Dio_Padre

Clintu Eastwoodovi se to opět podařilo. A je úplně jedno, jestli zfilmuje adaptaci knihy s romantickým příběhem, tradiční a klasický western, film o zapšklým trenérovi boxu, o veteránovi z války ve Vietnamu, nebo filmy inspirované skutečnými příběhy a silnými osudy jednotlivých hrdinů. Styl, jakým příběh odvypráví tě chytne, vyždímá do poslední kapky emocí a do poslední minuty stopáže jen tak nepustí.. a drží ještě dlouho po titulkách. U Richarda Jewella smíchal koktejl z emocí a pocitů zrady, lítosti, vzteku, beznaděje, soucitu a zadostiučinění. A i když divák ten příběh alespoň trochu zná a třeba i ví jaké to má rozuzlení (stejně, jako tomu bylo například u snímku Sully), Clintovi se i přesto daří vytvořit, udržovat a nakonec vygradovat napětí celého děje.

Jsou důležité filmy, která vypráví smyšlené příběhy. Jsou tu filmy, které nám ukazují nejrůznější vize tvůrců. Filmy, které jsou inspirované skutečným příběhem, avšak v průběhu jeho vyprávění a v rámci jeho postupného gradováni se může spousta věcí přihodit všelijak. Proč? Protože tvůrci prostě můžou (filmy se totiž z pravidla ne vždy rovnají skutečnosti). Jsou i snímky, které se striktně drží přesných událostí, to už ale koukáme na dokument. Nebo filmy, které se skutečností naopak nemusí mít společného absolutně nic. Díky tomu se pak divák může bavit všemi způsoby. Může se smát, může se bát, brečet, může se inspirovat, může přemýšlet nebo vzpomínat. Noah Baumbach si v rámci své tvůrčí svobody vymyslel skutečný příběh (přesně tak, vymyslel si skutečný příběh). Reálné postavy, skutečné emoce. Tady končí pomyslná hranice “pouhého” filmového absolutna, kde se může přihodit úplně cokoliv. Končí ve chvíli, kdy je divákovi naservírováno něco, s čím by se mohl ztotožnit. Ne však v rovině konkrétních situací, které ve filmu vidíme, nýbrž v rovině emocionální, kterou divák cítí, se kterou má osobní, každý naprosto subjektivní a jen svojí zkušenost. Někdy je to vtipné, jindy smutné. Jednou nahoře, pak dole. Černá, bílá. Negativa v pozitivech, pozitiva v negativech a jak zpívá Sinatra “That’s life..” (nebo Kája “C'est la vie..”). I takové filmy jsou důležité. A zaplať pánhůh, že těch “skutečných”, které za to stojí, je tak málo. Tenhle za to stojí..

V době, kdy jsme doslova přehlcený filmem s tématikou komiksových hrdinů (což má za následek, že se těmto filmu vyhýbám obloukem), jsou výjimky, které tak nějak vybočují z toho pytle, sice hraných, ale přesto strašně animovaně působících počinů, které mají jasnou "základní" osnovu - náš hlavní hrdina, zamilovanej klaďas; padouch, co chce ovládnout svět a happyend. Prolnuto propracovaným CGI, dokonalou akcí a sem tam nějakou hláškou - lístky, popcorn, kasa cink a za pár měsíců dostaneš to samý s jinými tvářemi. Beru to, osobně jsem se toho však přejedl potom, co přišli první Avengers. Nicméně jsou tu právě ty výjimky. Výjimky, které si vytvářejí vlastní zápletku, vlastní problém a vlastní pravidla. To si pak získává mou pozornost, pro ten svěží a jiný přístup a originalitu. A to se nepřejí. Ten námět, parádní scénář, herci, režie a samozřejmě, dnes už trochu nedoceněná, akce, ta už je pak jen třešnička na dortu, která se stala samozřejmostí a oko diváka už skoro nemá čím dál překvapit. Tvůrci Deadpoola to moc dobře vědí, že už je toho moc a chce se mi i věřit tomu, že si to uvědomují, že jsou tu i diváci, kteří nechtějí pořád jen to samé dokola (jak naivní, Tome..) a tak nemají problém na to na plnou hubu upozornit, nebrat si servítky a utahovat si z tvorby svých kolegů, bez kterých by vlastně žádný Deadpool nebo nic podobného nemohlo vzniknout. Je to jízda plná upřímného, pichlavého, stupidního, sarkastického a černého humoru, parádní akce, promyšlených zvratů, doplněno opět skvělým soundtrackem. Jízda, která však řeší i důležité otázky a ve finále nám předá poselství v podobě připomenutí si správných hodnot - rodina, přátelé, láska a dobro. Druhý díl Deadpoola rozhodně překonal jedničku a to, podle mého názoru, celkem nekompromisně.

Byly mi 4 roky, když jsme doma prožívali Olympiádu 1998. Uvědomoval jsem si jen jména hráčů, názvy států jednotlivých soupeřů a projevoval jsem takovou tu dětskou euforii z vítěztví. Člověk se pak, s odstupem času, k tomuhle tématu vrací, čte si o tom a zajímá se. Ale až tento dokument mi popravdě naservíroval ty skutečné okolnosti, které stáli v pozadí celého šampionátu. Křičeli jsme a skákali doma radostí, tak si to vybavuju. Hokejové zlato z Nagana má v tomhle dokumentu víc, než důstojnou upomínku a po 64 minutách permanentní husiny následovalo silných 9 minut slz, zdaleka ne stejných, jako které jsem tenkrát viděl v očích našich, ale aspoň má člověk možnost si tu znásobenou radost z úspěchů našeho týmu plně uvědomit. Kdyby tak šlo, ve výjimečných případech, nebo jednou za určité období, dát více, než jen 5 hvězd, využil bych to právě v této situaci, v případě tohoto dokumentu. Žádný dokument se mnou ještě nic podobného neudělal. Salute.

"Když se mi okamžik líbí, nerad si ho kazím fotografováním. Chci si ho užít." Ben Stiller a jeho nejlepší film.

Měl to být běžný, vnitrostátní let, kterých kapitán Chesley "Sully" Sullenberger zažil už tolik. Stal se, ale společně se zbytkem posádky a 155 pasažéry na palubě přímým účastníkem hrůzného zážitku, který straší snad všechny cestující v představách a všechny piloty v nočních můrách. Clintu Eastwoodovi se z události, kterou celý svět velmi dobře zná, podařilo vykřesat naprosté maximum. Ačkoliv divák dobře ví, o co se jedná a co bude následovat a třebaže i má pocit, že ho při sledování nemůže nic překvapit, bude možná mile překvapený. Clintu Eastwoodovi se, díky své schopnosti odvyprávět příběh s určitou mírou vkusu a citlivostí, daří upoutat a udržet divákovu pozornost. A co je další silný argument, Clint Eastwood má Toma Hankse. Napsal jsem jeho jméno v tomto komentáři už třikrát a napíšu ho znova. Clint Eastwood je jedna z největších amerických ikon a symbol vlastenectví a stejně jako jsem psal už u Amerického snipera – není nikdo jiný, kdo by měl točit filmy o skutečných událostech a hrdinech své země. Tečka. „Sully je skvělý film, pokud na něj jdete do kina, ale je to špatný film, pokud si ho pustíte v letadle.“(The Tonight Show Starring Jimmy Fallon)

Znáte ten pocit, když si zaplatíte lístek do kina a pak odcházíte ze sálu s pocitem zklamání, že jste za ty peníze dostali něco, co za to vlastně vůbec nestálo? Tak u tohohle filmu vám to nehrozí. A znáte ten pocit, když jdete z filmu, který dlouho očekáváte, těšíte se na něj a ve finále dostanete ještě víc, než by jste si dokázali představit? Tak tohle je ten správný film! Díky tomu, že jsem měl to štěstí a týden před premiérou jsem se dostal na projekci zdarma, jsem už po čtvrtině filmu věděl, že si to půjdu užít znovu a nebude mi líto jediné koruny, kterou zaplatím za vstupenku. Přátelé, uživatelé ČSFD a návštěvníci ČSFD, kteří nějakou náhodou čtete zrovna můj komentář - běžte na to do kina, stojí to za to. Dokonale jsem se bavil a jsem přesvědčen o tom samém i u vás!

Po projekci se ve mně mísily spousty pocitů. Bavil jsem se, ale zároveň jsem přivíral oči a zakrýval pusu, o čemž jsem se později dozvěděl, díky rozhovorům tvůrců, že je vlastně v naprostém pořádku. Že tvůrcům o tyto reakce diváka v určitých momentech filmu šlo. Mám pocit, že Sacha Baron Cohen svým každým dalších filmem zvedá laťku, ale v tomto případě už je ta laťka trochu výš, než jsou pomyslné tyče udávající míru snesitelnosti. Trochu je nasnadě obávat se, čeho se dočkáme příště. I přesto je ale ve filmu (trochu připomínající francouzskou komedii Drž hubu!) spousta perfektních momentů a důvodů, kvůli kterým si ty, pro mě už trochu nevhodné scény, rádi sami pro sebe vycenzurujete. Především originální, kontroverzní, velmi aktuální i laciný humor typický pro Cohena nám útočí na bránici a nedá nám vydechnout, vizuální efekty hlavně v akčních scénách z GoPro pohledu první osoby pro mě byly příjemným překvapením a obsazení půvabných hereček Isly Fisher s Annabelle Wallis a Marka Stronga, který si i přes povahu filmu u mě stále drží pověst charakterního „tvrďáka“. Pár rad, než se na film vydáte nebo si ho pustíte v pohodlí domova. Po titulkách je ještě jedna bonusová scéna a nevybírejte si tenhle film na první rande. Věřte mi, nebude žádný polibek na dobrou noc.

Není nad čím dál dumat. Mé dojmy a touhy skvěle shrne nepřekonatelný Bill Murray a jeho vystoupení v Saturday Night Live! (https://youtu.be/QqedbxGxfgE) "Oh STAR WARS, Nothing but STAR WARS, give me those STAR WARS, don't let them end. Oh STAR WARS, if they should bar wars, please let these STAR WARS..Stay. And hey, how 'bout that nutty STAR WARS bar, can you forget all the crazy creatures in there? And hey, Darth Vader in that black and evil mask, did he scare you as much as he scared me? Oh STAR WARS, those near and far wars, STAR WAARS!"

Rozhodně film, který není potřeba vidět vícekrát v krátkém období, jelikož nikam nespěchající tempo se ve mně a mých myšlenkách bude i stejně tak trpělivě rozléhat. Což z něj dělá také film, který není pro každého diváka, ale kdo jej (třeba i nedobrovolně) zhlédne, naskytne se mu možnost nahlédnou na film v obecném pojetí, jako na čisté umění. Snímek plný krásných záběrů zachycující lázeňské prostředí švýcarských Alp a jeho okolní přírody, bohatého hudebního podkresu, lidských a humorných dialogů i hlubokých úvah, díky kterým si člověk osvěží pravé hodnoty k nejbližším, k přátelství a i k sobě samému, ale především snímek plný emocí, neboť jak zazní v samotném filmu „Emoce jsou všechno, co máme.“ Nad hereckými projevy hlavních představitelů jsem ani na moment nezapochyboval. Ani jsem neměl na vybranou, když duo hlavních postav je složené z takových kapacit, jako je Michael Caine a Harvey Keitel. P. S. Rachel Weisz je mnohem krásnější, než v Mumii. P. P. S. Zeptat se mě na tvorbu Paola Sorrentina před zhlédnutí Mládí, byl jsem nepopsaný list. Nicméně pravdou je, že jeho osobité zpracování (pro mě prvního) filmu se mi velice zamlouvá, ať už se budeme bavit o režii nebo o scénáři. Takže jsem zvědavý, co mi nabídne oscarová Velká nádhera.