Djoker

Král bizarních postaviček si odskočil ke krimi žánru a hned z to byl jeden z nejlepších porevolučních počinů. Ondříček konečně zkusil něco nového a v komunistické šedi se skutečně našel. Hodně mu samozřejmě pomáhá osazenstvo Dejvického divadla. Epstein to naopak sráží směrem k průměru, ale na Českého lva to stejně stačilo.

Ondříček si vybral slabší chvilku, ale v rámci české produkce se stále jedná o slušný průměr. Osazenstvo Grandhotelu je znovu z ranku exotů, postavy však moc zajímavé nejsou. Ondříčkův osobitý režisérský rukopis je tak možné vidět jen na padnoucí hudební složce a stylových tazích kamery kolem Ještědu a jeho ikonického vysílače.

Bernášková chtěla dodatečně zpeněžit svou zbytečnou knihu a ještě si při tom před kamerou dokázat, že je i po čtyřicítce stále píchatelná. Na tom by asi nebylo nic špatného, kdyby to celou dobu nedělala pod taktovkou svého manžela, což je fakt perverzní. Women power zapáchá z každého záběru a znovu vrací ženskou emancipaci o dvacet let zpátky. Z trapných pokusů o humor pobavila snad jen přehlídka všech českých hereček ve frontě na roli. Jinak to je peklo.

Pawlowská si teda hodně věří. Chýlková byla i v telecích letech minimálně osmička. Pawlowská se tehdy sice ještě vešla do limitu těžké váhy, ale i s velkou dávkou fantazie by byla maximálně dvojka. Humor a poetika jedou na podobné vlně jako pozdější veledílo autorky Banánové rybičky, takže to skutečně není film pro každého. Naštěstí se tam objevuje řada skvělých herců.

Absolonová toho za 27 let zažila hodně (skoky do vody, úraz páteře, porno, rakovina), takže je škoda, že si její příběh vzala na paškál zrovna debutantka Císařovská, která jen proskákala jednotlivá témata a nedokázala hlavní postavu vůbec zhmotnit. Germani sice přiráží jako o život, což potěší asi každého heterosexuála, ale vývoj tam není žádný. Vystačit si s pouhým konstatováním, že život je někdy pěkná svině, na celovečerní film opravdu nestačí.

Snad jen zoologové si zde najdou záživné pasáže. Ve filmu se občas mihne bobr chundelatý, ale jinak je Bertolucciho pokus o intelektuální porno velkým zklamáním. Brando je samozřejmě frajer, ovšem jeho postava je totální dement, který jen mele nesmysly a vůbec neví, která bije.

Chobotnice je nekonečný labyrint plný lží, mrtvol, tajných služeb a amerických prezidentů. Celou pravdu se tedy už nikdy nikdo nedozví, a právě proto je ideálním podkladem pro konspirační dokument. Jeden novinář si už kvůli jejímu rozplétání život zkazil a sledovat jeho následovníky je skutečně fascinující. Z podstaty věci však není možné dojít k pořádnému závěru nebo alespoň nějaké satisfakci.

Vztahy jsou peklo. Pokud nás chtěla Počtová definitivně odradit od všech jejich forem, tak se jí to povedlo. Některé jsou směšné už z podstaty věci (milenka, seznamka), některé balancují na hranici bizáru (poly, open) a pánbíčkáři jsou jen další smutný příběh české rodiny, který by se hodil do Výměny manželek. Především snaha o alternativní způsoby vztahů, kdy chce každý šukat bez omezení a na konci dne stejně začne fňukat, že by mu vlastně vyhovovala klasická podoba mezilidského soužití, jen nahrává jejich kritikům. Počtová však vybrala dobré exoty a hlavně je zajímavé vidět, že strašidla, u kterých je divák přesvědčen, že nemají na poli vztahů šanci, jsou úspěšnější než jejich pravé opaky žijící na IG a TT.

Sierra Barter je skvělý průvodce dokumentem, který bohužel hodně sráží vyprávění v rytmu MeToo. Vraždy jsou na dlouhou dobu hozeny na vedlejší kolej a řeší se hlavně znásilnění snad všech účastníků. Amatérské vyšetřování balancuje na hranici cringe, a jakmile se začne řešit Zodiac, tak je každému jasné, že to už je moc. Poslední hřebíček do rakve je odložení výsledku testu DNA asi na další sérii.

Většina dokumentů o holokaustu dává prostor výhradně lidem, kteří trpěli nebo bojovali na správné straně. Holland na to šel z druhé strany, navštívil stoupence třetí říše a jeho Final Account je skutečně výjimečné dílo. Je zajímavé vidět, jak se se svými hříchy nacisté v důchodu vyrovnali.