zábavný... ale druhej Jordan Peele to není.

Ten film se opravdu strašně snaží vzbudit zdání, že chvaty, které nasazuje a údery, které rozdává, jsou skutečné. Dokonce si s touhle meta-iluzí ran, jež film divákovi zasazuje, invenčně hraje díky motivu wrestlingu coby bolestivého divadla, které je jen na oko, přesto dokáže diváky i aktéry zcela pohltit a zjizvit. Jenže aby tahle iluze byla dokonalá, musel by být Durkin stejně zručný scenárista jako režisér. A to není. Rodinné vztahy se mu rozutíkají pod rukama, jednotlivé linky jsou nedotažené, postavy se trochu nahodile vytrácejí a velká slova ani doslovné symbolické scény iluzi plnosti nevytvoří. Efron nabral he-manovskou muskulaturu, ale jeho herectví je gumové a placaté. Svou tuřínovou hlavou prokletého dobráka, který je silnější, než si sám myslí, film neutáhne. Koncentrace tragédii vinou neuspokojivých elips může nakonec budit spíš cynismus než účast a celá tahle upocená sestava o křehké maskulinitě nakonec sama sebe pokládá na lopatky pitomoučkým závěrem.

Ano, je to artově pomalé, rozvážné, meditativní, jedním dechem ale taky ploché, plné terapeutických i vizuálních klišé, hypnagogického přednesu Paula Dana a hraničního herectví Adam Sandlera, kterému ten smutek a pytle pod očima nevěřím ani chvíli. Podobně jako režii Johana Rencka, který tentokrát působí víc jako Stakka Bo hrající si na artového filmaře. Chce to být zádumčivá meditace o blízkosti a dálce, o opouštění, novodobý Odysseus v kosmu. Je to ale mnohem spíš nejdelší a nejotravnější reklama na fiktivního českého telefonního operátora, na kterého se můžete spolehnout. Moje iritace tím filmem rostla s každou další scénou, v níž jsem cítil potenciál pro zádumčivou psychologickou sci-fi. A co jsem dostal? Rusalku na kládě, lítající prase a sampl Husáka. Ve vesmíru každý slyší vaše banality, pane Prohasko.

Prudce toxická romance vesnické Lady Macbeth a submisivního chlápka od vedle, který typově odkazuje k sociálnímu realismu, jaký mi tu chybí. Obě postavy, o něž se film opírá, mají navzdory atributu zrůdnosti až překvapivě mnoho vrstev a pokud by člověk zaujal cynický odstup, tak je to vlastně především příběh jednoho turbulentního manželství dominantní ženy a chlapa, který ji oddaně miluje, ale nezvládá. Ano, ocitáme se eticky na tenké hraně romantizace nepřijatelných postav, ale v téhle empatii není nic cheap, protože se odvíjí od dobré charakterové studie a precizně zvládnuté režie. Navíc dramaturgický switch do procedurálního popisu vražd v poslední třetině výtečně zafunguje jako kontrast k "romantické linii". Výkon Lucie Žáčkové je jeden z nejlepších, jaké tu byly po revoluci k vidění a fungující chemie se zvláštně měkkým Janem Hájkem je alfou omegou celého filmu. Stodolovi jsou česká odpověď na Dahmera, pro mě nejsuverénnější tuzemský film za dlouho.

Literárně-filmová nuda na Baltu s podezřele malým myšlenkovým výtlakem.

Hezký a působivý příběh, který je ale scenáristicky vyumělkovaný. Aldis Hodge ve scénách ze střední působí trochu jako Lála Pešek ve školních škamnách. Téma systémové nespravedlnosti je pojaté tak, aby se jen rámcově dotklo rasismu a spíš se ohání obecnými frázemi. Brian je ale nesporně charismatická a zajímavá postava, která v téhle nearly hagiografii oběti americké justice vlastně při vší šablonovitosti funguje.