GigaPudding

Muzikál kde si každý song člověk zamiluje a hlavně je tam Audrey Hepburn se svými úžasnými kostýmy přeměňující se z obyčejné květinářky Lízy Doolittleové, která zrovna nemluví jako dvakrát dobře vychovaná slečna, ve velkou krásnou dámu, která okouzlí i šlechtu. Skoro tři hodiny uběhnou jak nic se všemi těmi krásnými písničkami a vtipnými dialogy a scénami mezi nimi, kde krom krásné Audrey a jejích kostýmů ať už těch prvních květinářských, přes ten úžasný dostihový až po ten plesový a ten růžový exceluje hlavně Rex Harrison a jeho profesor Henry Higgins, který v každém dialogu vymýšlí tak květnaté urážky s úsměvem na rtech, že jinde člověk něco takového neuslyší a navíc v tak krásné angličtině :). K tomu nějaké ty vtipné gentlemanské scény s plukovníkem Pickeringem, scény fonetického výcviku, který musí Líza absolvovat včetně mluvení s pusou plnou kuliček, scény s nejoriginálnějším moralistou v anglii a hlavně scéna na plese, kde se ukáže jak moc se celý ten předchozí trénink vyplatil. Viděly jsme to už asi milionkrát, ale pořád je to prostě nejlepší a nejkrásnější muzikál na světě bez jediného slabého místa, takže jestli snad na světě existuje někdo kdo to ještě neviděl, tak by měl hejbnout tím svým zadkem jak kůň Dover, a rychle na to kouknout :).

Takeši Kitano se po těžké dopravní nehodě vrátil s filmem, ve kterém se vyrovnává s touto zkušeností a předvádí svůj nejspíš vůbec nejlepší filmařský výkon. Hlavní postava policisty Nišiho toho moc nenamluví, ale přesto se do ní dokáže divák vcítit a pochopit jeho chování a jednání. Tragická událost jednoho pracovního dne týmu policistů odstartuje Nišiho snahu všechno co jde napravit ať už to bude stát cokoli a jeho cesta za lepším životem pro svou nemocnou ženu a pro kolegy, za jejichž neštěstí cítí odpovědnost, přináší spoustu mlčenlivých dojemných scén i plno tichého ale tvrdého násilí spolu s nečekaností tragédie, která může přijít kdykoli. K tomu by Takešimu stačila snad i ta jediná scéna ve filmu, kdy si Niši v nemocničním pokoji své ženy zapaluje cigaretu. V Ohňostroji se objevuje snad úplně všechno co k životu patří a Takeši Kitano to předvádí velmi osobitým způsobem s velmi strohými dialogy, ale silnými scénami ať už násilnými, nebo humorně roztomilými, jako několik scén při výletu Nišiho a jeho ženy na horu Fudži. Podobně silné jsou i ty málomluvné scény s policistou Horibem, který je od toho osudného dne na vozíku a snaží se, za Nišiho přispění, vyrovnat s takhle razantní změnou v životě malbou, která mimochodem obsahuje výhradně obrazy Takešiho Kitana, jež vytvořil během rehabilitování se z vlastní nehody, a které jsou přítomné ve většině scén ať už při Horibeho malování nebo jako obrazy pověšené v nemocnici, v sídle jakuzáků a dalších. To všechno je navíc podbarveno krásnou hudbou s tím úžasným hlavním motivem. S ohňostrojem Takeši Kitano vytvořil jeden z nejkrásnějších filmů o životě, co kdy byl natočen a i když jsem ho viděla už asi milionkrát, tak se na něj vždycky ráda podívám znovu.

Bez jakýchkoli průtahů, hloupě polopatického vysvětlování každé blbiny a bez přehrávání se rozjíždí jeden z nejlepších krimi thrillerů vůbec o dvou soupeřích na opačné straně zákona, kteří navíc oba jsou dvojití agenti snažící se jeden druhého dostat, i když ani jeden z nich neví po kom vlastně jde. Film běží neskutečným tempem dopředu, ale zároveň je velmi přehledný a chytře promyšlený, že žádný detail nepůsobí hloupě a postavy se neřídí nějakými colombovskými vhledy do problému, takže se jede podle nějakého plánu a vypadá to jako opravdová policejní práce bez nějakých nadsazených stříleček. Ve filmu nejsou žádné vsuvky, které by měly něco uměle natahovat nebo zbytečně prodlužovat kvůli nějakému lacinému efektu a všechny myšlenky a emoce postav přichází velmi plynule v rámci toho dobře napsaného a svižného děje. A tomu ději nejvíc dává úplně špičkové obsazení s tou hlavní čtverkou postav, dva agenti a jejich dva šéfové. Tony Leung Chiu Wai je klasik ze kterého by to charisma zářilo i v sebevětší blbosti a pro roli unaveného policejního zvěda, kterému už to pěkně leze na mozek, se hodí výborně, ale co je ještě lepší je ten fakt, že stejným způsobem sedí Andy Lau na zločineckého špeha na vysokých místech policie, který postupuje velmi svědomitě a hlavně efektivně a profesionálně k jakémukoli úkolu a když dojde na improvizaci tak řeší věci s chladnou hlavou, prostě úplně borci největší a lepší obsazení to mít nemohlo :). Stejně se dá mluvit i o zkušeném Anthony Wongovi, který je ale už doopravdy klasik, vzhledem k tomu jak dlouho a v kolika známých čínských filmech už hrál a proti němu Eric Tsang jako mafiánský boss, stejně skvělé obsazení a herecké výkony. K tomu všemu navíc má film parádně napsané dialogy, takže scény působí velmi silně a napětí se čím dál zvyšuje až k tomu úplně dokonalému finále, které zapůsobí jako úplná superpecka. Když jsem v úvodu komentáře mluvila o natahování a přehrávání atd. tak to přesně měl pozdější Scorseseho remake, který jsem viděla až po asi pátém kouknutí na původní volavku, a který neměl nic z toho co jsem tak vychvalovala v tomto komentáři. Volavka prostě už bude vždycky patřit mezi klenoty krimithrillerů, i když se jí asi nikdy nepodaří dostat se do takového povědomí jako třeba klasiky Michaela Manna, protože ťuldové se nedívají na čínské filmy. :)

Mladý ambiciózní lékař Jasumoto, který se učil, aby mohl být lékařem šóguna, si vyjede na obhlídku nemocnice a tam ke své nelibosti zjistí, že není jen na obhlídce, ale že má nahradit jednoho z lékařů, který zrovna odchází. Nemocnici vede vrchní doktor Niide a zavádí tam přísná pravidla pro pacienty i zaměstnance a Jasumoto hned dělá ofrky a odmítá pracovat i dodržovat všechna běžná pravidla nemocnice než pozná co je doopravdy Rudovous, jak doktoru Niidemu přezdívají, s těmi svými pravidly zač a jaký je jeho postoj k medicíně a životu. I přes tříhodinovou stopáž filmu všechno běží rychle a zajímavě s dobře napsanými rozhovory mezi hlavními postavami a se zajímavou hlavní zápletkou i dílčími příběhy, které ji doplňují. Objeví se velká spousta pravd, které na člověka v životě čekají a taky spousta zajímavě podaného humanismu, který Rudovous prosazuje občas trošku svéráznými způsoby. Samotná postava Rudovouse a jeho zaučování Jasumota je na filmu to nejzajímavější. Rudovousovy metody jsou pro Jasumota ze začátku úplně nepochopitelné a sám Rudovous ani nemá potřebu je vysvětlovat a prostě jen dělá co dělá, ale nakonec vždycky zjistí, že jsou tím nejlepším co může lékař v daných podmínkách dělat a že Rudovous je moudrý a laskavý i když se tváří jako kruťas. Hlavní myšlenka a vyznění filmu jsou divákovy podané nakonec úplně čistě a jasně a hlavně fungují velmi silně a inspirativně, protože příběh o Rudovousovi člověka může přímo nadchnout svou živostí a idealismem a perfektně by fungoval jako náborový film pro lékařské fakulty :). A taky by bylo ještě nakonec, krom toho že je to úplně bezvýhradná pětka pro asi nejlepší Kurosawův film, potřeba říct, že Rudovous je taky ze všech nejlepší role Tošira Mifuneho, který zahrál všechny nálady, pocity a charakterové vlastnosti své postavy s takovou lehkostí a přirozeností, že by člověk věřil, že se dívá na opravdového rázného a moudrého Rudovouse spíš než na filmového herce :).

Dvojka pomatených norských polárníků pronásleduje obyčejného psa a chce ho zničit pomocí granátů a pušky, až ho nakonec dostihnou u americké výzkumné základny, kde to ale s norskou výpravou dobře nedopadne, protože američani nerozumí norskému varování a netuší, že s pejskem přišla po vetřelci ta nejhorší filmová bestie z vesmíru :). Atmosféra celého filmu je velmi stísněná už od začátku, kdy se základnou prochází pes, co se ani v jedné chvíli nechová jako opravdový pes a ten jeho stalking v šedivých tmavých chodbách za hučení větru působí znepokojivě. S prozkoumáním norské základny a odhalením, co to tam vlastně ti norové dělali, se atmosféra stává úplně beznadějně paranoidní, protože krom toho, že nikdo z celé posádky základny nemůže nikomu věřit, tak je navíc všechno ještě točené tak nejednoznačně, že si ničím nemůže být jistý ani divák do poslední chvíle každé vypjaté situace. Někteří se totiž tváří, že jsou úplně tutově "nakažení" a někdy zas divák přímo nevidí, kam postavy odchází a co se děje, takže nejistota je permanentní a v některých scénách podbarvená strašidelně ponurou hudbou. A když se nakonec provalí kdo není tím čím se zdá, tak se Věc nemusí schovávat a John Carpenter může předvést odporně bizarní pletence končetin, hlav a chapadel, co můžou mít úplně jakoukoli podobu a celé jsou slizké a prostě fuj :). Postavy ať už nakažené nebo nenakažené se chovají přirozeně a za celý film nikdo nepronese nějakou hloupost nebo zbytečně křečovitou repliku a všichni se starají především o to jak na Věc, ale protože v posádce základny nebyl Hugh Grant, tak největší prostor musel dostat tvrďák Kurt Russell, který zahrál pravděpodobně svou nejlepší roli. A ten konec je taky něco :). Zajímavé je, že podobnou věc teď zopakoval Chris Nolan ve svém Inception, ale díky té lehčí komplikovanosti to někteří nepochopili a vymysleli si okolo toho filmu milion přihlouplých teorií :). Měl od toho Carpentera opisovat důsledněji. :)

Další z řady čínských filmů národního cítění, tentokrát o zakladateli sportovní federace wushu Huo Yuanjiaovi, je pokud jde o efekt, obraz, zvuk i svou myšlenku asi ten nejzdařilejší. Popisuje příběh malého Huo Yuanjia, který radši obkoukává boje a trénink svého otce místo aby se učil kaligrafii a moudrostem, a který se jednoho dne zapřísáhne, že už nikdy neprohraje v boji, což se mu nakonec daří, ale kvůli vlastní pýše, nezodpovědnosti a pošetilosti nakonec způsobí tragédii, která ho přivede na cestu vlastní nápravy vedoucí až k rehabilitování hrdosti číňanů. V komentářích se tu objevuje například, že Jet Li to nezahrál moc dobře, ale podle mě je v obou polovinách filmu jasně znát rozdíl mezi tím "starým" arogantním Huo Yuanjia a tím napraveným, ve kterém se zračí klid, pokora a moudrost a tohle Jetovi šlo dobře, dokonce i ve scéně, kdy jde uctít památku svého protivníka to působí až dojemně. Jet Li je sice sympaťák, ale film by nebyl tím čím je, kdyby v něm byl jen Jet a divák by neviděl ty úžasně krásné pohledy do přírody v té venkovské části filmu, ve které se Huo Yuanjia napravuje a které jsou podbarvené i příjemnou hudbou. Je to ale film o bojových uměních a ne jen pohledy na čínskou přírodu, takže musí dojít i na nějakou tu bitku a ty tu jsou velmi efektní a přitom přehledné. Poměrně dost se pro umocnění choreografie používají dráty, ale vzhledem k výsledkům jejich použití ve scénách tohoto filmu to rozhodně není na škodu, protože i když se semtam Jet prolítne trošku fantastickým způsobem, tak by možná bez drátů ty souboje tak ohromující nebyly. Ke krásnému obrazu, hudbě a choreografii je potřeba ale zvlášť zmínit zvuk, který je tu čistý a ostrý, že divák slyší všechny údery a řinčení zbraní tak jako kdyby byl přímo na scéně. Samotný příběh o sebenápravě a o wushu je tu podaný způsobem zapojujícím všechny i vedlejší postavy a jeho myšlenka je krásně formulovaná, že by to člověka hned inspirovalo přihlásit se do školy bojových umění, podobně jako u Ip Mana. Fearless je ve výsledku jeden z vůbec nejlepších kungfu filmů, který spojuje nejen přehlídku perfektně sestavené choreografie, ale taky má nějakou svoji univerzální i čistě čínskou národní myšlenku a k tomu všemu je to v do detailů vypiplaném audiovizuálním kabátku, který z toho dělá perfektně udělaný filmový produkt. Jasná pětka, akorát nechápu jak z toho mohli 40 minut vystřihnout, když by to muselo znamenat asi vypuštění velké spousty scén důležitých pro vyznění příběhu a jeho vývoj stejně jako pro vývoj samotné hlavní postavy, které v DC verzi jsou.