Molly

Jestli o nějakém filmu platí, že je to moje srdeční záležitost, je to právě Na pokraji slávy. Cameron Crowe se vrátil do své vlastní minulosti, aby divákům dříve narozeným připomněl, jak byla hudební 70. léta báječná, těm mladším pak ukazuje, o co všechno přišli, když byli ještě na houbách. Film vám zaručeně zvedne náladu a soundtrack jen tak z hlavy nedostanete. Prostě láska na první pohled a poslech.

Den, kdy jsem poprvé viděla Sametovou extázi, si pamatuju přesně. Na setkání s životní láskou se totiž nezapomíná. Nevěděla jsem, čím na mě film tak zapůsobil, možná to byla ta úžasná muzika, možná mě oslnily ty třpytivé kostýmy a nadpozemská krása Jonathanova (on se pro tuhle roli prostě narodil), snad to byla ta nevázanost glam rock éry či nekonvenčnost jejího zpracování. A možná všechno dohromady. Ale věděla jsem, že jsem spatřila něco neobyčejného a že to chci vidět znovu. A znovu. A znovu.

Jeho kapela Hard Core Logo se už dávno rozpadla, Joe ji ale pořád nosí v srdci, a tak se rozhodne pro její oživení. Pod falešnou záminkou svolá celou bandu dohromady a nakonec je z toho mini turné po Kanadě. Jak se ale ukazuje, staré rány nelze jen tak zhojit. Hard Core Logo je ve své podstatě hlavně filmem o přátelství dvou velkých osobností - zpěváka Joea, punkera tělem i duší, který se nechce zaprodat a na major labely zvysoka kašle, a kytaristy Billyho, který by pořádnou smlouvou nepohrdl, chce totiž něco víc než jen objíždět kluby v zaprděné dodávce. Vztah těchhle dvou je založen na vášni a žárlivosti, chvíli se nenávidí, chvíli zbožňují, nejednou jsou si blízcí a mnohokrát jsou si vzdálení. Pak je tu taky basák John a bubeník Pipe, oba nevědomky odstaveni na vedlejší kolej, protože v novém projektu je místo jenom pro dva. Všichni jedním dechem mluví o kapele jako o rodině, přitom ale myslí hlavně sami na sebe a navzájem se zraňují... Jestli tahle 3000 mil dlouhá jízda skončí v nebi, nebo pekle, to zjistěte sami, faktem ale je, že dodávka HCL má u mě na parkovišti navždy předplaceno.

Chtěla bych být aspoň na chvíli básnířkou. Znát všechna synonyma světa a užívat barvité metafory. Veršovat tak, že by se všem tajil dech. Teprve pak bych snad uměla slovy vyjádřit ten souzvuk tónů, který se ve mně rozezněl se závěrečnými titulky. Tohle severské vyprávění o revoluci v životě jednoho teenagera, o křehkém poutu mezi lidmi a o tom, že co se rozbilo, už nejde slepit, se naladilo přesně na mou frekvenci a já měla pocit, že se točilo snad jenom pro mě. A když pak Ian Curtis Jarlemu na cestu zapěl, že love will tear us apart again, došlo mé filmové já naplnění. Jsem nesmírně vděčná za to, že se točí takovéhle snímky. Klenot, který putuje do šuplíku s nálepkou „srdcovky“.

Je poznat, že Stephen Daldry režíroval tento úžasný filmík srdcem, stejně tak ho psal scénarista David Hare. Bušení srdce, mrazení v zádech, slzy - to všechno jsem prožívala při jeho shlédnutí. A myslím, že nemusím psát o vynikajicích hereckých výkonech. Nemůžu jinak než dát pět*! A doporučuji všem přečíst předlohu Michaela Cunninghama.

Je málo filmů, které vám zalezou pod kůži tak hluboko, že ani pár dní nestačí, abyste se z jejich krásy vzpamatovali. Ale jsou takové. Útěk do divočiny je pro mě ale mnohem víc - kůže mu nestačila, rovnou zaútočil na kosti, prostoupil mým tělem a hlavě teď nedá spát. Co knížka neobsáhla, dokázal film. Ukázal mi místa, která v životě nespatřím, vzal mě na výlet do krásné divočiny, která je nemilosrdná. Mistrovské dílo.

Ian Curtis. Zpěvák a textař. Člověk. Control je jeho biografií, mnohem víc je však poctou jeho osobnosti a talentu. Režisér Corbijn nabízí jedinečnou možnost nahlédnout do Curtisovy rozervané duše zmítané láskou a nenávistí, bolestí, depresemi a strachem z vážné nemoci. Přijměte tu nabídku, nebudete litovat.