Sawy

No jó, vidět Glee před deseti lety, tzn. ve věku protagonistů, byl by to naprostý ráj. I s takovým zpožděním, se kterým jsem se do seriálu v rámci karanténního eskapismu pustil, je to ale stále boží, teda alespoň první série. Zbytek uvidíme. Zezačátku jsem si říkal, že to drží pohromadě jen díky skvělým hudebním číslům a člověk tak nějak musí odfiltrovat ten trash, který se děje okolo nich. Když se ale pronike pod povrch té extrémně přepálené a naivní stylizace, vykvete inteligetní dílo, které toho v oné nadsazené rovině ve skutečnosti vypovídá mnohem více (a funkčněji) než taková instantní depka ve stylu 13 Reasons Why. Témata, která roku 2009 Ryan Murphy vytáhl právě na půdě střední školy, kde se všechna společenská nenávist formuje a rodí, už dnes mohou působit jako samozřejmost, nicméně před dekádou taková inkluzivita a angažovanost zdaleka samozřejmá nebyla. Dokážu si představit, že to s postupem času začne být otravné, těch šest sérií působí jako docela zhůvěřilost. První je ale dodnes výborná a já klidně šlapu dál, lepší matroš pro usínání s písní na rtech pro rok 2020 najdu jen těžko. 1. série: 85 % Rocky Horror tribute, vánoční speciál, Kurt ve Warblers, snídaně u Tiffanyho a klasická porce soap-operového scházení se a rozcházení kvůli tomu, že tvůrci se v rámci zachování dynamiky bojí nechat dvě postavy příliš dlouho pospolu. Zázrakem to ale funguje a raising awareness ohledně sexu, alkoholu a šikany stále nejen není otravné, ale naopak neinvazivně baví. Jsem zvědavý, do kolikáté série na mě kouzlo Glee bude působit, zatím funguje takřka bezvýhradně. 2. série: 90 % První sérii rámovalo neplánované těhotenství, druhou šikana a coming-out, třetí je v souladu s blížícím se koncem střední školy pro jednotlivé postavy především o strachu z budoucnosti a o nutnosti zvolit si životní cestu. A funguje to opět bezvadně, bylo by vlastně perfektní, kdyby se tady vystavila stopka, protože Glee je nejsilnější v těch středoškolských starostech a úplně nevím, jestli chci postavy vidět čelit potížím vysokoškolského života či práce. Ona melancholická nálada nevyhnutelně se blížícího konce jedné životní etapy je tady vystižená bravurně a díky tomu, že je každá série tematicky skutečně trošku jinde, nevadí ani ten dokola opakovaný soutěžní vzorec. Ostatně, v těch dílčích odchylkách spočívá ozvláštnění rámce a z něj vyvěrá divácká potěcha. Plus jsou ve třetí sérii zatím suverénně nejlepší hudební čísla (Smooth Criminal, La Isla Bonita, Not the Boy Next Door, PARADISE BY THE DASHBOARD LIGHT a další). Furt velká láska, ale vážně se bojím, co přijde s opuštěním McKinley... 3. série: 90 % Škoda škoda, čtvrtá série na jednu stranu naplno ukáže potenciál, že Glee fakt mohl být nekonečnej seriál s organicky se měnícím osazensvem, ale současně nedokáže tenhle potenciál naplňovat. Zaprvé, nová parta hrdinů je neslaná nemastná (Marley je cute as hell, ale zároveň totálně chcíplá figura, nahoru tahá leda dyslektik Ryder). Zadruhé, opouštění a dospívání dosavadních protagonistů není zrovna ladně zvládnuto, takže někteří (Kurt, Rachel, samozřejmě i všichni, co ještě neodmaturovali) zůstávají v centru dění, zatímco jiní (Mercedes, Puckerman, Quinn) se podivně a nahodile objevují ve službách fan-service. Každá z předchozích sérií navíc měla červenou nit v podobě velkého tématu nad rámec jednotlivých epizod, to tady absentuje. Dík za Pomádu, Kate Hudson a rozchodový díl, jinak ale přecházíme do fáze tápání. Díl se střelbou na školách blitka, která totálně narušuje koncept celého seriálu. 4. série: 55 % Quaterback je nestoudná ždímačka emocí, která funguje snad až příliš dobře, jinak ale pátá série jedno velké meh, které definitivně rezignuje na jakoukoliv kontinuitu. Postavy, s nimiž se člověk od začátku čtvrté série sžíval, jsou odhozeny stranou, Glee už definitivně není o Glee a hysterická stylizace už mimo střední školu nepůsobí koncepčně, ale pouze otravně. Šestku si z úcty k úvodním třem sériím dám, ale už je to trápení... 5. série: 35 % To rozloučení začíná suprově, první asi půlku série jsem si dost užíval dynamiku návratu na Lima High, integraci nových tváří a opět parádní hudební čísla. Ten spěch, který s sebou nese zkrácení poslední série na 13 dílů, si ale v druhé půlce nevyhnutelně vybírá daň. Klasické Glee problémy (neexistující kontinuita, neschopnost funkčně využít příležitost nové tváře skutečně zapojit do hry) jsou tím ještě posíleny a fakt, že na konci dostane před hudbou prostor spíše loučení, je sice logicky, ale z diváckého hlediska dost vysírací. Předposlední díl největší zbytečnost v televizní historii. Ale to I Lived jsem si užil, to je jasné. Kdyby Glee skončilo po třetí sérii, jde do TOPky, takhle je to uznaně kultovní audiovizuální obsah, který neudržel otěže konceptu a začal být otravný i pro lidi, kteří jeho otravnost původně oceňovali jako inteligentní stylizaci. Ale na spoustu momentů budu vzpomínat s láskou, to jo. 6. série: 65 %

Suverénně nejdynamičtější Carpenterův film, který hlavně v první polovině neskutečným tempem uhání kupředu, nezastavuje a jeho narativní intenzita nedává vydechnout. Skvost. Druhá půlka je čirá fantasmagorie, která se v tom béčkovém přelivu už tak trochu utápí a neví, co by ještě vymyslela. I tak ale tahle tvář osmdesátých let dokáže stále vykouzlit mnoho divácké radosti a úsměv na tváři. Minimálně opravdu funkčním humorem a bravurní chemií mezi Kurtem a Kimmy Cattrallovou. Vlastně dost radost. 80 %

Chtělo by se říct, že druhá série The Haunting se má ke své první stejně, jako druhá série True Detective, i když jde samozřejmě o nebetyčné zjednodušení. Je výrazně jiná, v tomto případně silně literární, což nejspíš souvisí i s tím, že coby volně adaptovaný vzor tentokrát posloužil Henry James. Stejně jako pro první sérii i zde po dlouhou dobu platí váhavé rozkročení mezi psychologickou sondu do utrápených duší domu a regulérní horor. The Haunting of Bly Manor jde ovšem ve svém žánrovém rozptylu ještě mnohem dál a nebojí se zastrčit své strašící horory často úplně do pozadí ve prospěch jiných, subtilnějších emocí. Nejde zdaleka o tak vděčnou a na první dobrou divácký ohromující záležitost, možná se na výsledném tvaru a lehké rozkolísanosti podepisuje fakt, že tentokrát si to Flanagan celé neodtočil sám. Obrazově jde ovšem stále o úchvatnou podívanou, v mlhách u jezera situované Bly je vizuálně vděčné a navíc zabydlené živoucími charaktery, s nimiž se do jeho hlubin rádi propadáme hlouběji a hlouběji. Zmíněná literárnost se podepisuje hlavně na občas kostrbatých dialozích a především na zpočátku ne úplně elegantní vyprávěcí struktuře - zatímco v Hill House jsme se bezprecedentně neustále pohybovali mezi minulostí a přítomností bez explicitních vazeb, Bly Manor je defacto devítidílnou retrospektivou, v rámci které jsou jednotlivé epizody časově "roztříštěné" mnohem logičtěji. Oltář mrtvých a Romance se starými róbami se vymykají, obě ale stylem vyprávění ještě zdůrazňují ono literární vedení příběhu. Jakkoli na mě zklamání nezaútočilo ani jednou, do sedmého dílu jsem si sám pro sebe identifikoval tolik nedostatků, že bych se neodvážil stavět Bly na úroveň jeho předchůdce. Závěrečné dvě epizody ovšem natolik jdou proti očekávání hororových fandů a vydávají se trochu jiným směrem, že si tam tím plným hodnocením stejně přisadím. Nehledě na to, že mě ten závěr docela rozložil. 90 %

Horory fungují nejlépe, když jsou obestavěné okolo základů jiného žánru. The Haunting of Hill House je toho perfektním důkazem, protože z duchařských základů tento seriál vyrostl především do propracovaného rodinného (melo)dramatu, vrstevnatého a pečlivě promyšleného. Rozdrobená struktura vyprávění a proplétání několika časových rovin (na úrovni epizody) i úhlů pohledu na minulost, potažmo přítomnost (na úrovni celého seriálu) probouzí zdání úctyhodné komplexnosti. Jako nepřehlédnutelný bonus beru zjištění, že Mike Flanagan je evidentně mnohem schopnější realizátor, než jsem si kdy troufal hádat. Šestá epizoda, která je sestavena výhradně z několika mnohaminutových záběrů, jednoduše bere dech. Navíc má daleko k samoúčelnosti, práce s prostorem a postavami v něm je pečlivě promyšlená a pomáhá k budování dusivé atmosféry, která ústí v regulérní divácký strach. Hill House nestojí na lekačkách, ale na sepjetí tohoto strachu s psychikou postav, na vnitrozáběrovém děsu a očistné (často navíc funkčně dojímavé) katarzi, která následuje po šokujících pointách. Klíčový seriál minulého roku. 95 %

Hannibal revival. Patologicky deformovaná reinterpretace legendární postavy, kterou si Ryan Murphy obalil svým bizarně úchylným hororovým hávem ála AHS. Bohužel, stylizaci jsem nepochopil ani ve vnitřní diegetické logice, ani s ohledem na vzor, ze kterého se vychází. Ze sestry Ratchedové z Přeletu zde zbyl jen účes a jméno, jinak dost dobře nechápu, proč si Murphy prostě nevymyslel jinou fikční postavu, kolem které by svou další freak show obestavěl. Ale to by mě ve výsledku nesralo, stejně jako pro mnohé jistě frustrující eklektičnost, se kterou Ratched proplouvá od detektivky k hororu, od milenecké road movie ála Bonnie a Clyde k Hitchcockovi, od naprostého bizáru sklouzávajícího ke komedii k vážným LGBT, MeToo a woman empowerment tématům. To by mě možná nakonec i bavilo, kdyby to (stejně jako ten Hannibal) nebyl od začátku do konce ten bizár konstrukt vyplněný od A do Z patologickými figurami, jejichž jediným účelem je BÝT DIVNÝ a TRAUMATIZOVANÝ. Pak mi zkrátka všechny momenty, kdy doposud apsychologizované tipy projevují nějaké emoce či ambivalenci, přišly tak akorát k smíchu. Špatně, Ryane. Ten vizuální cit a nadání pro stylizované výjevy ála minulé éry Hollywoodu by příště měly být investovány s větší rozvahou. 50 %

Předchozímu dílu jsem dal čtyři, přesto k němu mám tuny výhrad. Ten skutečně ozvláštňující, stereotypy bourající a mechanismy fikčního světa překopávající film přichází až s první částí Síly vzdoru, která mi konečně objasňuje fenomenální popularitu frančízy. Blockbuster za stamiliony, který se téměř po celou svou dvouhodinovou stopáž odehrává ve špinavém podzemí, v temnotě, ve kterém není jediná skutečná akční nebo velkolepě pojatá scéna, který ale celým svým příběhem obnažuje mechanismy tvorby a fungování propagandy a vylhaného marketingového obrazu určité osobnosti, jejíž reálná podoba onomu heroizovanému obrazu nejen neodpovídá, ale především jím nechce být. Tohle jsou samozřejmě témata prostoupená celou sérií, ale až tady jsou funkčně integrovaná do narativu a Katniss a její pozice konečně začínají být skutečně zajímavé. Škoda, že druhá část je v podstatě přesným nefunkčním opakem tohoto komorního, temného filmu, který se do velké míry vymyká čemukoliv, co v rámci velkoprofilových hollywoodských blockbusterů (obzvlášť těch, které jsou součástí nějaké značky) v poslední dekádě vzniklo. 90 %

V Německu se rozhodli udělat své Stranger Things líznuté Návratem do budoucnosti, aniž by tvůrci pochopili dvě základní esence úspěchu svých vzorů - humornou nadsázku a dobře napsané, chytlavé a živoucí postavy. Dark má sice do detailu vymyšlený (možná až přemyšlený) princip fikčního světa, kde se cestuje v časem na několika rovinách, nicméně ve chvíli, kdy zde není jediný skutečně zajímavý charakter, který by byl definovatelný více než dvěma rysy, divák z toho stejně moc nemá. O nadsázce pak nemůže být řeč vůbec, v souladu s názvem je celá první série jednou velkou bezvýchodnou a depresivní temnotou, která se tak moc snaží být osudová, až je chvílemi nezáměrně úsměvná. Ke konci jsem si říkal, že ještě jednou uslyším, že "Alles ist mit einander verbunden", asi vypínám. Kdyby ona zmiňovaná temnota aspoň nebyla tak šíleně artificial. Dark je audiovizuálně vypiplaná podívaná, za kterou evidentně stojí chytří lidé, kteří nad vymýšlením scénáře strávili spoustu času. Ale co naplat, když je celá ta pracně budovaná atmosféra natolik nepřirozená, nepřijde mi možné se do ní skutečně vnořit. 1. série: 50 % Okej, tak po druhé sérii už ten fenomén začínám trochu chápat. I když je to pořád šíleně repetetivní jak v obsahu, tak ve výstavbě jednotlivých epizod, člověk skoro až začíná mít pocit, že je to tvůrčí záměr. Aby se divák cítil ve stejném osudném kruhu, ve kterém jsou lapeny (furt extrémně nezajímavé, ale to už se asi nezmění) postavy. Sice je to za mě trochu lame tvůrčí záměr, ale who am I to judge, že? Audiovizuálně je to v některých chvílích neskutečný žrádlo, sice ten koncept "v každým dílu deset minut před koncem pustíme padnoucí song a do toho prdneme osudovou montáž" je tak důsledně využívaný, až je to funny, ale u God's Whisper nebo My Body is a Cage mrazí tak nějak z principu. Takže jo, sice furt nejsem fanda, ale teď už ani apriori hater, protože Dark opravdu má jakýs takýs potenciál na to stát se popkulturním fenoménem. 2. série: 75 % Doufal jsem, že kvalitativní růst bude pokračovat i v závěru, kde ale Dark místo toho spíš zůstal přešlapovat na místě a utopilo se ve své u publika nejsilnější zbrani - časových paradoxech. Ať mi všichni ti zatvrzelí milovníci přestanou věšet bulíky na nos, jak to do sebe krásně zapadá. Zapadá jasně, ale smysl to už nedává pražádný. Stále vizuálně krásná monotónní time-travel bublina, po jejímž konci si člověk s nostalgií zamáčkne slzu při vzpomínce na LOST. Tolik hejtu tenkrát, jen aby se dnes vynášelo do nebes todle... 3. série: 55 %

Maximální hra s diváckou trpělivostí, kterou chápu v rovině intence, z diváckého hlediska u mě ale převážila frustrace nad oceněním tvůrčího záměru. Brooker a Slade si udělali dobrý den z diváckých očekávání postavených na zdánlivé svobodě volby, jejíž (ne)možnosti jsou vtěleny do každé vteřiny Bandersnatch. Místo labyrintu, ve kterém můžeme objevovat, ale dostáváme jen sérii slepých uliček, kterými nám tvůrci omlacují o hlavu, že jsme jen loutkami v jejich "rafinovaném" podvodu na spotřebitele. Mohlo by to fungovat ve chvíli, kdyby nás ty slepé uličky nenutily se opakovaně vracet ke stejným volbám a tím pádem si některé situace pro jistotu prožít třeba čtyřikrát. Divácký diskomfort na entou, který bych přijal lépe, kdyby byl skutečně tak chytře vymyšlený, jak se snaží tvářit. Což není. 55 %

Mimořádně divné, bohužel ale ne v tom směru, v jaký jsem doufal. Garroneho Pinocchio není subverzivním přepracováním pohádkové látky, ale nepříliš funkčním hybridem mezi onou podvratností a čistým přepracováním toho, co dobře známe z Disneyho. Občas vystrčí růžky nečekaně kruté filmařské řešení a rozvolněná struktura coby dědictví předlohy tentokrát více akcentuje onu rovinu funkční integrace dřevěného panďuláka do společenského dění, fakt jsem ale čekal nějaké ozvláštnění, které celého Pinocchia posune na jinou rovinu (vždyť by z toho mohl být třeba úplně nádherný horor!). Protože takhle dost dobře nechápu, proč to Garrone točil. A vlastně nevidím moc rozdílů mezi tímto a hladivě konzervativními Disneyho remaky svých vlastních animáků. 60 %

Hodnocení první části Godardovy víc jak čtyřhodinové epopeje o nerealizovaných možnostech filmového média platí jako hodnocení pro celek. Není snadné tuhle ódu na možnosti střihu a hromadění a kombinování filmového i nefilmového materiálu sledovat, natožpak si ji užít. Ve své nabubřelosti a nepřekonatelné skepsi jde ale o vskutku monumentální dílo vpravdě FILMOVÉ, o jednu velkou tečku za filmovými dějinami, které nabraly špatný směr a je třeba je vyhodit do povětří a začít budovat od začátku. Jde v podstatě o syntézu všech přístupů, které Godard během své bohaté kariéry zastával (a že jich nebylo málo), taková nová filmová historie v kostce. Vidět to celé naráz byl vlastně transformativní zážitek, ve kterém se utrpení a radost slily do jednoho proudu, ve kterém je jedno nerozlišitelné od druhého. Momenty apatie pak střídají závany vytržení, ve kterých skoro až nahlédnete do transcendentních rozměrů filmového umění. Godard je magor a dogmatik, jeho přístup k filmům a jejich realizaci je nicméně jedinečný, ať už se nám líbí, nebo ne. 85 %