Marigold

Violent Nightmare, která se mi zdála z neznámého důvodu. Jsou to takoví Potomci lidí z Wishe. Garland trochu mechanicky navěšuje na svůj náhrdelník pofidérní road movie náhodné obrazy vykloubené Ameriky. Řada z nich je působivých, vizuálně a inscenačně silných (hlavně ta s Jesse Plemonsem). Film dovede vzbudit úzkost až nauseu z krutého světa, který nemá tak daleko k Walking Dead svou absencí morálky a nadvládou bestiality. Jenže. Celé to působí strašně samoúčelně, na všechny otázky, co tím vlastně film chce pojmenovat, krčí Garlandovo dílo rameny a sází jen další efektní kompozici. Postavy jsou ploché, nějaká etika a psychologie válečných reportérů působí jako hodně povrchní rešerše. Nietzscheánské hledění do propasti je málo u filmu, který paradoxně působí strašně tezovitě a ilustrativně, přitom vůbec není jasné, jakou tezi zastává a co vlastně ilustruje. Působivé cvičení nejasně rozkročené mezi zručný spektákl a zdaleka ne tak zručnou metaforu rozdělené země. Vlastně se opakuje můj problém s Garlandem, autorem efektních filmů, které ale v jádru vyznívají tupě.

Kdo čeká akční zátah a wicked nářez, bude zákonitě zklamaný, byť už si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděl film, který vyzařuje tak ryzí a hmatatelný vztek až nasranost. Patel natočil v něčem vlastně křehký příběh o brutální pomstě, který na půdorysu mýtu o opičím králi hrozí pěstí na současnou Indii a její sociální propasti a nepravosti. Je to film osvěžující v tom, že nebuduje macho mstitele, ale postavu, která musí napřed sladit svou mužskou a ženskou část, aby se mohla stát (opičí) pěstí spravedlnosti. Opičí muž hezky mytologizuje, pracuje s antitezí obrazu Indie jako země světla, vůní a barev, jaký známe z otřesného Milionáře z chatrče. Dev Patel hraje all-in na obou postech. Herecky intenzivní, režijně nápaditý - už to, jak film invenčně pozmění styl a vypráví tentýž příběh dvakrát, mě spolehlivě udrželo. Motiv mateřství a z něj plynoucí křehkosti novodobého Hanumana mě navíc dostal emocionálně. Výsledek? Film, který sice akcí šetří, ale nepůsobí nijak chudě. Na svoje momenty se stejně jako hlavní hrdina poctivě nadře. Opičák mě sejmul.

Tvůrci mají obrovské štěstí, že předloha je plná dobrých nápadů a pronikavých myšlenek, které obstojí i v banalizujícím seriálovém přepisu. To ale neznamená, že je důvod plesat. Pryč jsou košaté a vtahující paradoxy / teorie / disputace, které tak věrně zachovala čínská verze. Zůstalo pár ilustrací, přibyly nic neříkající scenáristické fráze, které mají znít cool. Přesazení z Číny vede k trochu podivné nerealističnosti. Zatímco v komunistickém režimu je autoritářské řízení společnosti pochopitelné, v kontextu Západu působí figura cynického dandyho, který všemu velí jako stárnoucí James Bond, nutně béčkově. A těch béček je tam víc. Celé to spíš než adaptací pronikavé hard sci-fi zavání druhořadým seriálem o prvním kontaktu s pár originálními nápady, které ale seriál nedokáže ani nijak extra ústrojně zapojit. Variace na knižní postavy vychází také hodně problematicky - zejména hláškující nerd John Bradley aka Simon Pegg z Wishe a strašlivě přehrávající Eiza González v roli citlivé prorokyně aplikované fyziky jsou neskonale otravní. Benedict Wong jako čínský fízl z Manchesteru má alespoň fajn delivery, i když i jeho postava pokukuje po braku až moc okatě. Problém tří těles má celkově problém řady netflixovských projektů. Hodně se tu utilitárně myslí na oslovení co nejširšího koláče předplatitelů a trochu se zapomíná, že v dobré adaptaci změny posilují dramatické / psychologické vyznění celku a měly by do sebe koncepčně i logicky zapadat. V tomhle ohledu připomíná seriálová verze spíš zmatené výpisky z četby od nepříliš bystrého žáka, který viděl příliš mnoho katastrofických velkofilmů.