Anthony

Mám rád katastrofické filmy. Film mě často dokáže uspokojit čistě útokem na první signální tím, že mi nabídne strhující záběry, kde něco vybuchuje nebo se něco bortí. Při letmém pohledu na to, o čem vypráví film 2012, jsem byl v očekávání skvělé podívané. Přestože se v tomto novém počinu Rolanda Emmericha mnoho velkolepě destruktivních scén objevuje, jsem spíš z výsledku zklamán. Kromě úžasných výbuchů potřebuji také hrdiny, o které se mohu bát, příběh nebo aspoň nástih příběhu, který mě strhne a není za hranicí parodie. Tento film hranice parodie překračuje většinu své hrací doby. Abych byl dobře pochopen: nehledám ve filmech podobného ražení nutně logiku, pravděpodobnost a nevadí mi jestli se dozvím, že nevídané katastrofy vyvolalo cosi jako zmutovaná neutrina. Problém je v tom, že kdykoli nějaká postava otevře pusu, je to jako z filmu bratří Zuckerů z osmdesátých let. Říct, že se tu lidé chovají nesmyslně, je ještě hodně slabé. Většině postav jsem vlastně přál, aby umřely co nejrychleji a já už je nemusel poslouchat. Všechny ty různé nablblé loučící telefonáty mi už lezly krkem. A akční scény - jsem opravdu velkolepé (za to ty dvě hvězdy), ale - jednak jich není tolik, film je příliš dlouhý a většinu doby tak právě různí nezajímaví lidé plácají kraviny a jednak jejich přemrštěnost je tak velká že je to dost na škodu. Kdyby Emmerich trochu ubral plyn, ještě by mě to mohlo strhbnout, ale takto... Jeden příklad: mám velmi rád destrukční scénu v Dnu nezávislosti, jak vybuchují mrakodrapy, auta létají kolem, letadlo odletí na poslední chvíli a pak je tam pes, který na poslední chvíli skočí do bezpečí - ten psí závěr této scény ve mně vyvolal úsměv a bral jsem to snad za vědomé pobavení od režiséra. Teď o tom pochybuju. Scéna několikanásobně utíkající rodiny Johna Cusacka (auto, letadýlko, další auto, letadlo) je jako ta přemrštěná scéna se psem z nezávislého dne natažená na dvacet minut. A když už jsou meze, kdy se člověk o hrdiny bojí a kdy se už směje stupidnosti toho, co se před ním odehrává, překročeny po třicáté, člověk už to nemůže brát vážně ani trochu, čímž ztratí celé ty úžasně vypadající scény na zajímavosti. A závěr je moc dlouhý, bez napětí, když už jsme předtím viděli velkolepé scény bortících se kontinentů, tak poslední půlhodina je vlastně nicotná záležitost uvnitř zaplavovaných chodeb. Podobně do ztracena třeba vycházel i Den poté, úžasné efekty ze začátku (tornáda, vlny, zamrzlý vrtulník), aby byl pak závěr zcela o ničem - o putovaní zasněženou plání. A hudba Haralda Klosera je zcela průměrná, škoda, že už dávno Emmerich nedělá s Davidem Arnoldem.

Zcela jiné pojetí postav Holmese a Watsona ve filmu, který mě strhlo svojí dravostí a energií. Zásadní je obsazení Roberta Downeyho Jr a Juda Law, na které je radost se dívat a to i v klidnějších, čistě konverzačních okamžicích. Jejich vzájemné pošťuchování mě bavilo ještě více než tajemno a akce, i když i zápletka a akční pasáže jsou celkem fajn. Navíc filmu hodně pomáhá hudba Hanse Zimmera, která opět zkouší něco jiného. Málokoho by asi napadlo, že film o Sherlockovi Holmesovi z 19.století by mohl mít takovou hudbu, proto s ní někteří mají problém. Já jsem naopak fascinovaný tím, jak Zimmer neustále zkouší různé polohy a nové věci a přitom není výsledkem nějaká experimentální za uši tahající nuda, ale energií nabitá, dravá a dynamická hudba, které dělá strhující scény i z podstatě celkem nezajímavých či klidnějších okamžiků, kdy jen někdo někam běží nebo jede drožkou.

Seriál jsem zkoukl jako celek najednou a byl to celkem zajímavý zážitek. Myslím, že je velmi dobře, že seriál má jen čtyři série, nestačil se příliš vyčerpat a neprotahoval se uměle jako jiná podobná díla. Za pochvalu stojí široký záběr otázek, které tvůrci řeší. Nejde jen o samotné sci-fi téma vzpoury strojů proti lidem a putování vesmírem a hledání nového domova. Tvůrci se zaměřují i na otázky politiky, náboženství, sociálních střetů atd. a činí tak celkem inteligentním způsobem. Vedle toho je tu samozřejmě i množství soubojů a bitev, které v seriálové oblasti patří k nejvydařenějším vůbec. Základem u každého seriálu samozřejmě jsou postavy. Zde je vykreslení hlavních i vedlejších postav docela zdařilé, jejich vývoj je často velmi překvapivý a divák si užívá je sledovat. Na druhou stranu některé linie byly přeci jen nadbytečné - např. putování na Caprice v první sérii. Scény s Baltarem mě hlavně v začátku seriálu velmi silně štvaly, později už to bylo lepší. Na závěr bych vyzdvihl hudbu Beara McCrearyho, která je vynikající a byla hlavním důvodem, proč jsem vůbec původně o seriál měl zájem.

Viděl jsem v IMAXU ve 3D a byl to jeden z mých největších filmových zážitků v životě. Ten IMAX je třeba zdůraznit, případně alespoň kino, protože toto je opravdu film na velké plátno a pokud možno s 3D brýlemi. Je tu vypiplaný každý detail, audiovizuálně jde opravdu o doposud nejsilnější věc, co kdy kdo pro film udělal. Proto hodnocení lidí, kteří Avatara zkoukli na pochybné kopii stažené v počítači, je zcela irelevantní. Technickou převratnost asi nikdo nebude zpochybňovat, často se ale objevují hlasy o primitivním, hloupém příběhu či ekologické agitce. Já musím říct, že to tak nevidím. I dějová či příběhová stránka filmu mě velmi oslovila. Nebyl to případ třeba trapné SW Epizody 1, kde byly úžasné efekty v nudném filmu. Příběh nijak objevný není, ale nemyslím, že by to bylo na škodu. Základem je, že divák objevuje nový svět, nová zvířata, rostliny a mě tohle velmi bavilo. Užíval jsem si, když mě Cameron provázel pandorskou džunglí, seznámil mě s tamními obyvateli, s jejich zvyky atd. Podařilo se mu představit mi modrý národ tak, že jsem chápal, oč mu jde a proč, a že jsem pak v závěru jejich boj opravdu prožíval. A tedy závěrečná bitva je opravdu něco neskutečného. Poznámka k hudbě: Hudbu pro Camerona potřetí dělal James Horner (Vetřelci, Titanic) a měl na práci hodně dlouhou dobu, podobně jako u Titanicu a narozdíl od Vetřelců. Na to, že na ní pracoval přes rok, jsem cítil mírné zklamání, přestože má své velmi silné momenty - například svolávání klanů do boje je hudebně podkresleno moc pěkně. Nicméně se Horner nevyhnul sebevykrádání, na které je u něj člověk zvyklý, a které způsobovalo, že jsem chvílemi slyšel Glory, Willowa, Titanic aj. a mírně to prožitek narušovalo. Nejvíc mě štvaly ječící vysoké hlasy z Tróje. Přesto jde o hudbu nadstandardní, která ve filmu většinou funguje moc pěkně, jen jsem měl chvílemi pocit, že tahle úchvatně vypadající scéna mohla být podkreslena ještě lépe.

Možná pár vteřin z celkové stopáže má určitý nádech něčeho děsivého, jinak ovšem většina filmu je spíše děsivě nudná a nezajímavá. Dvojice představitelů je otravná, jejich osud mi byl brzy ukradený. Ještě určitou zajímavost mají noční záběry, ačkoli první noci jsou spíš směšné, avšak denní části a "normal activity" těch dvou, to je k nepřežití.

Film není ani příliš komedie ani romantický to především. Spíš by se o něm dalo mluvit jako o "vztahovém" filmu. Láska je tu jak pozitivní element, který nabíjí energií a dává člověku pocit, že vše je úžasné, tak negativní, který naopak může hodně bolet. Historie jednoho vztahu, kde se krásné momenty střídají na přeskáčku s depresí, je podána velmi zajímavě - nechronologicky. Jako když se člověk ohlíží zpět a znovu dokola se vrací k tomu co bylo: nejsou to souvislé vzpomínky v čase, ale momenty, které se nahodile cpou člověku zas a znovu do hlavy. Objevuje se tu spousta moc pěkných filmařských nápadů: cesta městem po první milování nebo srovnání očekávaného a skutečného patří k tomu nejlepšímu. Navíc oba hlavní představitelé skvěle hrají, především Joseph Gordon-Levitt je vyloženě vynikající.

Jak mám taková tématay rád, tak tento film byl pro mě zklamáním. Hlavní důvody jsou střihač a kameraman. Pokud je drtivá většina filmu naprosto nepřehledný zmatek, kdy v akčních scénách není vůbec patrné kdo koho honí, kdo s kým bojuje, pak nastupuje nuda - a to i přesto, že samotný námět mi přišel zajímavý - jeho zpracování to zabilo.

Kvalitní vesmírný snímek - mám takové filmy rád, ale bohužel jich není mnoho. Tvůrcům tohoto filmu se podařilo skvěle vytvořit atmosféru osamění, kdy Země je daleko a na Měsíci je člověk sám se sebou. Zajímavá Mansellova hudba v podstatě opakuje jedno téma, ale podkresluje příběh velmi pěkně. A samozřejmě klíčový byl hlavní herec pro tak náročnou roli a Sam Rockwell splnil svůj úkol odstínit různé polohy svého hrdiny dokonale - navíc mu k tomu pěkně nahrává hlas Kevina Spaceyho.

Filmy Tonyho Scotta pro mě většinou představují velmi slušnou zábavu, někdy až zběsilé tempo a různé technické vychytávky. Tentokrát mě až zaskočilo, s jakou nudou jsem se setkal. Dva nezajímaví protihráči, dvě hodiny nijak zvlášť zajímavě napsaných dialogů a sem tam se zrychlí / zpomalí záběr na přijíždějící / odjíždějící vlak.

Režisér skáče ze žánru do žánru a ve všech se mu daří na výbornou, podstatné je, že to drží i pohromadě jako jeden hodně vymazlený celek. Je neskutečné, jak plynule se přejde z úvodních "dokumentárních" minut mimo dokument do hrané části. Doufám, že o Neillu Blomkampovi ještě hodně uslyšíme. Mimochodem i hudba je skvělá, autorem je přitom mě zcela neznámý Clinton Shorter.