Sawy

Vlastně docela překvapivá pecka, rozhodně pro lidi, který baví lore okolo Scotta Pilgrima. Nápad využít dnes už nadužívaného konceptu multiverse a dát tak postavám, které byly v komiksech a o to více pak ve filmu jen jednorozměrně definované figurky, šanci stát se plnohodnotnými charaktery, je parádní a chytře využitý. Je zajímavý, že i když měl tvůrčí tým skrze animovanou formu možnost utrhnout se maximálně ze řetězu, měl jsem pocit, že vizuálně je to vlastně míň nápaditý než Wrightův hraňák, mnohem víc se tady tlačí videoherní než komiksová estetika, jejichž balanc byl v původní adaptaci to největší ozvláštnění. I tak ale super rozšíření, který dává smysl a opravdu k originálnímu textu něco přináší. 85 %

Coby materiál k ideologické analýze opravdu vydatná krmě, protože film takhle očividně pracující s propagandistickými mechanismy bylo zvykem vídat spíš za Reagana. Škoda, že nikdo z tvůrčího týmu nemá ani trochu cit pro práci s jakoukoliv nadsázkou, což film obzvlášť ve srovnání s neskonale zábavnějším, lépe odvyprávěným a motivicky takřka dokonale vysoustruženým Emmerichovým White House Down devalvuje opravdu pouze na tu propagandu. Je to ale ve své absolutní vážnosti rozhodně fascinující a daly by se o tom popsat stohy papíru. Podobně fascinovaní asi museli být teoretici z Cahiers du Cinema, když viděli Fordova Mladého pana Lincolna. 35 %

Klobouk dolů před PTA a jeho schopností charakterové drobnokresby a nenápadného vtahování diváka do světa jeho příběhu. Víc jak půl hodiny jsem se ptal sám sebe, proč se na to vlastně dívám a co vedlo jednoho z nejzajímavějších autorů současné americké kinematografie točit tohle. Abych se po hodině přistihnul, že hltám každý dialog, každý použitý song, každou novou figurku, která vykoukne zpoza rohu. Kouzelná retro skládanka vzpomínek, na jejíž každé sekundě lze cítit maximální láska a péče, které do ní autor vložil. A přitom stále láskyplná coming-of-age romance, k níž si musíte najít cestu podobně, jako si její hrdinové hledají cestu k sobě. Once Upon a Time in San Fernando Valley. 90 %

Moc bych chtěl dát čtyři, protože Flanagan je borec a Midnight Club má spoustu momentů a dobrých nápadů, že by si to zasloužil. Bohužel to ale celé není jen o vyprávění příběhů, ale nějaký narativ se odehrává i v realitě vyprávějících postav. A ten je dost bídný, nedrží pohromadě a především nefunguje jeho přerušování jedním novým příběhem v každé epizodě. Je to problém, protože právě tohle lepidlo by mělo vytvářet pouto s postavami. K těm double-fiktivním si attachment nevytvoříme, protože jsou metafikční. A když v realitě žitého fikčního světa není nic dostatečně zajímavého, plus protagonistka je vlastně docela hloupá bitch, je to problém. Přitom to měl Mike tak hezky strukturně vymyšlené, skrze vyprávěné příběhy mohl ladně bruslit mezi hororovými subžánry, často zabrousit i do jiných vod (sci-fi, noir) a divákům poskytnout skvělé spojení epizodického a navazujícího narativu. Třeba Anyina 7. epizoda je bez nadsázky brilantní, stejně jako navazující epizoda Road to Nowhere. Skrz příběhy se sice dozvídáme mnohé o těch, kteří je vypráví, nicméně jen někdy se podaří z toho těžit i mimo vyprávěné. Veliká škoda, kterou nejvíc devalvuje poslední epizoda - bez patřičných point, bez zajímavých cest dál, jen líně cliffhangerově teasující na to, že jsme ještě neskončili. Nejsem si jistý, že za rok budu opět u toho. 65 %

Poslední tři díly jsou splněným snem každého fandy krátkých, stručných a výstižných sci-fi / fantasy povídek. Buranská miniatura o deratizaci, lovecraftovská military řež a středověká mytologická romance stojící na kontrastu expresivního obrazu a specifické práce se zvukovou stopou činí závěr třetího svatku zatím nejsilnější pasáží celého od začátku fascinujícího seriálu. I tady jsou slabší kousky (Tep toho stvoření je totálně nedotažený a Tým zabijáků je vyložená komická výplň), ale která povídková knížka nemá slabší kousky? A potom je tady Fincherova Děsivá výprava. Doufám, že nás ještě čeká hodně svazků, je radost sledovat hravost a nápaditost, kterou na krátké ploše, za pomoci animace a tří definujících slov v názvu dokážou tvůrci vykazovat.

Chabé tři za Ethana a pěkně vystavěný pátý díl s blouděním ve vlastní paměti a identitě (který ale je, bráno do důsledku, kopírkou předposledního dílu WandaVision). Jinak mě ovšem marvelovské banalizování známých mytologií a lajdácké parazitování na poetických základech zajímavějších vzorů začíná docela srát... 50 %

Existenciální tíha nepochopitelné ztráty rozkvétá v seriálové variantě Pozůstalých do mnohem propracovanějších rozměrů než v knize, jejíž okovy tíží Damona Lindelofa jen v první sérii. Ta je z toho důvodu nejslabší, ale nevyhnutelně rozjezdová. To, co je pak seriál schopen rozehrát po příjezdu do Jardenu, je masterclass v neotřelém přístupu k seriálovému vyprávění. Každá epizoda tvoří propracovaný mikrosvět stojící sám o sobě, provoněný interpretační volností a vyzývající diváky k aktivní participaci a přemýšlení nad tím, co vlastně sledují. Kevinovo "Homeward Bound" z konce druhé série pro mě sice už v té třetí nic nepřekonalo, fascinace ale neopouští ani pár dní po dokoukání poslední epizody. Jak mě u jiných HBO seriálů to topení se v neustávající depresi spíš štve, tady jde o neprůstřelný umělecký koncept, který opět ukazuje genialitu tvůrce, jež nám dal LOST, ale nebylo mu to dost. 95 %

Cringe hororová komiksovka mohla ve svém žánrovém uchopení ála Sam Raimi zajít ještě dál. Generická story mě u Marvelu už opravdu neznepokojuje, naopak si cením toho balastu okolo, který to pro mě osobně posouvá vysoko nad adorovaného Spider-Mana. Ten fakt nemá takový tvůrčí ksicht a krom fan-servisu neoplývá nápady, kterých je tady na rozdávání. Doctor Strange no. 2 je rozjívený a často jde vtipně i nepříjemně proti srsti tomu, co lze od komiksových blockbusterů pro široké publikum očekávat. V tom trochu připomíná první Strážce Galaxie nebo třetího Thora, tzn. ty nejlepší marvelovky. Samozřejmě úplně jinak, ale se stejným diváckým impactem. Větší využití multiverse by bylo záhodno, protože ten jeden letmý průlet možnostmi ukázal a navnadil mnohem víc, než pak Raimi reálně nabídnul. Ale i tak - Marvel už sleduju spíš z povinnosti, ale když ta povinnost vypadá takhle, nemám s tím nejmenší problém, protože se bavím. 75 %

Tož nečekal jsem, že mě přechod ke klasickému lineárnímu vyprávění v případě 2. sezóny Zaklínače tak vytrhne z nadšení. On to ale asi nebude jediný důvod, proč je dvojka oproti jedničce o dvě kvalitativní patra níž. Zatímco v první sérii se stihlo odvyprávět neskutečné množství věcí, tady tempo drhne a celých osm dílů by se podle mě dalo kondenzovat do polovičního počtu. Role Geralta je zde trochu nevděčná, protože jeho proměna v zodpovědného "otce" Ciri je dost lame, stejně jako postava Vesemira a celé Kaer Morhen, čekal jsem od ostatních zaklínačů větší roli než pouhého křoví. Celkově se tu jede spíš taková chytlavá fantasy rutina než cokoliv jiného, což ale neznamená, že by to nemělo i dobré stránky. Relativizace pozice Nilfgaardu coby záporáků je velmi cenná, linka Yennefer šlape výborně a když se na scéně objeví Marigold, nelze než jásat. Třetí série ale musí šlápnout do pedálů, jinak si Zaklínač pozici seriálové události roku těžko udrží. 65 %

Mike White ála Yorgos Lanthimos si na dovolené vyřizuje účty s kolonialismem a white supermacy. Nádherně vtipné i znepokojivé. 90 %