Stanislaus

Druhý Wolfcop trumfl svého předchůdce co do bizarnosti, bláznivosti a černohumornosti, přičemž jeho míra stupidnosti se znatelně navýšila. Některé scény a narážky mě pobavily, avšak převažovaly spíše wtf-scény, u nichž jsem si říkal, že tvůrci museli být nejspíš sjetí "na měsíčním prášku". Rozhodně se jedná o nevídaný žánrový mišmaš a bizár v jednom, u něhož mě trochu zamrzelo nevyužité cameo Kevina Smitha.

Proti proudu zaujme celkem netradičně pojatým milostným trojúhelníkem, jenž se pohybuje mezi romantickým dramatem a duchařským příběhem. Na jedné straně tradiční společnost s těhotnou manželkou, na druhé straně vášnivý románek s volnomyšlenkářským umělcem - a mezi vším se nachází hlavní postava Miguela, který si vše potřebuje pořádně urovnat v hlavě. Přiznávám, že dějová linie s "neviditelným" Santiagem měla svoje rezervy, což však vynahradil realisticky ztvárněný příběh s nejednou silnou scénou. Slabší čtyři hvězdičky!

"All things that live in this world die. This is why you must find joy in the living, while the time is yours, and not fear the end. To deny this is to deny life." Boj s obry mi dějem i atmosférou hodně připomínal Most do země Terabithia a Volání netvora, nicméně mě nedostal tolik jako výše zmíněné filmy. Měl jsem velký problém sympatizovat s hlavní hrdinkou - chápal jsem její niterné rozpoložení, ale i přesto mi přišla chvílemi neskutečně otravná. Plusové body si však film zaslouží za obsazení Zoe Saldany a Sydney Wade a za scény s Posly.

"Neplánoval jsem, že se zamiluju. Vím jen, že chci být s tebou." Ve tmě v sobě umně snoubí romantické drama s téměř kriminálním thrillerem a zobrazuje nelehkou situaci v Palestině/Izraeli na příkladu dvou mužů, jež dohromady svedl osud. Film má pomalejší rozjezd, pak ale vše začíná nabírat na obrátkách a děj se zastaví až napínavém závěru, který ve mně zanechal hořkosladkou pachuť. Smutně autentické!

Clapham Junction je s(u/y)rová mozaika z několika na první pohled nesouvisejících příběhů, při jejichž sledování člověka zamrazí ještě víc, vezme-li v potaz, že to bylo celé inspirováno skutečným zločinem z nenávisti. Zpočátku jsem měl trochu problém se dostat do děje, nicméně poslední třetina to celé vynahradila. Každý dílek mozaiky mě svým způsobem zaujal, nejvíce pak ten s mladým Treadawayem. Je nepochopitelné a děsivé, k jak moc strašlivým věcem může z nenávisti dojít.

"Skryté polibky" zobrazují hned několik aktuálních témat, které se týkají rodinných, partnerských, ale i studentských vztahů - a tím získávají celkem široký záběr. Během projekce jsem si nejednou řekl, jak moc jsou některé postavy naprosto mimo realitu a zároveň totálně na placáka - do obličeje - židlí - z kovu. Školní prostředí dokáže být opravdu podlé a nebezpečné a může člověku zanechat hluboké fyzické, ale i psychické šrámy. Film uvěřitelným způsobem přibližuje situaci dvou chlapců, kteří se kvůli omezenému smýšlení jejich okolí stali terčem násilí, urážek a odmítnutí. Osobně na mě nejvíc zapůsobily scény s proslovem matikářky a matčiným procitnutím. Skromný, ale zároveň úderný televizní film! "Bude potřebovat trochu víc času."

"Není snadné být ve vztahu s někým, kdo ti doma krade." Vzpomínáš si? má zajímavý námět a netradiční hlavní postavy - kleptomana a narkoleptičku, jež svedl dohromady osud jménem psychoterapeutka. Pokud by se tvůrci zaměřili více na humorné pojetí vztahu Beatrice a Roberta a zároveň trochu upozadili dramaticko-vztahovou linii, mohla z toho být solidní komedie. Nápad se zapomínáním nebyl špatný, ale přišel mi trochu nedotažený. Nicméně i tak se jedná o příjemně strávených devadesát minut u filmu, který svým vyzněním vzdáleně evokoval 50x a stále poprvé.

"Jsme až po oči ve sr*čkách." My a Giulia je neuvěřitelně pohodová a svižně natočená komedie o partičce na první pohled nesourodých lidí, které však spojovalo to, že chtěli začít odznova, což se neobešlo bez nějakých těch humorných peripetií. Každá z postav měla své osobité kouzlo a přispívala do soudku (místy trochu vážnější) zábavy po svém - ať už šlo o Vita, který pocházel z x-rodin či Claudia, který znal spoustu bizarně zesnulých kamarádů. Velice mě zaujal nápad s mafiány a "hrajícím" pozemkem, který opravdu fungoval. Ke konci hrál film na poněkud temnější notu a možná maličko ztrácel dech, nicméně i tak jsem si ty necelé dvě hodiny nesmírně užil.

Přečte-li si člověk před zhlédnutím obsah jen zde nebo na Imdb, bude určitě překvapený, jakého příběhu se mu nakonec dostane. Já jsem rozhodně překvapený byl! Na první pohled film připomíná P.S. Miluji tě!, což je ale - naštěstí - chyba lávky. (SPOILERY) 18 dárků je příběhem dcery a matky, které si k sobě i přes nepřízeň osudu jistým způsobem našly cestu a dokázaly se navzájem inspirovat. Postava Anny mi v první polovině filmu přišla jako sobecký spratek, který byl vážně na pěst, zatímco v Elise jsem vůbec nerozpoznal Elisu z Rivombrosy (už je to nějaký ten pátek od premiéry). V závěru tvůrci trochu tlačili na city, nicméně já jsem se na to chytil i s navijákem a nechal se unášet na dojemném filmu inspirovaném skutečnými událostmi, který zahřeje a zároveň zabolí u srdíčka. P.S. "Bylo nám spolu dobře."

"Víte, že bohyně štěstěna má jedno tajemství? Takové kouzlo. Jak někoho přimějete, aby se do vás navždy zamiloval? Upřeně se na něj zadíváte. Tak získáte jeho obraz. Pak zavřete oči a necháte je pevně zavřené. A obraz se dostane až do srdce. Od té chvíle s vámi ta osoba bude navždy." Bohyně štěstěna má takřka hororový úvod, který hned člověku do hlavy nasadí brouka. Snímek v sobě umným způsobem mísí dramatickou a komediální linii - na jedné straně se divák nechá pobavit výjevy s každodenního života, na druhé straně stojí vstříc seriózním tématům jako je vážná nemoc či partnerská krize - přičemž obě linie fungují a působí přirozeně. I když má film bezmála dvě hodiny, vůbec mě nenudil, a s napětím jsem očekával, jakým směrem se vše vyvine. Možná bych našel pár much - nicméně tato italská tragikomedie si mě opravdu získala, takže hodnotím plným počtem. "Narodili jsme se s problémy. Tak si přiděláme další."