Matyeos

Postupně se seznamuju s postavami ruské politické scény. Po Můj přítel Boris Němcov (2016) a Období (2014) je Občan Chodorkovskij příjemným představením další figurky na rudé šachovnici. Byť je pravda, že režisér se k němu chová s jistou adorací a jakoby recenzuje jeho duchovní proměnu, dokument má vynikající atmosféru a přirozeně plyne.

V každém dílu je tolik zásadních zvratů, až to působí nepřirozeně a účelově. Díky tomu je zakončení série nevýrazné, což je škoda, protože vše ostatní funguje skvěle.

Skvěle sestavené scény, promyšlené tempo děje a chytrá práce s kamerou. Napadá mě srovnání s o 7 let starším Nolanovým Interstellarem, který je také napsaný tak, aby nás filmem provedl hlavně emočně. Aby si pohrál s tím, jak o ději a konceptech představených filmem uvažujeme a jak se u toho cítíme.

Britský bulvár bez soudnosti šikanuje Meghan a systém oddělených mediálních kanceláří královské rodiny řešení problému nepomáhá, ba naopak, přímo škodí. I přesto, že člověk dokáže s touhou páru po svobodě a klidu sympatizovat, zůstává mu v puse hořkost z paradoxu jejich utrpení v rámci privilegovaného statusu, sebemrskačství a neschopnosti se nad věci více povznést.

Vidíme jednotlivé charaktery hráčů, jejich reakce a potenciální role v týmu. V dokumentu je poměrně dobře osvětlená kauza s Aubameyangem nebo dění okolo Xhakovy x-té červené karty. Jako transmitér atmosféry a energie dokument funguje skvěle. Mimo to je však hodně repetitivní a pohybuje se na ose zápas – proslov – zápas – proslov.

Dosahování osobního rozvoje s vidinou sta tisíce dolarů jako výhry za následování pokynů. Morální dno si soutěžící vybírají právě předháněním se v tom, kdo v posledních dnech před rozdělením výhry dosáhl největšího osobního progresu. Nejmorálnější postavou se pak paradoxně jeví Kori, který striktně říká, že si přijel hlavně dobře zašukat.

Chybí lidskost a promyšlenější dramaturgie.