Eodeon

četl jsem nedávno, že vývoj umělé inteligence umožňuje, aby počítačový program napsal divadelní hru. předpokládám, že totéž lze uplatnit pro filmový scénář, protože se mi nechce věřit, že by Sotto il sole di Riccione napsala lidská bytost. něco až tak schematického a sterilního musel vyprodukovat leda nějaký algoritmus. komedie bez humoru a romantika beze špetky sentimentu, vztahové vzorce bez jakékoliv variability. stejně ploché a prázdné jako diváci, pro které je to natočené. bez urážky, děcka.

jsem nadšený, že nejpřeceňovanější režisér světa konečně natočil něco, co vypadá jako film, namísto pouhého ilustrovaného scénáře (ano, správně, je v tom rozdíl), tj. pohyblivé obrazy, jejichž estetice neschází smysluplnost a krása. snad Howarda nepřeceňuji příliš, když v jeho obrazech rozeznávám inspiraci tvorbou Ivana Ajvazovského, protože už ta možná souvislost vlévá do významové struktury filmu bohatství dalších cenných souvislostí. cinefil ve mně by měl být mimořádně potěšený. a je. a vlastně i ten narativ, čili aspekt, na kterém většina mainstreamových filmů v mých očích "vázne na mělčině", mě zde svým způsobem také těší. jak jindy nesnáším ta samoúčelná rámcová vyprávění, o to více mě zde nadchlo, jak rámec vlastně pozvedá sofistikovanost a tak vlastně i hodnotu vyprávěného děje, jelikož svou zprostředkovaností odlehčuje krajní nevěrohodnost předlohy, tedy Moby Dicka, inspirované jen o krapet méně nevěrohodným námořnickým mýtem o mstivé velrybě, založeném velmi volně na reálné plavbě Essexu, zatímco ale zároveň s tím sugeruje divákům dojem autentičnosti, jakou se přeci musí nutně vyznačovat vyprávění podávané s takovou neochotou a zahanbením, jaké předvádí Gleesonova postava. a tak jsem rozpolcený, když na jednu stranu tleskám důvtipu, s nímž film manipuluje svými diváky, na druhé straně polykám žluč nad tím, že zmíněná autentičnost je jen iluze a všechno je to falešné. jako skoro celá ta továrna na sny, jejímž dělníkem podle všeho Howard nikdy nepřestal být ani v jednom záběru jediného svého filmu. cinefil ve mně by měl být znechucený a pobouřený tím, jak se v námětu samo o sobě velice naturalistickém podařilo neutralizovat všechny vzrušující pachutě a vydestilovat z něj syžet tak naprosto nezajímavý, že nad tím vlastně více než co jiného žasnu; takovou typickou hollywoodskou limonádu pro celou rodinu. a je. čili v posledku jsem cinefilně nadšený i cinefilně zhnusený a mám pocit, jako kdybych měl zrazovat své svědomí, ať už budu hodnotit kladně či záporně. proto ta mimořádná potřeba vyjádřit se tentokrát i slovy. domnívám se, že obecně platí, že pokud se nemohu rozhodnout, bude spravedlivější zvolit vyšší z obou zvažovaných hodnocení. budiž tedy.

mé hodnocení – stejně jako podle všeho většina hodnocení – vychází ze srovnání se Star Trekem. jsem fanoušek Star Treku a tudíž jsem zaujatý, to jistě. ale jelikož zjevnou prioritní ambicí Orvillu je navazovat na vzor Star Treku a konkrétně Nové generace a být mu věrným pokračovatelem, nepovažuji svou specifickou perspektivu za neférovou a ani žádná dílčí srovnání odtud odvozená. dále následují spíše izolované bloky poznámek, které mají za účel zaznamenávat postupný vývoj mých pocitů ze seriálu. ///// nepochybuji, že Seth je fanoušek. jeho nadšení se do seriálu znatelně promítá. ale stejně tak se nadšení jejich tvůrců promítá i do všech startrekových fan filmů, a přesto je drtivá většina z nich hrozná. jak je tedy vidno, entusiasmus sám o sobě zkrátka nestačí. ///// první dojmy ze začátků seriálu byly přímo strašlivé. mám-li se je pokusit shrnout: celé to bylo nehorázně laciné. nade všechna očekávání a varování. měl jsem pocit, jako kdybych sledoval sci-fi seriál ze 70. let, někde na úrovni Bucka Rogerse v 25. století. MacFarlanovu snahu z hlediska profesionality válcuje i Star Trek Continues a to je fan seriál; takový, který navíc nepokrytě přiznává, že je kopií Star Treku cílící na diváckou nostalgii, a tudíž ode mě oproti Orvillu dostává body navíc za upřímnost. ///// Orville se často snaží tvářit chytře, ale v jádru bývá spíše hloupý a ponižující. brutálně vykrádá Trek (a nejen) a tím myslím konkrétní zápletky konkrétních epizod, ale zpracováním je zjednodušuje a znevažuje, čili z toho pokaždé vzešel slabý odvar plagiarizované předlohy. pro ilustraci si stačí srovnat geniálně napsaný scénář k epizodě „Nosedive“ ze seriálu Black Mirror s MacFarlneovým tupým a bezzubým pokusem o nemlich totéž v epizodě Orvillu „Majority Rule“. ///// dále k postavám – celé osazenstvo můstku jsou buďto arogantní volové (týká se všech lidských postav), nebo směšní klauni, které nelze brát vážně (všichni mimozemšťané v posádce), velitelská rozhodnutí jsou často přímo idiotská a zůstává nad nimi rozum stát, jak kdyby posádka byla naprosto nekompetentní, čemuž se téměř nechce věřit s ohledem na to, že zápletky jsou často účelově vystavěné jako oslí můstky, k nimž se elegantní řešení nabízí úplně samo, zero effort. (a ano, přiznejme si, že Trek se tímto neduhem občas projevoval také, ale to je sotva dobré ospravedlnění) ///// chování postav ve službě vyznívá krajně neformálně; prostě se spolu důstojníci na můstku vybavují jak někde po službě v kantýně, nefunguje to ani jako komedie (zasmál jsem se zatím jen jednou a už si ani nepamatuji čemu), ani jako seriózní sci-fi (nic nového to nenabízí a věda dostává s prominutím na držku). z celé první sezóny bych pouze jedinou z epizod („Pria“ s Charlize Theron) byl ochotný označit za jakž takž uspokojivou. jen jedinou! a to je velká bída. ///// teprve v druhé sezóně Orville se naskytlo několik epizod, které se mi líbily. sláva! stačilo vydržet sedmnáct špatných až lehce podprůměrných, ale první opravdu dobré jsem se konečně dočkal. šlo jen o poněkud nešikovné námluvy mezi člověkem a robotem. ale bylo to vtipné. připomnělo mi to ty lepší epizody o Datovi z TNG. mám ten pocit, že MacFarlane umí nejlépe tehdy, když má nízké ambice. když točí ‚prostě jen další epku‘ v řadě, neškodnou ‚vztahovku‘. pak ok. ale v momentě, kdy chce točit něco epického, nebo filozofického, tak ‚uteč kdo můžeš!‘ ///// a později i ten vážně podaný dvojdíl „Identita“, jejíž význam pro seriál Bedraz na trekkies.cz kdysi přirovnala velmi trefně k „The Best of Both Worlds“, se mi docela zamlouval, i když byl krapet více akční a, jak je u Orvillu zvykem, zcela bez (vlastního) nápadu. ///// nějaká ta vzestupná tendence zde tedy imho opravdu je, ale dává si neskutečně načas. až si říkám, že méně trpělivý divák by to na mém místě musel vzdát dávno předtím, než by se dočkal jakéhokoliv projevu kvalit hodných ocenění. ///// kde je dále znát posun k lepšímu, je triková stránka. mezi první a druhou sezónou se otevírá z hlediska úrovně CGI enormní propast. dokonce i postavy vnímám postupem času jako méně a méně nesnesitelné, ale i při pozvolném zlepšování není snadné si budovat vztah k někomu, kdo se před vámi na první dojem projevil jako kardinální kokot (to ostatně platí i v reálném životě), a tak je těžké přimět se, aby mi sebeméně záleželo na tom, co za příkoří se postavám právě v tu chvíli děje. velmi slabé výkony v podstatě všech herců vyjma MacFarlanea samotného tomu také nepomáhají. nemluvě o miscastu některých z nich, respektive těch, kteří zjevně nemají obecně žádné předpoklady pro komedii. vlastně i humor se časem zlepšuje, i když si uvědomuji, že to je nejvíc subjektivní kategorie. každopádně narážku na „Dicka van Dykea“ budu rozdýchávat ještě dlouho, a to doslova, s ohledem na to, že jsem se při ní málem udusil sušenkou. ///// celkově Orvillu ve srovnání se Star Trekem chybí sofistikovanost. zápletky mají potenciál k sociální reflexi, ale brání tomu jejich „naředěnost“, jinak řečeno extrémní zjednodušování předkládaných témat, a jejich působivost se ztrácí s vědomím, že ke každé lze najít nějaký dřívější vzor, který je zde prachsprostě a neobjevně kopírován; aneb raději rewatch kvalitních starších seriálů, než být nucen trpět jejich vykuchaný, neautentický falzifikát. duchu Star Treku snad ještě více než nedostatek invence a autentičnosti odporuje vyobrazení lidí budoucnosti jako o nic vyspělejších omezenců ve srovnání se současností. Roddenberry by takovou tlupu nesvéprávných neandrtálců v posádce Star Treku nerozdýchal. a osobně nemohu vystát, jak se seriál tváří, že přejímá startrekovský ideál hlubokého respektu ke společenské a kulturní identitě jiných civilizací a že dodržuje pravidlo Základní směrnice o nevměšování, ale v praxi si s ním „hrdinové“ brutálně vytírají zadní partie snad v každé epizodě. i jako naprosto laickému zájemci o kulturní antropologii mi bylo v mnoha případech zle z toho, s jakou nadřazeností vnucují ti ubožáci své hodnoty „podřadným“ kulturám. když vyloučím vykrádání konkrétních zápletek, pak v podstatě to jediné, čím mi to celkově přijde blízké dřívějším Star Trekům spíše než současná oficiální tvorba, je ten epizodický formát a přístup při designu některých vizuálních prvků. ///// takhle se Trek zkrátka nedělá. Trek vždy byl a vždy by měl být to nejoslnivější a nejodvážnější sci-fi na současných obrazovkách. nikoliv laciný druhořadý recyklát. Star Trek nehraje na jistotu, neobrušuje ostré hrany, nebojí se kontroverzí, nebojí se být provokativní. odvážně se pouští tam, kam se dosud nikdo nevydal, jak doslovně při zkoumání nových světů, tak pokrokovostí svého obsahu. nic z toho Orville nemá.