Posledné recenzie (2 753)
Kolaps (2024)
Po Ex Machina a Anihilaci mé třetí setkání s režijní tvorbou Alexe Garlanda, který podobně jako u výše zmíněných snímků vypráví příběh z více či méně blízké budoucnosti - tentokrát ale ve více současném a realistickém duchu, z čehož diváka zamrazí o to více. Dějově jde o jednoduchý příběh na bázi road movie s akčními mezizastávkami, na nichž jsou hlavní postavy konfrontovány se znepokujícími výjevy z "každodenního života v USA". Líbilo se mi audiovizuální zpracování filmu - ať už se jednalo o fotografie novinářů vložené do obrazu, nebo hudební podkres, který jako by svými přátelskými country podtóny zmírňoval zobrazované hrůzy. Nejnepříjemnější sekvencí byla pro mě zcela bezpochyby konfrontace s Jessem Plemonsem; výtvarně na mě nejvíce zapůsobil průjezd hořícím lesem; a z hlediska akce se mi nejvíce líbilo napínavé finále. Solidní čtyři hvězdičky!
Krotitelia duchov: Mrazivá hrozba (2024)
Říše ledu dává větší prostor původnímu obsazení a snaží se ještě o kus více o nostalgické napojení na původní filmy než Odkaz, přesto nedosahuje kvalit osmdesátkových klasik a nechává vlát potenciál jen tak ve (smrtonosně mrazivém) vzduchu. Hlavní záporák má líbivě děsuplný vizuál a je celkem škoda, že přichází na scénu relativně pozdě a figuruje spíše jen v "ušeptaných" náznacích. (Staro)nové obsazení z Odkazu, obohacené tentokrát o Kumaila Nanjianiho, mi přišlo opět takové jalové. Pokračování, které vzniklo asi jenom proto, aby prostě bylo, aniž by se snažilo o nějaký posun a přidanou hodnotu do krotitelského univerza.
Ella a čierny jaguár (2024)
Po zvířecích dobrodružstvích ve filmech Mia a bílý lev a Vlk a lev: Nečekané přátelství se režisér Gilles de Maistre vytasil se třetím velmi podobným kouskem, který mě však na rozdíl od zmíněných starších kousků nechal veskrze chladným a netečným vůči dění na plátně. Film Ella a černý jaguár sice rozebírá obdobná témata - vztah lidí a zvířat, nečekaná přátelství mezi nimi, zneužívání a lov zvířat - nicméně je to podáno tak jalovým způsobem, až to zamrzí. Navíc jsem měl pocit, jako by ve filmu chyběl nějaký backstory vzhledem ke vztahu mezi otcem a učitelkou Elly. Scenáristicky se tak jedná o trestuhodně odbytý snímek.
Posledný denníček (53)
32. týden 2017 - Final Theme z Velké ryby (Danny Elfman)
Velkou rybu považuji vedle Střihorukého Edwarda a Ospalé díry za Burtonův nejlepší filmařský kousek, který se mi hluboce zapsal do paměti. Velký podíl má na celkovém dojmu rovněž i hudební stránka, pod kterou se klasicky podepsal Burtonův dvorní skladatel Danny Elfman. Nejpůsobivější scénou ve Velké rybě je závěrečná sekvence, k čemuž přispěla i skladba, která onu sekvenci doprovází. Člověka to pak donutí o to více popřemýšlet o životě, který se sám o sobě skládá z mnoha drobných příběhů a náhodných setkání s lidmi - a aby měl člověk na konci o čem vyprávět, tak je třeba ten život řádně prožít a ne jen přežít.
Zároveň jde o poslední příspěvek do deníčku, který uzavírá roční tématický cyklus "Song/skladba týdne".