Naimad

Koncept dvou a půl rovin příběhu patří mezi nejzajímavější aspekty tohoto filmu, bohužel mimo pozitivum vlastní existence generuje spíše slabiny. U některých mono-dialogů dosahuje explicitnost až jisté nadreality, kdy postavy celkem suše definují své emocionální rozpoložení a vůbec princip svojí existence, a to v několika málo větách. Většina zbylých aktivit mimo mluvení se bagatelizuje buď na popis činnosti nebo přehnaně demonstrativní sexuální scény. O dívce, co ztratila ženskost, pojednává film, který nám na začátku onu ženskost nestihne nabídnout. Následek dominuje celému filmu na úkor příčiny. Půltá snová rovina, esenciální složka filmu, poutá, ale její divadelní strojené pojetí jí znemožnilo využití vlastního potenciálu. Jako celek film v rámci zvolené formy s výhradami funguje, tvůrcům patří uznání. Škoda hudby, která mimo hlavní píseň s ničím fungujícím nepřišla, a velmi vizuálně agresivního sexu. Naopak například střih je vynikající. Nicméně, aby film mohl dosáhnout vyšší mety, musel by dle mého projít složitější rekonstrukcí samotného jádra. Držím palce, všem budoucím filmům, co se vydají podobně trnitou cestou.

Film o lásce, který pracuje s láskou pouze konstatovanou, nikoliv ukázanou. Těžko pak hledat výpověď. Jako životní osud zapsaný v deníku, to ale musí být síla číst, nedivím se, že to Truffauta zaujalo.

Unaveni sluncem je bezpochyby emocionálně velmi působivým filmem, a je jím účelově a plánovaně, chlácholení diváka o délce téměř celého filmu, v části kterou obal dvd a možná i většina diváků nazývá idylickou, osobně bych volil spíše slova zdlouhavou či dokonce iritující, a následný úskok a nečekané přiškrcení, je jistě jedním ze zdařilých způsobů, jak toho docílit. Pocit, který vám během titulek zbyde z náhlého rozdupání světa, jež si v průběhu filmu vykreslujete, je velmi autentický a mrazivý. Hlavní otázkou je, jak posuzovat film jako celek, pokud zbytek děje, ve kterém si zasloužilý velitel a milující otec užívá ve svém volnu se svou dosti bizarní rodinou prázdninový čas, neoblažil vaši duši stejně tak jako neoblažil tu mou. Poetika ruského venkova, temperamentní přehrávající postavy nebo přehnaně karikaturní epizodní postavičky či příhody, tak jak jsou ve filmu zobrazeny, možná utváří filmu jistý rukopis, který se vám líbit může nebo nemusí, ale hlavně působí nekonzistentně a svojí teatrálností rozbíjí idylický koncept, divák je sice uchlácholen, ale za příliš vysokou cenu. O čem tedy film je, vypráví jednoduše o hrůzách stalinismu, používá tyto dějinné události k obecnější kritice, nebo naopak konkrétněji rozebírá průběh a následky oné události? Netroufám si soudit, jen bych rád napadl do jisté míry tendenční řešení kladného hrdiny, jež může napovědět svojí černobílostí. Hrdinou revoluce se člověk těžko stane bez poskvrny, film proto pro mě jen potvrzuje tezi, že „názor většiny nemusí být zakotven v zákoně, automaticky se jím stává“, na to doplatil i soudruh Kotov. Pravděpodobně je to tedy film o tom, jak hrůzné praktiky stalinismu dokážou rozložit širší rodinu, kterou celý film sledujeme. O tom, že ani sám Kotov neodhadl vážnost situace a jeho prozření je vlastně koncem světa, jak jsme ho vnímali, a tedy se stane i koncem filmu. Slunce, symbol štěstí a života, jež všechny omrzelo, proto putuje dál, pryč od unavených.