Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Animovaný
  • Krátkometrážny
  • Akčný

Obľúbené filmy (10)

Titanic

Titanic (1997)

„Film Titanic jako by připomínal loď Titanic – výtvor až přehnaně velkolepý, produkt lidské arogance ženoucí se na ledovec.“ (Tehdejší reakce, když se rozpočet filmu (opět) navýšil a jeho premiéra byla (opět) posunuta.) Titanic je bezpochyby jedním z nejobdivovanějších a zároveň hojně nesnášených filmů, který neviděla snad jen malá hrstka lidí. Poprvé jsem na Titanic narazil okolo roku 2001-2, když jsem ho objevil natočený na VHS u příbuzných – a použiju-li jednu z nejvíc klišé hlášek, tak to byla "láska na první pohled". Jak ubíhaly roky, můj obdiv ke Cameronově poctě nejznámějšímu parníku na světě se prohluboval a zušlechťoval – do velké míry jsem se později začal zajímat i o samotný příběh lodi, jejíž osud mě jakýmsi děsivě mrazivým způsobem fascinoval a přitahoval. Cameronovi se bez debat podařilo opravdu věrohodně zobrazit posledních pět dní „ze života lodi, kterou by nepotopil ani sám Bůh“ a stal se tak jedním z mých nejoblíbenějších režisérů, jehož pozice se u mě s každým dalším viděným filmem jen upevnila. Je těžké napsat něco nového k filmu, k němuž bylo již jinými řečeno mnohé, nicméně (zejména) v tomto případě si dovolím se opakovat. Titanic je jedním z posledních blockbusterů, který nevznikal čistě před modrým/zeleným plátnem, nýbrž obsahoval poctivé a řemeslně natočené scény s reálnou výpravou, která byla umným způsobem prolínána se CGI. Vidí-li člověk film již poněkolikáté, začne si všímat věcí, které při první projekci většinovému publiku utečou – mám teď na mysli zručné spojení mezi záběry skutečné (makety) lodi a její počítačové verze, čímž bych chtěl vyzdvihnout střihačskou práci (a to i přes jednu z nejokatějších chyb – viz Rose rozbíjející sklo v podpalubí). Celkově z technického hlediska jde o snímek, který i po x-letech od premiéry kvalitativně převyšuje mnohé filmy ze současné produkce – ať už jde o výše zmíněné a vesměs realisticky vytvořené vizuální efekty, precizní práci s kamerou (hlavně scény s vodou a z vody musely být opravdovou výzvou) či zvukové efekty, které autentickým způsobem přibližovaly prostředí kovového kolosu. Vedle ryze technických aspektů filmu nelze nezmínit ikonickou a dechberoucí hudební stránku pod taktovkou Jamese Hornera, k níž se vždy rád vracím – osobně mám nejradši Death of Titanic a Hard to Starboard. Titulní píseň z úst kanadské divy Céline Dion mě nikdy neomrzí a nesmím opomenout zmínit a vychválit úžasné vokály norské sopranistky Sissel, které doprovázely uši diváka od začátku do konce filmu. Co se samotného filmového příběhu týká, tak jednou z jeho největších nevýhod byla skutečnost, že z historie víme, jak to s lodí nakonec dopadne, a proto bylo nutné, aby byl film doplněn i o nehistorickou linii, která však zapříčinila u nejednoho diváka nepříjemnou pachuť kýče. I když jde v případě Jacka a Rose o současnější a vyspělejší obdobu vztahu Romea a Julie, tak i přesto jsem s tímto krátkým, ale o to více intenzivním vztahem neměl sebemenší problém a opravdu jsem oběma (nejen při prvním zhlédnutí) přál společné „happily ever after“. Dodnes vyhledávám snímky s oběma titulními herci, které jsem si již tehdy oblíbil, přičemž Kate Winslet se stala mojí nejoblíbenější herečkou No. 1. Z hereckého obsazení bych též rád vyzdvihnul přesvědčivé výkony „babičkovské“ Glorie Stuart, bodré Kathy „Nepotopitelné Molly“ Bates a úlisného Billyho Zanea. Abych se ještě vrátil k ději, velice se mi líbilo orámování příběhem ze současnosti, který vytvořil živnou půdu pro nostalgický návrat do roku 1912. O Titaniku bych mohl mluvit hodiny a hodiny a pokaždé bych přišel na nové postřehy či podněty k diskuzi – to stejné platí i pro každé další zhlédnutí. I přes nemalé množství technických a faktických chybiček je Titanic filmem, jehož kvalita s časem rozhodně neupadá a zcela bezstarostně odolává zubu času. (V remasterované verzi z roku 2012 byly některé chybičky dokonce „doladěny“ – např. hvězdná obloha či barva zlomeného komínu). Pro mě osobně jde o snímek, který pro mě bude mít vždy velkou citovou, ale i uměleckou hodnotu. Z filmu je opravdu cítit, jak intenzivní je vztah Camerona k neblaze proslulé lodi – zprvu nás seznámí s jejími honosnými prostory a představí nám její rozličné rezidenty, aby pak v druhé polovině nechal (téměř) všechno (ne)lítostně zlikvidovat. V závěru bych chtěl říct, že jsem všem zúčastněným neskonale vděčný za tak skvělý filmový zážitek. Často u kultovních a legendárních filmů tvrdím, že chápu jakékoli hodnocení – v případě Titaniku však nechápu především ty četné odpady!, protože ať už se může divák cítit filmem příběhově jakkoli iritován, jeho (nejen) technické kvality mu upřít nelze. Jedenáct Oscarů a zároveň kolosální tržby v kinech jsou toho důkazem!

Cesta do fantázie

Cesta do fantázie (2001)

Na Cestu do fantazie jsem poprvé narazil tak okolo roku 2008 na ČT2, a i když jsem viděl pouze část filmu, tak mě zaujal natolik, že jsem ho posléze zhlédl celý a byl jsem opravdu rád. Tento snímek byl pro mě první velké setkání s Miyazakim, který se postupem času stal jedním z mých nejoblíbenějších režisérů. Film zaujme na první pohled dechberoucí animací, silným příběhem a nádhernou hudební stránkou. Divák se díky Miyazakiho imaginaci vydává na nezapomenutelnou cestu do světa čarodějnic, bohů, přízraků a jiných rozličných charakterů, které pobaví, vyděsí, ale i poučí. Pro mě osobně jde o jednoznačný vrchol na poli animovaného filmu, ke kterému se vždy rád vracím, jelikož jde o bohatou podívanou, která si rozhodně zaslouží oba palce nahoru.

Hodiny

Hodiny (2002)

Jedno z nejkomplikovanějších, emotivně nejsilnějších a velmi poutavých dramat natočené pod taktovkou mistra dramatu Daldryho (viz Předčítač). Skvělou filmovou atmosféru filmu navodil prostup mezi třemi časovými dimenzemi, který byl zvládnut naprosto úžasně a vůbec jsem se ve filmu neztrácel. Krásný hudební doprovod a skvělé dobové ztvárnění charakterizující danou časovou dimenzi dotvářely celkový vjem, jenž působil přesvědčivě. Takový klenot se skvělým hereckým obsazením se nerodí každý rok a zaslouží oba palce nahoru.

Transamerika

Transamerika (2005)

Příběh tak silný a opravdový, že mi chvílemi z toho všeho naskakovala husí kůže. Taková je Transamerika - autentická, působivá a hlavně ze života. Oba hlavní hrdinové to nemají v životě lehké a na tuhle cestu skrze Ameriku určitě jen tak nezapomenou. Film vyniká snad ve všech ohledech. Herecký výkon Felicity Huffman je vskutku dechberoucím příkladem toho, jak si jeden herec dokáže přivlastnit celý film. Kevin Zegers podává svůj životní výkon a Fionnula Flanagan byla správně ulítlá. Hudba byla naprosto úžasná - závěrečná píseň Travelin´ Thru od Dolly Parton a zejména Like a Rose od Lucindy Williams. Scénář byl skvělou směsí komedie a dramatu, přičemž obě dvě složky byly použity účelově a vhodně. Zkrátka film, který vás lapí hned v úvodu a donutí vás běžet s ním až do konce.

Ospalá diera

Ospalá diera (1999)

Ospalá díra je pro mě vedle Střihorukého Edwarda tím vizuálně nejpodmanivějším filmem z Burtonovy dílny, k němuž se jednou za čas rád vracím, přestože už dávno vím, jak film skončí. Je to právě oním vytříbeným audiovizuálním zpracováním, jež mě k Ospalé díře opakovaně táhne. Vedle stylizované výpravy a ponurých masek disponuje film úžasným hudebním doprovodem Dannyho Elfmana - už při úvodní sekvenci mi běhá mráz po zádech. Příběhově má film určitě své rezervy, a jak už jsem zmínil, kvůli takřka detektivní zápletce funguje nejlépe při prvním zhlédnutí, přesto nedám na tento Burtonův žánrový mix s hororovými a fantasy prvky dopustit. V neposlední řadě musím pochválit hvězdné herecké obsazení - ať už šlo o (ne)bojácného Johnnyho Deppa, roztomilou Christinu Ricci, krvelačného Christophera Walkena nebo démonickou Mirandu Richardson.

Veľká ryba

Veľká ryba (2003)

Jeden velký a neuvěřitelný příběh poskládaný z mnoha menších neuvěřitelnějších příběhů, které tvoří opravdu dokonalý celek. Tim Burton prostě ví jak upoutat diváka, jak ho donutit, aby seděl u televize a sledoval film "s otevřenými ústy". Jde o opravdu skvělý počin, který oplývá nespočtem skvělých herců z nichž nejvíce vyčnívají Helena Bonham Carter, Albert Finney a Jessica Lange. Jak říkám, tenhle snímek mě dokázal zaujmout i dojmout.

Atlas mrakov

Atlas mrakov (2012)

Uchvatný a dechberoucí velkofilm, který si rozhodně zaslouží diváckou pozornost. Celý snímek je složen z šesti příběhů odehrávajících se v různých časoprostorech, které se nepředvídatelně mezi sebou mísí, přičemž je zde rozvíjena centrální myšlenka toho, jestli je naše bytí skutečně propojeno ve všech třech časových rovinách skrze lidské zločiny a skutky dobra. Ovlivní nějak budoucnost to, co jsme napáchali, nebo co právě pácháme? Tento monstrózní filmařský počin je dílem tří režisérských géniů, kterým se podařilo elegantně skloubit scény, které oplývají jak humorem, tak smutkem, či sentimentem a epičností, a tím vznikl jeden pevný a konzistentní celek, který prostě funguje na jedničku. Plejáda špičkových herců, kteří ztvárňují různé charaktery napříč časem a prostorem, jenom utvrdila fakt, že jde o ambiciózní projekt, který na mě jako na diváka silně zapůsobil. Osobně si myslím, že aby člověk dokázal zcela naplno docenit tento skvost, tak ho musí vidět nejméně dvakrát, ale i tak si teď po jednom zhlédnutí troufám dát plný počet, protože si to tento film zaslouží, jak za zpracování, tak za odvahu něco takového vůbec zrealizovat. Zkrátka zvedám oba palce nahoru a těším se, až si budu opět vychutnávat tuto podívanou, přičemž mi bude v uších znít nádherný Cloud Atlas.

Jurský park

Jurský park (1993)

"Life finds a way." - Už odmalička mám rád dinosaury a všechno, co s nimi souvisí - od encyklopedií, přes muzea, až po hrané a dokumentární filmy - a Spielbergův Jurský park je pro mě v rámci hraných filmů o těchto prehistorických ještěrech na úplné špičce. Film jsem viděl už několikrát, a i když od jeho premiéry uplynulo neuvěřitelných třicet let, stále mě dokáže uhranout na plné čáře. Tvůrcům se dechberoucím způsobem podařilo vdechnout život dávno vyhynulým tvorům, kteří kdysi ovládali pevninu, moře a vzdušný prostor, a příblížit je tak publiku nadmíru autentickým způsobem. Vedle úchvatné práce s modely a neuvěřitelných vizuálních efektů tvůrci "nešetřili" ani na zvukových projevech dinosaurů, které zní vskutku uvěřitelně (byť se v podstatě jedná o rekonstrukci). Při scénách s útěkem T-Rexe a z kuchyně s velociraptory se mi tají dech doteď. Jurský park by však nebyl tím, čím je, nebýt přesného hereckého obsazení, kde mě nejvíce bavili Jeff Goldblum a malý Joseph Mazzello. V neposlední řadě nesmím opomenout nádherný hudební doprovod Johna Williamse, který spoludotváří jedinečný audiovizuální zážitek, kterým Jurský park byl, je a bude. - "We spared no expense." 

Avatar

Avatar (2009)

"Titanicu se říkalo loď snů, a tou on byl. - Avatar je samotným snem. Snem, z něhož se jen tak nebudete chtít probudit". Cameron je čistě a jednoduše režisérský titán, který ví, jak nás, diváky, ohromit a uzemnit. Vytvořil zbrusu nový, pestrý a dokonalý svět, ve kterém se piplal i s tím nejmenším stéblem trávy a dovedl vše k naprosté dokonalosti a preciznosti. Každá scéna je do detailu skvěle zpracována a dohromady to vše tvoří nádherný celek kolosálních rozměrů. Nevadí, že vidíme možná něco, co již viděné bylo - zde je to podáno zcela originálním způsobem. JC vdechnul život spoustě krásným a dokonalým tvorům, rostlinám a přírodním scenériím. Strukturou (ne příběhem) je v mnohých směrech Avatar podobný Titanicu (čistě jenom můj názor - každý si to vyloží po svém). JC nás nechá první polovinu obdivovat a poznávat nový svět, zatímco ve druhé půlce nás ohromují kolosální efekty, megaakční scény a následné vyvrcholení. V Titanicu nás na začátku JC ohromil titánem na moři a ve druhé nás dorážel skvělými efekty a akčními scénami. Tím však neříkám, že vizuální efekty Avataru (popř. Titanicu) vynikly jen ve druhé polovině, nýbrž prostupují celým filmem. V neposlední řadě musím zmínit skvělou hudbu Jamese Hornera, který opět potěšil a nezklamal (závěrečná píseň z úst britské divy Leony Lewis byla lahůdkou). Na závěr bych chtěl říct, že jsem do kina šel pro opravdový zážitek, kterého se mi také dostalo v podobě "největšího filmu od dob Titanicu" a za to děkuji všem, kdo se na tak skvělém projektu podíleli.

Faunov labyrint

Faunov labyrint (2006)

Nádherné a poutavé vyprávění z pohledu dítěte v opravdu těžkých dobách. Jde o jeden z nejzdařilejších španělských snímků a to zejména díky originálnímu tématu, skvělému hereckému obsazení, neuvěřitelně dokonalým maskám a ponuré atmosféře, která dotvářela vizuální stránku tohoto skvělého Torova počinu, na který jen tak nezapomenu. Opravdu zajímavý a nesmírně emočně silný konec. Nemůžu dát jinak než za plný počet, protože takový film se nerodí každý rok.