candy_daze

Retardované herecké výkony, motivace postav naprosto nelogická. Hodinu a čtvrt strávíte s nesympatickou bandou podivínů, čekajíc na nějaký pořádný climax. Místo toho aby atmosféra houstla a napínala, mě spíš dokonale otrávila do té míry, že by mě už na konci nadzvedl ze židle maximálně tak opravu nečekaný bombastický konec. Ten se bohužel (nečekaně, haha) nekonal. Místo toho to dopadlo jako jedno velké vyprázdněné klišé. Nemám problém s tím, když ve filmu vévodí forma nad obsahem. Tady bylo ale slabé oboje. Naprosto zbytečný film.

Roma byla mým čtvrtým setkáním s Fellinim, a zároveň velkým zklamáním. Ač otevřena všem možnostem, čekala jsem od ódy od Felliniho na mé milované město něco jiného, než tuhle bizarní kakofonii nesouvislých vjemů. Povídkový film je asi nejpravděpodobnější "terminus technicus", pod který se dá tento film zařadit. Nejedná se ale o několik jasně ohraničených příběhů, ani o několik příběhů, které jsou nějak logicky propojeny. Spíš jde o nahodilé scénky, u kterých velice volnou návaznost musíte hledat jen těžko, a jejich smysl v rámci celého díla také. Z valné většiny je vidět, že se natáčelo v kulisách a interiérech, a nádherný Řím samotný v příbězích figuruje jen minimálně. Samozřejmě kromě konce filmu, kdy nám je naservírováno vše najednou. Ve srovnání s krásně nostalgickým Amarcordem, u kterého jsem brečela smíchy, tady aby humor člověk pohledal. Sklouzlo to jen k vulgárnosti, na jejíž hraně Fellini ve svých dílech jindy mistrně balancuje. Kromě jediné scény a finále jsem u Romy necítila ani náznak emocionálního pohnutí, které Fellini umí v divákovi vyvolat. Bohužel to ve mně vyvolalo pouze pocit uřvaného a přitom prázdného díla.

Při natáčení Collateral bylo použito velké množství technických vychytávek. Některé z nich dokonce poprvé. V určitých ohledech je revoluční. Ať už se jedná o zajímavou práci s kamerou nebo velice fotogenické LA, na které se hezky koukalo, forma byla zajímavá. Já jsem ale bohužel (jak pro koho, haha) tvor příběhový a s oblibou filozofující. Efektní vizuál a tempo jsou v dost velké nerovnováze s feelingem z celého filmu, který nakonec pro mě vyšel tak nějak naprázdno a moc mě neohromil. Jasně, je to akčňák. Nikdo nečeká žádnou hlubokou filozofii. Ale i tak bych byla ráda za nějakou citlivější sondu do motivací a vnitřního života postav. Tady na to byl v rámci častých dialogů mezi dvěma hlavními představiteli prostor, a dost pravděpodobně i snaha. Ta se ale nesetkala úplně se zdarem. Finále filmu pro mě vygradovalo naprosto do prázdna. A na konci zbyl spíš jen takový neuspokojující pocit a otázka "proč vlastně?". Za mě tak 3,5/5 a znovu vidět nepotřebuji.

Fight club je co se týče formy film zdatně odolávající zubu času, což je jedním z předpokladů k tomu stát se kultovkou. Jedná se ale taky o dílo s hlubším filozofickým přesahem, zabývající tématem dospívání a osobního dozrávání psychiky mladých mužů v dnešní konzumní společnosti, kteří jsou z převážné části vychovávání ženami a chybí jim mužské vzory (pokud jste doteď nechápali o čem Fight Club je, není zač). Ač se na první pohled pro někoho může zdát, že to tak není, ten film má jasně danou hloubku. Palahniukova ironická, špinavá a brutální předloha byla nečekaně citlivě převedena do dobrého scénáře. A kdo z režisérů té doby, by se tohoto tématu mohl zhostit líp než Fincher? Fight Club je i po dvaceti letech neskutečná jízda, trio Pitt, Norton a Bonham Carter prostě funguje. Celé to šlape jak promazaný stroj. A tahle harmonie celá stojí na tom, že Fincher Palahniuka na intuitivní rovině prostě pochopil, navíc je to takovej borec, že ho zvládl i výborně interpretovat. Těžce pochybuji, že někdo kdy natočí lepší Palahniukovu adaptaci. Za mě jako teda furt velký jo!

Nešlo odtrhnout oči. Fascinující.

Tak tady jsem pravděpodobně trošku mimo, protože nechápu, co zrovna na tomhle filmu všem tak trhá žíly. Pro mě to byla poměrně nuda. Když pominu předvídatelnost, nemůžu už přimhouřit očko nad pomalým tempem (který není nikdy na škodu, když se s ním umí dobře pracovat!). Byl tu sice náznak snahy o filozofický přesah, ale kvůli tvůrčí pohodlnosti to sklouzlo trochu do klišé. Tenhle film u mě doplatil na křečovitou nekonfliktnost s divákem. Má samozřejmě i klady, podařilo se udržet slušnou atmosféru a Michael Pitt je Michael Pitt :) Asi se mnou bude spousta lidí nesouhlasit, ale průměr je podle mě horší, než ne úplně dokonalý, ale odvážný pokus. Pokud chcete dělat hluboký, filozofický filmy, nemůžete se držet při zemi, mmkay? Proto za 3*

Naleštěný prd. (A hrozná, hrozná nuda)

Já mám Jarmusche ráda, moc. Ale asi právě proto, že tohle rozhodně není typický Jarmusch, byla jsem dost zklamaná. Naprosto to postrádá ty chytré dialogy, kterými je známý. Když už něco zábavného padne, je to tak trapně prvoplánovité. Pomalé tempo, artový vizuál, který mě hrozně nebavil. Věřím tomu, že to nějaký smysl mělo, ale jestli kvůli tomu stojí za to točit celovečerák, těžko říct. Co se obsazení týče, Tildě Swinton se nedá vyčíst nic. Ona do toho filmu opravdu patří, ta ženská je jako z jiný planety. Hype okolo Toma Hiddlestona nechápu, tady jsem mu nevěřila ani slovo. A panebože na nebi, on tu kytaru vždycky držel jako prase kost! Kdo mu má věřit to, že už na ni několik století hraje? Z fleku jsem vám schopná vyjmenovat x výborných filmů, které stojí hlavně na atmosféře, tenhle mezi ně nepatří.

Stačil mi jeden díl a mám jasno. Další z klenotů současné české televizní zábavy. Ráda bych věděla, co znamená ten "nový formát", protože hraný dokument nic nového opravdu není, a snaha o něj posílá už tak pekelnou splácaninu na hlubší dno. Herecké výkony tady snad nemá ani smysl rozebírat, už jsem se tak dlouho nenasmála. Čím se to snažilo být realističtější, tím víc jsem se řezala smíchy. Scénář, kterému sice nechyběla zápletka (i když jakkoliv pochybná), ale naprosto postrádal nějaké rozuzlení. Po tom všem dramatu se to úplně samo v posledních dvou minutách vyvrbilo, což tomu jen přidalo na směšnosti. Nejšílenější práce s kamerou, kterou jsem kdy viděla. Roztřesená, při rozhovoru dvou osob létala z jedné strany na druhou (až si divák připadal jako na pingpongovém zápase), spojené to bylo s neustálým (!) zoomováním do prostředka obličeje herců. Naprosto nelogické, přehnané, zbytečné. Kameramana jsem měla už po prvních deseti minutách chuť kopnout do prdele, bohužel jsem to musela vydržet dalších čtyřicet minut, a nejvíc ze všeho mě mrzí, že ho asi nikdy nepotkám. Celé to svojí amatérskostí připomínalo spíš studentský film (hodně špatný studentský film), než něco, co se sluší vysílat v prime timeu. Hodnota naprosto nulová, troufla bych si říct, že to jde i do mínusu. Pokud se opravdu nudíte, doporučuju se v pondělí v osm hodin večer posílit pořádným množstvím bylinek a jen se nevěřícně bavit. To mám ostatně v plánu taky.

U McQueena se vždycky můžete předem připravit na to, že to bude vizuálně tíživá depčička. Na rozdíl od Hladu dává ve Studu větší význam ději, a místo temnoty a brutality vězení nás konfrontuje "jen" s vyprázdněností, necitelností a chladem moderního života. Abych pravdu řekla, i když je to míň brutální než zmiňovaný Hlad a rozhodně to plyne příjemnějším tempem, o to víc je to heavy. Obsah je samozřejmě opět v dokonalé harmonii s vizuálem, tak jak to Steve prostě umí.