Molly

Tolik nadějí, tolik snů, tolik dárků pod stromečkem:
nezbytnosti, momentální rozmary i pomíjivá bohatství
co čekají, až pár dychtivých očí překvapí.
V tento okamžik ovšem započíná zkázy jejich odpočet
každý milovaný exemplář totiž jednou to hrůzné odbíjení musí uslyšet
kdy stává se nechtěnou hračkou.
Nakonec se všechno rozbije.
Všechno jednou skončí ve sklepě či na skládce.
Země přijme vše, co může, a zbytek pohltí.
Celé roky pak tráví jed z tretek,
které jsme kdysi chovali v objetí.
Letos o svátcích, prosím, ušetřte zemi.
Darujte raději lásku a přátelství
radost a naději-
Ty, mí drazí, není třeba zabalit.

... když člověk musel chodit na semináře, připravovat prezentace, psát eseje, dělat lingvistické rozbory, přečíst tři knihy týdně, topit se v odborné literatuře, bdít nad učivem až do rána....

Sakra, jak mi to chybí!

Stýská se mi, katedro!

Neřadím se k profesionálním plačkám, ale obvykle nemám k slzám daleko. Jsem totiž člověk od přírody dojímavý. V poslední době mi ale slzy trhají tvář nějak často. A můžou za to knihy...

Miluju jejich vůni. Miluju šustění stránek. Miluju, když mě příběh ukrytý v papíru pohltí tak, že se mi z něho těžko navrací do reality. Miluju, když se seznamuju s postavami, které v příběhu žijí, a pak je znám skoro tak důvěrně, jako by byli mými přáteli. Nenávidím, když jejich příběh skončí. Nenávidím, když čtu poslední stránku.

Naposledy se u mě takhle láska změnila v nenávist u Zusakovy Zlodějky knih. Na chvíli mi byl domovem válkou zmítaný německý Molching a já se procházela po HimmelStraße a okolních ulicích a poznávala jejich obyvatele: Hanse Hubermanna se stříbrnýma očima, křehkou Ilsu Hermannovou, saumensch s velkým srdcem Rosu Hubermannovu, zápasníka Maxe Vandenburga a hlavně Rudyho Steinera a Liesel Memingerovou - cvoka, který se natřel načerno a porazil celý svět, a zlodějku knih, která neměla slova. Zatím. Loučila jsem se slzami.

Jo, a věděli jste, že Smrt má srdce?

------------------------------------------------

Mohla bych se uvést se vší okázalostí, ale to vlastně není třeba. Poznáte mě důvěrně, a nebude to trvat tak dlouho; záleží to na souhrnu nejrůznějších proměnných. Postačí říct, že v jisté chvíli budu nad vámi stát, tak vlídná, jak jen bude možné. Vaši duši v náručí. Na rameni se mi usadí některá barva. Něžně vás odnesu pryč.

Vy v tu chvíli budete ležet (vestoje lidi nacházím jen zřídka). Sevření krustou svého těla. Možná dojde k nějakému objevu; do vzduchu skane výkřik. Pak už uslyším jen vlastní dech a zvuk vůně, zvuk svých kroků.

Otázka je, jakou barvu bude mít všechno v tu chvíli, kdy si pro vás přijdu. Co řekne nebe?

Já osobně mám ráda nebe barvy čokolády. Hořké, tmavé čokolády. Lidé říkají, že mi sluší. Ale i tak se snažím vychutnat každou barvu, kterou vidím. Celé spektrum. Snad miliardu příchutí, a žádná z nich není docela stejná jako druhá, a nebe, co se pomalu cumlá. Zmírňuje to stres. Pomáhá mi to uvolnit se.

Skromná teorie: Lidé si všímají barev dne jen na jeho počátku a konci, ale mně je úplně zřejmé, že v každém uplývajícím okamžiku dnem prolíná množství odstínů a polotónů. Jediná hodina může sestávat z tisíců odlišných barev. Voskové žluti, modři poplivané mraky. Kalné temnoty. Při své práci si dávám záležet, abych je nepřehlédla.

Jak už jsem naznačila, to občasné rozptýlení, odvedení pozornosti, je moje záchrana. Pomáhá mi to udržet si zdravý rozum. Pomáhá mi, abych to všechno zvládla - vždyť uvažte, jak dlouho už tuhle práci dělám. Potíž je v tom, že by to těžko někdo mohl vzít za mě. Kdo by mě zastoupil, kdybych si vzala volno a odjela do některého z těch vašich dobře vybavených rekreačních středisek, ať už do tropů nebo na lyže? Odpověď samo sebou zní nikdo, a to mě přimělo k vědomému, dobrovolnému rozhodnutí - udělat si dovolené z rozptýlení. Nemusím říkat, že si je vybírám po troškách. Barvu po barvě.

I tak byste se asi mohli ptát: K čemu ona potřebuje dovolenou? Kvůli čemu potřebuje rozptýlení?

Což mě přivádí k dalšímu bodu.

A to jsou ti zbylí lidé.

Ti, co přežijí.

Na ně se prostě nedokážu dívat, ale stejně to při mnoha příležitostech udělám. Usilovně se dívám po barvách, abych na ně nemusela myslet, ale tu a tam zaznamenám někoho z těch, kdo tu zůstali, rozdrolení ve skládačce prozření, zoufalství a překvapení. Srdce mají probodaná, plíce ubité.

A to mě zase přivádí k něčemu, o čem vám budu vyprávět tento večer nebo den, na čase ani barvě nezáleží. Je to příběh jedné z těch, kdo dokážou neustále přežívat - odbornice na zůstávání.

Je to vážně jen krátký příběh, který mezi jinými pojednává o jedné dívce, několik slovech, harmonikáři, nějakých těch fanatických Němcích, židovském boxerovi a spoustě zlodějiny...

© Markus Zusak (Zlodějka knih, přel. Vít Penkala)

Na žlutý papír se zelenými linkami napsal báseň, kterou nazval „Chops“, protože tak se jmenoval jeho pes a právě o něm ta báseň byla. Učitel ji ocenil jedničkou a zlatou hvězdou a jeho máma ji pověsila na dveře od kuchyně a četla ji všem příbuzným. Téhož roku vzal otec Tracy děti do zoo a v autobuse jim dovolil zpívat. Narodila se mu sestra s malinkými nehtíčky a téměř žádnými vlasy. Táta s mámou se často líbali a děvče od naproti mu poslalo valentýnku podepsanou několika křížky. Musel se zeptat táty, co ty křížky znamenají. Táta ho každý večer ukládal do postele a ani jednou nevynechal.

Na bílý papír s modrými linkami napsal báseň, kterou nazval „Podzim“, protože zrovna taková roční doba byla a báseň byla o ní. Učitel ji ocenil jedničkou a požádal ho, aby se vyjadřoval jasněji. A máma ji na dveře od kuchyně nikdy nepověsila, protože byly nově natřené. Od jiných dětí se dozvěděl, že otec Tracy kouří doutníky a nedopalky nechává na lavici a že občas vypálí díru. Téhož roku dostala jeho sestra brýle s tlustými skly a černými obroučkami a děvče od naproti se smálo, když jej pozval, aby se s ním šlo podívat na Santu. Od dětí se dozvěděl, proč se jeho máma s tátou tolik líbají. A táta ho už nechodil večer ukládat do postele a byl naštvaný, když ho o to s brekem prosil.

Na papír vytržený ze sešitu napsal báseň, kterou nazval „Otázka nevinnosti“, protože právě na to se chtěl zeptat své dívky a právě o tom ta báseň byla. Učitel ji ocenil jedničkou a zvláštně si ho měřil. Jeho máma ji na dveře od kuchyně nikdy nepověsila, protože jí ji neukázal. Téhož roku otec Tracy zemřel a on zapomněl konec Apoštolského vyznání. A přistihl sestru, jak to dělala s jedním klukem na verandě za domem. Táta s mámou se nelíbali, dokonce spolu ani nemluvili. Děvče od naproti nosilo tolik make-upu, že se často rozkašlal, když jej líbal. Ale stejně jej líbal, protože tak se to přece dělá. A do postele se ukládal sám ve tři ráno, zatímco táta hlasitě chrápal.

Proto na zadní stranu hnědého papírového pytlíku napsal báseň, kterou nazval „Absolutní nula“, protože právě o tom ta báseň byla. Sám si ji ocenil jedničkou a pak se řízl do obou zápěstí a báseň pověsil na dveře od koupelny, protože tentokrát měl pocit, že by až do kuchyně nedošel.

© Stephen Chbosky (The Perks of Being a Wallflower, vlastní překlad)

...díky za šest nezapomenutelných let.

...srdeční slabost s vlasy obarvenými na červeno

Oh to be a pear tree--any tree in bloom! With kissing bees singing of the beginning of the world!

 Tlustá paní s kudrlinkama jako beránek zašlápla broučka rychle lezoucího přes cestu. Řekla kamarádce: „Hm, takových je!“

Což když jest i mezi lidmi mnoho takových, po kterých šlapeme…?

...fantazie