Hegesias

Geniální! Tolik potřebná kritika intelektuálských debat a pseudodebat, která se odvíjí skrytě na poli intelektuálům vlástním a která je v důsledku rozpoznatelná teprve pro intelektuály samotné. Zaklínání se cizími, různě překrucovanými a poupravovanými citáty či vyloženě smyšlenýmí teoriemi představuje pro akademický diskurz zpříma nastavené zrcadlo, které každému k sobě upřímnému akademikovi, intelektuálovi či vědci musí otevřít oči. A pak se může dostavit úlevný, očišťující smích. Těžko lze tento pořad skutečně docenit, Léblovo (nechtěně?) mistrovské dílo, o kongeniálním nasazení a výkonech představitelů debat ani nemluvě!

Nad Lůnem jsem si opět uvědomil, jak rozhodující pro vnímání každého filmu je zhlédnout ho v ten "právý" čas. Kdybych si do filmu nevnášel své vlastní předporozumění, onen nezbytný díl osobní zkušenosti, který nám dává dotvořit režisérem rozehraný příběh do, v danou chvíli, "úplného" celku, jistě bych ochotně souhlasil s výtkami, které zde v komentářích zaznívají. Ale nejsem s to je přijmout, i když si snad dobře uvědomuju jejich platnost, neboť se ve mně usadilo několik ohromujících, intenzivních dojmů, které si jako divák odnáším. Nezajímá mě rovina uskutečnitelnosti klonování, nakolik je ono ve filmu postaveno jako předpoklad celého příběhu, nezajímá mě tudíž ani psychologická věrohodnost situace, kterou je koneckonců na základě mnoha signálů třeba vnímat jako modelovou, zajímá mě pouze síla Fliegaufova vidění, přesvědčivost jeho umělecké vize, která vznáší otázky, na něž není snadné (možné?) odpovědět, jež však přesto vedou diváka k hlubšímu (mnohostrannějšímu) pochopení několika základních témat veškerého umění (jež je pokusem o výklad tohoto světa), tedy lásky a jejích podob, smrti a jejího možného (ne)přijetí, hloubky a smysluplnosti utrpení či potřeby a nezbytnosti morálky. V tomto smyslu je pro mě Lůno důmyslným a žánr oživujícím prolnutím ozvláštněné a originální formy a v podstatě klasického příběhu osudové lásky a jejích mezí, resp. je poukazem na to, jak problematická představa osudové lásky může být a kam lze ve jménu takové lásky zajít, totiž až k jejímu popření. Film tedy není tak do sebe zahleděný a divákovu trpělivost pokoušející jako Mléčná dráha, ani tak hořce tíživý, i když snad jaksi syrově osvobozující jako Dealer, nýbrž především v mnoha ohledech inspirativní, zneklidňující, a zároveň vizuálně podmanivý a v dobrém slova smyslu divácky sdílný.

Příroda polární oblasti, kterou dokument představuje, je nepochybně fascinující a mnohé záběry vskutku jedinečné, avšak narativ, který je na dokumentem zachycený výsek přírody napasován, nelze bohužel tak bezvýhradně přijmout. Na mnoha místech dokumentu je v přírodě zcela přirozená situace (např. umírání či shánění potravy) interpretována ryze lidskou logikou a namísto majestátní, enigmatické a, abych tak řekl, autentické přírody nám tvůrci předkládají rádoby jímavé, ale především sentimentální obrazy, které ze zvířat a jejich životů činí hříčky (našeho!) osudu. Takovýto antropomorfismus samozřejmě umožňuje vytěžit z dokumentu určitý citově vyděračný potenciál, přičemž odhalení strategie dokumentu, který chce diváka nenápadně kárat a zejmená pohnout k soucitu (neboť přece i mroži mají své tetičky, medvědi svá děťátka, a ten zlý člověk jim to všechno tak kazí!) je v průběhu dokumentu neustále už jaksi předpřipravováno a v závěru, poúkazem na neustálé roztávání ledu na poléch za posledních dvacet let, skutečně dokonáno. Člověk tedy musí polidštit přírodu, aby ji použil jako argument proti sobě samému (!), takto ovšem, obávám se, nikdy nevystoupí z bludného kruhu vlastního výkládání světa (a uvažování o něm vůbec) a nikdy nepřijme přírodu jako to jiné, to ne-lidské, které je s kulturou/civilizací nesouměřitelné. Tak se tedy dokument, který má být v konečném důsledku (a tak trochu nazapřenou) odrazem reálné situace globálního oteplování (jejíž vážnost v žádném případě nechci podceňovat) bohužel posouvá k žánru rodinného (dobrodružného?) filmu čili k fikci, a sám pod sebou si řeže větev, stáváje se hybridem pro všechny věkové kategorie. Nepřesvědčivost a snad i podloudnost jednotlivých interpretací navíc podtrhuje hudební doprovod, sestávající z podbízivých a hravě bezstarostných (přitom však opět pouze beznadějně sentimentálních) skladeb s líbivými nápěvy a banálními (ne-li přímo infantilními) texty.