Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Animovaný
  • Horor

Recenzie (479)

plagát

Vincent musí zemřít (2023) 

Jednoduchá metafora na násilí ve společnosti a na absurditu konfliktů, která má sice ze začátku nakročeno k pořádné adrenalinové jízdě s prvky černého humoru, ale ve výsledku jede vždy jen na půl plynu a upřednostňuje spíše pomalejší tempo vyprávění. Řada scén zejména v první polovině pobaví, pak ale film začne zabředat do vlastní nekonzistence a vyvstane v něm spousta otázek, na které neumí odpovědět. Postupem času se navíc od zápletky o nutnosti přizpůsobit se nově nastaveným pravidlům nutným pro přežití ve světě, v němž se násilí šíří jako morová epidemie, přesune k bizarní romantické linii, což je de facto nepříliš vítaný úkrok stranou od toho nejzajímavějšího.

plagát

Komada Jōryūsho e Yōkoso (2023) 

Kdo by to byl řekl, že animovaný film o vyrábění whisky bude dojemný. Hlavním hrdinou je zde mladý novinář, který dostane za úkol napsat článek o japonské destilérce, nakonec ale napíše rovnou sérii článků na pokračování, při nichž rozšiřuje své znalosti o whisky a postupně zabředává do tajů rodinného podniku, který si prošel řadou krizí. Snaha postav o dosažení ideálního chuťového mixu, jehož výrobou by se navázalo na před lety přerušenou tradici, se zde pevně pojí s dynamikou rodinných vztahů, odpovědností za dobré jméno firmy, sounáležitost s odhodlanými zaměstnanci a osobní ctí. K tomu se začínající žurnalista učí mít rád svou práci a zjišťuje, že spousta lidí zažila stejně jako on situaci, že nakonec skončili šťastní u jiného zaměstnání, než jaké si vysnili. K tomu si přičtěte příjemnou animaci, sympatické a dobře napsané postavy a řadu emocionálně něžných okamžiků.

plagát

Háveď (2023) 

Jediná horší věc, než najít v bytě pavouka, je ztratit v bytě pavouka. Přesně taková událost ve filmu dospěje k zamoření celého činžáku jedovatými pokoutníky (nebo co to bylo) od sklepa až na půdu, kde se stále noví pavouci rozmnožují překvapivou rychlostí a pokaždé jsou výrazně větší než ti předchozí, v čemž snímek v závěru mírně koketuje až se sci-fi. Realistické prostředí sídlištního paneláku a svěží přístup schopného mladého filmaře plného energie je přesně to, co žánr pavoučího hororu potřeboval. Po delším rozjezdu s představováním postav začne být akce pořádně intenzivní a neustále se stupňuje, přičemž zvlášť pro lidi, kteří se pavouků štítí, budou některé scény za hranicí únosnosti. Ošívat se budou každopádně všichni. Nejlepší pavoučí horor od Arachnofobie z roku 1990.

plagát

To sa mi snáď len zdá (2023) 

Pozoruhodná, leč také poměrně jednoduchá satira na slávu a její proměny, věhlas na sociálních sítích, internetové celebrity, přecitlivělost v dnešním světě a cancel culture. V roli obyčejného nudného profesora, který se začne zničehonic nevysvětlitelně zjevovat milionům lidí ve snech, exceluje Nicolas Cage coby živoucí meme, jenž dovede být komický, hrozivý, truchlivý i trapný. Za zmínku stojí také zábavné sekvence snů a surrealistická atmosféra, celá ta high-koncept metafora ale funguje jen částečně, nejde příliš do hloubky a je až moc doslovná.

plagát

Raging Grace (2023) 

Drama s hororovými prvky o filipínské uklízečce a matce samoživitelce, které se podaří získat práci a bydlení v honosné britské domácnosti, jenž nicméně při bližším ohledání skrývá mnoho tajemství. Snímek je osobitou a stylisticky výraznou sociální kritikou zahrnující motiv imigrantů snažících se začlenit do společnosti i problematiku témat souvisejících s post-kolonialismem. Najdete tu filmařské postupy typické pro horory o strašidelných domech, ty jsou však používány coby prostředky ke zdůraznění těch skutečných hrůz, jimiž jsou zkušenosti přistěhovalců, kteří se běžně setkávají s předsudky, generalizací a povýšeností. Film vzniklý z hněvu vůči chování společnosti k menšinám, jehož debutující režisér s filipínskými kořeny v něm navzdory několika zaškobrtnutím ve vyprávění jasně a úderně formuluje své teze, hlásí se ke kultuře svých předků a vypráví o životních podmínkách mnoha lidí skrze postavy matky a dcery, které vede k autentickým hereckým výkonům.

plagát

Die Theorie von Allem (2023) 

Tak trochu to vypadá jako nějaký film-noir, který natočil v 60. letech Orson Welles podle scénáře Fritze Langa, jenž si pohrál s námětem tajuplné vraždy na výročním kongresu teoretických fyziků a převedl jej do podoby mysteriózního detektivního metafyzického sci-fi thrilleru zasazeného do švýcarských Alp. Tématem snímku je mimo jiné mnohovesmír, ale zatímco jiným filmařům často slouží k budování překotných příběhů nabitých zběsilými nápady, tak zde je naopak součástí rozvolněného eliptického vyprávění určeného pro náročnější publikum. O mnohovesmír se jedná i po vizuální a stylistické stránce, neb díky práci s kamerou a se světlem a stíny se tu potkávají všelijaké podoby černobílého filmu z různých desetiletí. Zajímavě napsané postavy ale společně interagují v čím dál méně koherentním příběhu, jenž je zejména v poslední čtvrtině už vyloženě cíleně nepřehledný. Vcelku je to interpretačně podnětné, ale zároveň to naráží na limity toho, kdy je ještě divák ochoten pouštět se do domýšlení souvislostí a smyslu v propletení jednotlivých linií.

plagát

Betonová utopie (2023) 

Čekat běžný katastrofický thriller je v zásadě chyba. Dvacet vteřin digitální destrukce a několik záběrů na sutiny budov tu slouží jen jako vějička pro vyprávění alegorie o rozpadu společnosti a morálky v reakci na nenadálou krizi, při níž se lidé začnou odkopávat jako sobci, pokrytci a bezcitná monstra. Aby ale ta alegorie mohla jakžtakž fungovat, tak scénář ohýbá přes koleno všechno ostatní. Absurdní je už myšlenka, že po strašlivém zemětřesení, které srovná se zemí celý Soul, zůstane jeden jediný panelák zcela netknut. Nijak se neřeší miliony mrtvých, nikdo neřeší ztrátu příbuzných či přátel, nijak se neřeší situace ve zbytku Koreji (natož ve zbytku světa). Příběh se izolovaně soustředí pouze na dění v domě, kde okamžitě dojde k vytvoření třídního systému, kdy jsou přeživší rozděleni na vlastníky bytů a na ty, kteří o své bydlení přišli, a jsou tím pádem verbeží odsouzenou v krutých mrazech k umrznutí v rozpadlých ulicích. Do příběhu jsou pak násilně naroubovány všechny možné neduhy společenské nerovnosti jdoucí ruku v ruce s kritikou kapitalismu (mezi rezidenty je kupříkladu zvolen velitel, což okamžitě po pár vteřinách vede k vytvoření korupčního úplatkářského prostředí). Naprostou kuriozitou je pasáž, v níž vlastníci bytů nelítostně vyženou z domu všechny ostatní, čímž je de facto pošlou na smrt, a pak uspořádají sami pro sebe venkovní slavnost s karaoke a s hostinou ze zásob, které vyrabovali z pozůstatků nedalekého obchodu, jehož majitele zabili. Sympatizovat tu lze jen s jednou ženou, která jako jediná z rezidentů uvažuje eticky, a tak je dobře, že film velkou část příběhu i s většinou podzápletek pojímá z jejího pohledu. Jinak je to ale manipulativní konstrukt jak hrom.

plagát

In Flames (2023) 

Boj muslimské ženy proti patriarchálním zákonům a hrabivému švagrovi, který by ji mohl po smrti jejího otce a manžela připravit o byt, je shodou okolností námětem taktéž letošního jordánského koprodukčního dramatu Jen ať je to chlapec, jenž totéž téma zpracoval lépe. Zde je pro změnu hlavní hrdinkou dcera dotyčné ženy, dospívající aspirantka na studium medicíny, kterou sžírají pocity viny za podíl na úmrtí jejího přítele. Díky tomu mohou sociální drama vyprávějící o sdílených útrapách matky a dcery netradičně obohacovat i hororové vize, které se oběma hrdinkám zjevují. Ty ale nakonec nikam moc nevedou, nemají ani patřičný strašidelný či děsivý efekt a ve výsledku působí spíš nadbytečně. Stejně tak filmu nepomáhá ani zvláštní chování postav či podivné finále s nesmyslným vyústěním a absentující pointou.

plagát

Chudiatko (2023) 

Zatím nejextravagantnější Lanthimos, a to už je dost co říct. Jeden z nejosobitějších filmařů současnosti se pořádně utrhl ze řetězu a navíc měl na realizaci svých originálních ujetých vizí hodně peněz. Výsledkem je komplexní, nehorázně zábavný a významy přetékající komediální bizár s frankensteinovskými motivy o emancipační cestě jedné ženy za poznáním světa i sebe sama. Ženy s dospělým tělem a mozkem vlastního nenarozeného dítěte, kterou skrze vyprávění řazené do kapitol sledujeme na cestě po Evropě, jak porušuje všechny myslitelné společenské konvence, postupně podráží patriarchátu nohy a ve finále mu bodá kudlu do zad a prochází si kompletním zrychleným vývojem od zvídavého batolete přes naivní dospívající dívku až po výmluvnou intelektuálku s jasným názorem na stav věcí. Inteligentní dialogy, promyšlený koncept, aktuální téma, vizuálně opojné obrazy, strhující herecké výkony, ďábelsky morbidní nápady, spousta nahoty, umělecký film jak víno, oscarové nominace jsou nevyhnutelné.

plagát

Chlapec a volavka (2023) 

Už o Zvedá se vítr se tvrdilo, že to nejspíš bude Mijazakiho poslední film, a nestalo se tak. Ani Chlapec a volavka nemusí být závěrečnou tečkou, přesto je z něj trochu cítit autorská rekapitulace, ohlížení se za vlastním dílem a v závěru i příběhem zpřítomněné předávání žezla mladší generaci. Mistr animace a filmového vyprávění každopádně nijak nepolevil v množství nápadů, pestrosti svých vizí a hloubce předkládaných myšlenek, jeho film vypadá nádherně a přetéká magickými, pohádkovými a snovými prvky, které umí být někdy kruté a jindy něžné. Úvod je ještě civilní a prakticky bez nadpřirozena, jakmile se ale titulní volavka zazubí, začne promlouvat lidským hlasem a hlavní hrdina (bohužel nepříliš zajímavý) se propadne do fantazijního světa, při jehož procházení se musí vyrovnat se ztrátou matky a s pocity bolesti, samoty, zloby a smutku, tak se Mijazakiho představivost a hravost roztočí na plné obrátky. Snaha stihnout toho říct na poli dvou hodin co nejvíc vede k tomu, že místy je film hodně nahuštěný a nenechá některé scény pořádně doznít. Mijazaki se přitom vrací ke svým osvědčeným příběhovým schématům (nejznatelněji čerpá z vlastní Cesty do fantazie) a častým trademarkům. Film je skoro až katalogem toho, co vše si lze spojit s Mijazakiho filmy, přesto na úroveň jeho nejlepších snímků nedosahuje.