Kalim

Skvělé, originální a jednoduché pojetí pódiové show - to většinou funguje a DB to ne poprvé předvádí v plné parádě. Se skvělou ekipou muzikantů-performerů za zády... Tohle prostě šlape do plných. Viděno i živě v plné verzi. Za mě plná nálož...

Frank Zappa - tohle byla a stále je snad ta největší bedna která se kdy pohybovala v žánrech jako je rock, pop, jazz a kýho čerta se ty škatulky jmenují. Trvalo mě se to k němu dostat, ale jak se to jednou stalo na bázi hudební, tak nestačím zírat jak hodně inteligentní člověk to byl... - tohle všechno tenhle povedený dokument ukazuje. Některé jeho postřehy které zde můžete vidět jsou takřka prorocké a tenhle týpek v tom měl jasno už před 50-ti lety. Klobouk dolů Mr. Zappa!

Tohle není dokument - to je 115 minut trvající reklama na cukr, po kterém Vám pravděpodobně shnijí zuby a navrch se i pos...te. A to pěkně řídkou sračkou... A to jsem si kdysi myslel že na Coldplay něco je - není, a to už pěkně dlouho.

The Police - co se k tomuto uskupení dá dodat ještě nového... A přeci! Andy S. ukázal dle mého nejoběktivněji chemii tohoto tria, a nevyhýbá se i těm temnějším stránkám, o nichž se povětšinou jen šuškalo. Záběry ze zákulisí jsou chuťovka a je na tom pěkně vidět, že tihle tři se kromě toho že si lezou krkem, se taky mají velice rádi. Zřejmě proto jejich hudba explodovala a stali se naprostou extratřídou. Záležitost zřejmě jen pro skalní fandy - doporučuji doplnit četbou knih One Train Later od Andyho S., Broken Music od Stinga a Strange Things Happen od koho jiného než Stewarta C. Taktéž nutno zmínit, že film působí velice osobním dojmem, místy až doznáním toho, co je za oponou obrovského úspěchu - deprese, odcizení, izolace, ale i vystřízlivění a možnost postavit se sebevědomě na vlastní nohy s čistou hlavou. Bravo Mr. Summers...

Za mě jednoznačně palec dolů, bohužel. I když je to "jen" komedie, očekával bych alespoň malý pokus o moment překvapení, něco originálnějšího a hlavně vtipného! Nemusí to být žádná rafinovaná vtipnost, prostě něco mnohem přirozenějšího a zemitějšího, něž je tenhle inscenovaný rádobyhumor. A taktéž si neodpustím poukázat na ten totální amatérismus co se týče předstítání toho, že hlavní čtveřice opravdu hraje na své nástroje. Někde jsem dokonce četl podobný názor, ale že je to takhle blbě řemeslně zvládnuto, to jsem nečekal - prostě pokud někdo neumí hrát, tak to přeci natočím tak, aby to vypadalo, že dotyčný opravdu hraje a vystříhám se záběrů na ruce apod. - možná to je pro někoho nepodstatné, ale ten film to znevěrohodňuje i když jde jen o komedii. OK - zapomenu na ruce a řekněme technickou stránku věci a vypnu mozek - čemu se ale u téhle komedie ze současnosti mám smát. Těm opelichaným sexuálním narážkám? Že si jako každý z kapely myslí, že ten důvod pro návrat je Bolkovo umírání - žádný pořádný (aspoň černočerný) frk z toho vytěžen není... Že se brblá o hulení? Že se použije marketingová strategie o znovuobnovený zájem o kapelu apod.? Bohužel tento kousek někde těžce zamrzl a drhne a drhne. Jestli je tohle současný český komediální mainstream, tak to potěš. Přitom Nellis má za sebou vcelku podařené a chytré kousky - viz. Ene Bene nebo Výlet. Bohužel vzhledem k těmto dílkům znamená pro mě Revival kvalitativní sešup a to na úroveň děl Jiřího Vějdělka - a odtud už opravdu není k nějakému pořádnému kameňáku příliš daleko. Nellis má na víc.

Co se mi na Forbrydelsen II líbilo bylo tempo, atmosféra, hudba! (flažolety) a méně už příběh - zde mám jedno velké ale. Vraha jsem odhadnul asi v pátém díle, a i přes snahu tvůrců o změť motivů a podezřelých atd., indicie a náznaky byly jasné a zápletka s přibývajícím časem pro mě zcela nevěrohodná. Vždyť přeci v praxi existuje něco jako podjatost a pochybuji že by s tímto profilem mohli vyšetřovatelé v tak závažné kauze vůbec pokračovat v pátrání...? Pro mě je 10 dílů naopak mnoho - krátil bych tak na 5 až 6 dílů, aby byl závěrečný twist o to překvapivější a věrohodnější. Politická linie byla zajímavá - věřím v hlubokou deziluzi z praktické politiky, systémové chyby, kompromisy, vyjednávání, deformace charakterů i v tu špínu, která se může dostat za nehty - ne však v teorie spiknutí a kompletní lhostejnost v tak širokém měřítku. Každopádně sérii i přes tyto výtky hodnotím kladně a to vzhledem k celkové komplexnosti zde zobrazeného (pátrání + politika - méně už soukromí hrdinů). Je to napínavé a nudit se nebudete - každý díl je v závěru něčím nakopnut - ale zároveň si myslím, že brát zde odvyprávěné za něco obecnějšího nelze - je to prostě jen šikovná konstrukce.

David Byrne je druhem renesančního umělce - dvakrát jsem měl tu čest jej vidět živě, z toho jednou i na turné, jehož se týká tento dokument. Stačily zhruba dvě písně a divadelní sál kde se pouze sedělo stál na nohou a koncert gradoval a gradoval... Jednoduchý trik s třemi tanečníky hrajícími jakési taneční "epizody" a pohybově pumpují každou skladbu je opravdu funkční. Cit pro pódiovou prezentaci Byrneovi opravdu neschází - ať už si vezmeme postupně jeho pódiové show po rozpadu Talking Heads (jež byli sami o sobě vizionáři), vždy to byl velmi jednoduchý a velmi funkční nápad - jihoamerický, takřka karnevalový bigband (k albu Rei Momo a Uh-Oh), strohé kvarteto kapely s xylofonem (David Byrne 94), chlupaté převleky, pruhovaná a jiná kvádra, elastické převleky s anatomií těla (Feelings), montérky NASA :-) (Look Into The Eyeball), no a teď celá kapela i s tanečníky v sametově bílé (Everything That Happens Will Happen Today), a to jsem na něco určitě zapoměl... Ride, Rise, Roar nám rozkrývá i pozadí a vlastní proces tvorby tohoto projektu a hraje moc dobře i z tohoto záznamu-sestřihu. Už teď se těším, s čím tento pán přijde příště. Davida B. není nikdy dost! Howgh!

Jedny z nej videoklipů co jsem měl možnost vidět, a ne náhodou s nálepkou Petera Gabriela. Moji favorité - Big Time, Sledgehammer, Growing Up, Digging In The Dirt. Prostě chuťovka

Tak Cvok mě opravdu rozesmál - několikrát jsem u toho vyprskl . Tyhle psychózy a neurotické chování je vlastní mnoha lidem (počítám se částečně mezi postižené) a konečně na ně někdo s nadsázkou upozornil. Jenom jsem počítal co znám... Napadá vás někdy jestli jste ještě normální? Pokud ano, podívejte se na cvoka - to je impozantní sbírka "normalit." Pobavila mě scéna ve vlaku s přistoupivšíma asi studentkama, co si sdělovali svoje milostné zážitky, ovšem působící, jako ty dvojnohá zvířata co běhají po dvoře. Vzteku a frustracím by se měl dát průchod, a tohle byl od pana režiséra velmi zdravý způsob jak to udělat.

Radiohead - chvilku mi trvalo než jsem k nim vůbec přičichl, ovšem dnes čichám docela rád a často... Meeting People Is Easy mě pobavil již svým mnohoznačným názvem - ano, v pozici v jaké se jejich osobnosti nacházejí to opravdu není problém, ale jak se s tím vyrovnat a co si pustit k tělu a co ne, toť otázka. U Radiohead se mě líbí jejich snaha zůstat normální, neztratit sama sebe, nepůsobit nabubřele - o tom je také - mám ten pocit - tenhle filmeček - a taky o vřavě - světu médií který neustále doráží a otírá se o ega... Líbí se mi lehká psychedeličnost a kolážovitost filmu - ve spojení s hudbou pěkně účinkuje. Pro mě pěkné a působivé.