Filmmaniak

David Attenborough vypráví o svém životě a na pozadí změn, k nimž došlo na Zemi v posledních desetiletích, přichází s přehledným a jasně srozumitelným apelem na ekologické téma. Snímek tak slouží nejen jako perfektní rekapitulace kariéry tohoto slavného dokumentaristy, ale zároveň i jako důležité poselství o stavu životního prostředí, v němž se ovšem namísto hledání viníků představují konstruktivní návrhy a vize.

Přesně mířená dokumentární rána na solar, která je už po prvních dvaceti minutách stokrát hustější a výživnější než celá metanolová aféra. Co začíná jako totální průser jedné rumunské nemocnice, končí v absolutní deziluzi o tamním zdravotnictví vůbec, prolezlém prostřednictvím státního aparátu skrz na skrz korupcí, podvody a lhaním. Geniálně realizovaná observace investigativních novinářů, nořících se navzdory anonymním výhrůžkám do zákulisí pohádky o tom, jak by socialistické zdravotnictví mělo léčit lidi, ale místo toho je zabíjí. Na náladě to nikomu nepřidá, ale o to důležitější je, že takovéto věci vznikají.

Mank láká diváky především na to, že prostřednictvím titulní postavy scenáristy-alkoholika rozplétá klubko vlivů, jež ho vedly k napsání slavného Občana Kanea. Samotné psaní onoho scénáře však hraje v Mankovi až druhé nebo spíš třetí housle, přičemž k jeho natáčení vůbec nedojde, skvělý Tom Burke je v roli Orsona Wellese na plátně asi tři minuty celkem a historických faktů se Mank také příliš nedrží - třeba Wellesovu účast na tvorbě scénáře prezentuje v souladu s dávno vyvrácenými mýty. Ve skutečnosti se tudíž Mank věnuje obecně spíš fungování Hollywoodu ve 30. letech a během hospodářské krize a zhruba stejnou měrou pak vypovídá i o politické náladě téže doby a o aféře kolem voleb kalifornského guvernéra v roce 1934, což už pochopitelně tolik jako tahák na diváky nepůsobí. To ale není ten problém. Problém je, že nic z toho není zpracováno kdovíjak poutavě. Fincherově touze natočit film podle dlouho odkládaného scénáře jeho otce sice naprosto rozumím, leč bohužel jde o scénář plný nezajímavě napsaných a málo definovaných postav, které sice často pronášejí důvtipné a přesně mířené věty, ale co z toho, když si na plátně není ke komu vybudovat jakýkoli vztah. Druhá polovina navíc zásadně ztrácí tah a vyjma opilecké scény u maškarní večeře ani neobsahuje nic moc pozoruhodného. Třeba takový Ed Wood od Tima Burtona vznikal s podobným záměrem a dopadl mnohem lépe. K Občanu Kaneovi se Mank vztahuje i svou snahou o audiovizuální retro-formu, která je sice působivá, avšak nikoli důsledná (přeci jen se točilo na širokoúhlý digitál), komplikovanou vypravěčskou strukturou plnou flashbacků (mezi nimiž se místy dost zvláštně přeskakuje) a množstvím různých narážek (vizuální citace, zmínky např. o saních a o poupěti). Občana Kanea je proto rozhodně nutné vidět předem. Orientovat se v klíčových postavách tehdejší hollywoodské společnosti sice už tolik nutné naštěstí není, ale je to rozhodně výhoda.

Akční thriller, který se po patnácti minutách překlopí do absurdní komedie, která útočí na mozkové neurony naprosto debilními zvraty, za vlasy přitaženým dějem a klišovitými stereotypy - viz cestující v letadle, mezi nimiž samozřejmě nechybí muslimský doktor s plnovousem, malá holčička letící za tatínkem, milenci snažící se mít v letadle sex, počítačový expert schopný naprogramovat zavirovanou zprávu za osm minut a žena, která si vyslouží plnou důvěru hlavního hrdiny jen za to, že sedí vedle něj. Liam Neeson je tradičně ultimátní badass, jeho protivník v podobě "neviditelného teroristy" by ale musel být tisíckrát větší badass, aby mu vyšel tak sofistikovaný plán, založený na dokonalém odhadu reakcí hlavního hrdiny, perfektním přehledu situace a neskonalém množství pekelných náhod. Díky nepolevujícímu tempu se aspoň pořád něco děje a díky dynamické kameře a povedeným akčním sekvencím se na to hezky dívá, jde však jen o popcornovou akční blbost na jedno použití, nabízející kvalitní filmařské řemeslo a přes sto minut dementní zábavy, ale také příběh tak nefunkční a nelogický, že je vlastně až zajímavý.

Umělecký a divácky velmi nevlídný experimentální dokument natočený v nehostinné Antarktidě, který nevypráví žádný konkrétní příběh, ale o to více významů a interpretací si na něj zřejmě můžete nabalit. Těch zdánlivě střídmých 73 minut dá docela práci vydržet, mimo jiné i kvůli záměrně kakofonické audio stopě sestávající převážně z všelijakého šumu, ruchů a něčího dýchání. Objektivně se toho ve filmu moc nestane - úvod zajišťuje pár minut domácího videa s vypravěčským komentářem, amatérská vivisekce srnky a trocha abstrakce, zbylých 65 minut tvoří dlouhé bezeslovné záběry antarktické přírody pořízené z letícího dronu, natáčejícího se do různých směrů. Tu a tam je nějaké zvíře a v druhé polovině se vyskytuje i osamocený vědec, přičemž některé obrazy vizuálně působí až uhrančivě a hypnoticky, ale většina je akorát zbytečně dlouhá. Do jednoho záběru je digitálně vloženo stádo dinosaurů a na konci dojde i na černou díru vedoucí do vesmíru (možná jde o metaforické připomínky minulosti a budoucnosti, možná ne). Podle tvůrců film reflektuje krizi lidské identity a vlnu posthumanistického uvažování způsobenou rozvojem technologií a umělé inteligence a také klimatickou změnou. Jsem za tuto informaci vděčný, protože sám bych to z něj nikdy nevyčetl.

Do těch ani ne osmdesáti minut toho talentovaný a režijně velmi schopný debutant Bartosz Kruhlik dokázal nacpat opravdu hodně - emotivní herecké výkony, hutnou atmosféru poklidné venkovské letní neděle přetnuté náhlou tragédií, řetězec vyhrocených událostí s fatálními důsledky pro postavy jednající ve stresu a pod tlakem, motiv společenské poptávky po spravedlnosti ve světě neschopných policejních autorit a bohatých gaunerů schovávajících se za politickou imunitu a vlivné konexe, i polemiku o pomíjivosti života a přístupu k žalostné události z různých perspektiv. Zprvu realistické real-time drama o zajišťování místa činu, chytře vyvedené v dlouhých procedurálních záběrech, však po čase ustoupí silně přepjatému vykonstruovanému melodramatu, v němž se postupně odkrývají netušené rodinné a milostné vazby, a které namísto emocionální supernovy končí v náručí doslovných metafor, zjednodušujících zkratek a neobratného koketování s metafyzikou. Což poněkud kazí dobrý dojem a radost z filmu, jenž jinak umí s málem předvést docela velké divadlo.

Rozhodně oceňuji ten zhruba půltucet opravdu vtipných a nápaditých gagů a scén, ale jinak je to dost slabota, zvlášť ve srovnání se skvělým prvním Boratem. Konfrontace s "nic netušícími" Američany (kteří jsou tentokrát až překvapivě rezignovaní a nechají si vše líbit) jsou bohužel mdlé, místy působí dojmem umělého inscenování a hlavně z nich trčí zoufalá nutnost nabalit je na podprůměrně režírovanou, křečovitou a bohužel nefunkční zápletku o vztahu otce a dcery. Dokud Cohen provokuje v bizarních kostýmech, tak to ještě ujde, ale jakmile dojde na hraný děj, nebo je na plátně místo něj kdokoli jiný, tak filmu okamžitě padá řetěz. O špičkové satiře může být řeč jen sporadicky, povětšinou jde o relativně standardní komedii s hraničním humorem a spoustou hluchých míst.

Zchátralý Al Capone, postižený zhoršující se demencí a bojující s následky infarktů a pohlavní nemoci, prožívá poslední rok života odkázaný na péči příbuzných, přičemž je v četných halucinacích konfrontován se svými dávnými hříchy a s brutální minulostí. I přes neatraktivně znějící námět to mohlo být přinejmenším zajímavé a pozoruhodně pojaté kontemplativní životopisné drama, avšak jeho realizace je velmi nešťastná. Repetitivní motivy ani Caponeho blouznivé vize nemají prakticky žádnou pointu a celý film je tudíž tak nějak o ničem a rozpadá se stejně jako mysl hlavního hrdiny. Díky hercům to alespoň není trapné a nechtěně směšné. Dalo by se to shrnout jako neuspokojivé čekání na to, jestli si nakonec Capone vzpomene, kam ukryl své ulité miliony, nicméně daleko větší záhadou je, jak se podařilo Toma Hardyho přemluvit k přijetí role, v níž coby nejslavnější gangster v dějinách jenom kadí do plenek, mumlá italské nadávky, cucá mrkev a vypadá odpudivě.

Zatímco vypravěčská struktura knižního Atlasu mraků připomíná spíš rozkládání a skládání matrjošky, tak ve filmu jsou jednotlivé dějové linie vzájemně propleteny a vyprávěny souběžně, takže nevyvrcholí postupně, ale všechny najednou. Díky fantastickému střihu, přeskakujícímu přes oslí můstky, dialogy a různé detaily a vzájemné podobnosti a díky velmi ustáté režii a dramaturgii mohou všechny příběhy gradovat na podobných místech a působit jako propletený celek, aniž by přitom výsledek upadal do zmatku a chaosu. Ambiciózní a odvážné dílo připomíná adaptaci šesti knih najednou, kombinuje historické dobrodružství na moři, dobové drama, špionážní thriller, rozvernou komedii, dystopické sci-fi i mýtické post-apo a ústřední motiv reinkarnace a vzájemného propojení postav podtrhuje použitím geniálních masek a obsazením každého herce a herečky do půltuctu rolí bez ohledu na pohlaví, národnost nebo barvu pleti. Spolupráce Wachowských s Tomem Tykwerem byla zřejmě klíčovým aspektem k tomu, aby film mohl fungovat ve všech stylistických polohách a zároveň působit celistvě. Skvělá výprava, vynikající hudba, revoluční a nevídaná filmová forma, mnohaúrovňový myšlenkový přesah, provázaná práce s motivy a tématy, jedna z nejlepších knižních adaptací vůbec.

Poněkud nevyrovnaný, leč přesto zajímavý horor o stáří a neurodegenerativních onemocněních, který dost mate tělem. Od začátku je ke své škodě natáčen jako standardní duchařská záležitost o strašidelném domě, čemuž odpovídá i používání obvyklých žánrových motivů k budování atmosféry (záhadné stíny v chodbách, cosi schovaného pod postelí...), které ale nemají z příběhového hlediska pointu a jsou ve filmu jaksi navíc (stejně jako všechny vedlejší postavy). Námět filmu je totiž ukotven v tvrdé realitě (a vtisknout mu podobu hororu o rodinném prokletí dává perfektní smysl), přičemž jeho rozuzlení stojí na jediné vizuální metafoře, která všechno ostatní ve finále smete ze stolu. Radost z netriviálně pojatých postav a ze zdařilé práce s interiéry tudíž kalí zbytečné lpění na několika nedostatečně provázaných a především zavádějících náznacích přítomnosti jakýchsi přízraků, které nemají s ústředním tématem filmu nic společného.