Tom Hardy

Pozor, spoilerovitý komentář: Geniální soundtrack prezentovaný homevideem, ve kterém se setkají dva lidé, kteří se předtím nikdy neviděli, ale po jednom dni, kdy si dvakrát zazpívají, se už najednou milují, přestože ona je vdaná a on miluje jinou. Vděčný chléb pro lidi, kteří si ještě neujasnili, jak vypadá pravá láska. Osobně si nemyslím, že by byla skryta v nulovém poznání a jednom piánu.

V podstatě šestihodinová verze kultovního Nelítostného souboje Michaela Manna. Dějově občas labilnější, ale co se týče silných osobností na obou stranách, je na tom Kill Point stejně dobře. Jen těžko se člověk ubrání tomu, aby až do finální přestřelky nefandil oběma stranám (a to je zatraceně svízelná pozice:). Leguizamo i Wahlberg si své role vychutnali na maximum…

Až nechutně akademický Spielberg, u kterého jsem měl permanentní pocit, že si „božský Steven“ přečetl, co všechno leze kritikům na nervy a pokusil se tedy vyjít „zlým jazykům“ vstříc. Možná je to dáno tím, že jsem se k tomu filmu dostal až po Letu číslo 93, možná je to dáno mou oblibou v Schindlerův seznam, ale u Mnichova jsem se většinu času nudil. Z filmu na mě sálal doslova chlad, přes který jsem příběh sledoval nejen coby fyzicky, ale především emočně nezúčastněný divák (což mi u téhle látky přijde až neuvěřitelné). Počáteční masakr byl tak útržkovitě podán, že nebýt seznámen s okolnostmi tehdejšího útoku, zřejmě bych tak úplně nepochytil, co se vlastně kde komu stalo. Spielberg se za pomoci syrové kamery a perfektní dobové atmosféry snaží seč může, ale na rozdíl od Kauzy CIA Roberta De Nira jsem nebyl zaujat samotnou spletitostí způsobu práce (které se tvůrci nijak zvlášť nevěnují), díky čemuž mi tu chyběl protipól k té úmyslně chladné atmosféře. V Kauze CIA jsem to vnitřní zničení hlavního hrdiny (i přes Damonův herecký minimalismus) chápal díky všemožným ukázkám práce tajných služeb, Bana mě nepřesvědčil ani řevem během soulože.

Vlastně si nejsem jistý, co si o tom mám myslet. Napřed mě nadchl úvodní chaos, ve kterém „jsme stejně zmateni jako hlavní hrdinka“. Pak jsem se bavil absurdním humorem, který se sice objevil z ničeho nic a převzal kontrolu nad scénou, ale naštěstí fungoval. To, že mě štval určitý postup postav je věc vedlejší (někdo se tou „zkaženou“ ovcí na narozeninovém večírku bude bavit, mně lezla na nervy od začátku do konce). Ale ten finiš, ten jsem nepobral, což se mi moc nestává. Natolik jsem se ztratil v kličkách halucinací a představ samotných postav, že jsem si nakonec nebyl jistý tím, kdo mi vlastně co vyprávěl a kdo koho oblafnul. Škoda, jinak jsem se slušně bavil…

Trochu jiný, sympaticky si uvědomující dvacetiletou pauzu od poslední výpravy a pořád stejně akčně nařachaný a zábavný. Stylem to má nejblíže k jedničce, humorem k trojce. Ford už rozhodně vypadá dost staře, tvůrci s tím však pracují a Shia je sympaťák k pohledání, který postavu nového „juniora“ zvládá s přehledem. Čtyřka není milník série, nicméně jí zakončuje (?) naprosto důstojně a Indiana Jones je minimálně pro mě nejlepší tetralogií, co jsem viděl.

George A. Romero projevuje obdivuhodnou flexibilitu, pokud mluvíme o vývoji filmového média. Starosvětského stylu „plížících“ se nemrtvých se nevzdává, zato každým dalším filmem na toto téma poukazuje na novinky v technické sféře a vždy nezapomene na sofistikovaný kritický komentář (v tomto případě pálící do médií, které mají ohromnou moc). Deník mrtvých je opět trochu jiný, oproti Zemi mrtvých je méně cool, působí však syrověji. Zvoleným lookem ruční kamery navozuje Romero obdobnou atmosféru, jakou vládne Cloverfield, Deník ovšem vede tím, že jsou ještě využity nejrůznější záznamové kamery (z nemocnice, přepychově hlídaného domu atd.), takže Romero má volnější vypravěčskou ruku a díky tomu může lépe přepínat mezi tím, co se zrovna na plátně děje. Chvílemi mi to díky postavení kamer přišlo jako vynikající adaptace Resident Evilu. Škoda, že Romero tu jedničku nakonec netočil…

On má hlavu v oblacích, ona srdce na zemi a oba neví, co si s tím počít. Milý příběh dvou duší, které touží překročit svůj vlastní stín, jemuž sice mírně škodí epizodnost děje (způsobená škrty oproti předloze), ale jinak se může pochlubit poetickou atmosférou, která nabízí tak sympatickou romanci dvou „podivínů“, že je těžké jim to společné štěstí nepřál. Vynikající hudba v kombinaci s okouzlujícím prostředím Liberecka formálně Grandhotel vyvyšují, sem tam něco škobrtne díky přílišné strojenosti (především „patka“ mi lezl na nervy víc, než jakým způsobem to tvůrci zamýšleli). Nicméně (nejen) v rámci domácí produkce, pokud mluvíme o „divných romantických filmech“, jednoznačný nadprůměr…

Po Předtuše je Prisoner dalším McMahonovým pokusem o vymanění se ze stínu charismatického ďábla doktora Troye a předvedení publiku, že umí nabídnout i jinou hereckou polohu. Na rozdíl od Předtuchy má v tomhle filmu mnohem větší prostor (po celou dobu prakticky nesleze z plátna) a rozhodně dává svým výkonem tušit, že když bude mít štěstí na velké projekty, mohl by vytvořit památné role. Derek Plato mezi ně patřit nicméně nebude. McMahon je v tom nevinně (a stejně tak Elias Koteas v roli „věznitele“). Tvůrci snímek vybavili neskutečně laciným příběhem, jenž nezachrání ani vršící se pointy, které provařil už kdejaký televizní seriál. Není to úplné filmové dno, ale stojí za trpělivost jen v případě, že vás McMahon (případně Koteas) zajímá. Jinak vám Prisoner naprosto nic nedá… snad kromě vědomí, že pozorovat svoji matku ve vaně opravdu nikdy nepřinese nic dobrého.

V mantinelech mi to hodně připomíná Předtuchu se Sandrou Bullock – podobně lajdácky odvyprávěné, vše stojící na jedné herečce, které ruce svazuje prázdnota její vlastní postavy a k tomu poměrně mrtvolné tempo vyprávění. Noční můra je mi však sympatická jak samotným vyvrcholením (které má něco do sebe), tak temnějším vizuálním pojetím, ve kterém se nezvykle „bledá“ Sarah Michelle Gellar snaží diváky přesvědčit, že není jen hezkou tvářičkou. Jindy bych napsal, že „jen černá paruka nestačí“, ten subtilní projev jsem jí nicméně věřil a stejně tak ten strach v očích. Největší problém Noční můry je v tom, že se tam toho stane tak na jednu epizodu krajních mezí a ne na plnohodnotný celovečerní film. Coby nenáročná „mystery“ jednohubka pro zabití večera mě to nicméně dostatečně zabavilo…

Ultrastylizovaný rodinný film, u kterého je překvapivě obtížné udržet otevřená víčka. Přebarvenost je zajímavá jen úvodních třicet minut, než se to všechno okouká a ukáže se, že bratři (takže sou pořád oba chlapi, dle všeho) Wachowští nabízejí obsahově prázdný svět, ve kterém je jen minimum osobitých vychytávek (a ta jedna opice to vážně nezachrání). Scénář je tak prázdný, že nebýt vypiplanější formy, mohl by si Speed Racer směle podat ruku se Žraločákem a Lávovkou. I přes lepší triky to však nudí, a to jak akčními scénami, které přes potřebný drajv postrádají přehlednost (ve finálním závodu jsem většinu času netušil, co se na vozovce děje), tak dialogy, kde se smích nedostavuje ve chvílích, kdy se o něj tvůrci snaží a naopak. Povinná rodinná klišé jsou v mezích a finální „šokující odhalení“ je jasné od prvních deseti minut. Ve vlně roztomilých barviček se navíc utopila většina herců. Nebýt Matthew Foxe, nebyl by v tom filmu jediný silný charakter. Speed Racer by byl bombou v IMAXu, ale na 2D plátně působí stejně „ploše“ jako Beowulf… ale abych jen neházel špínu, Foxova bitka s ninjou byla zatraceně cool.