Botič

Baví mě ten koncept. To jak je postavený na kontrastech - nechat něco běžet na volnoběh a pak to v určité chvíli horko těžko nahánět - času, který protéká mezi prsty a nedá se úplně zkrotit - postupném charakterovém vývoji a proměnách v etapách života. S čím jsem ale bojoval je ústřední dvojice, kdy je každý poměrně nesnesitelný ve své vlastní letové hladině a cesta k nim se nehledá zrovna snadno. Nakonec se zadaří. Konec bolí, ale úplně to nerezonuje.

Solidní drama. Víc si mě získala Hopkinsova linka, než povinné válečné memento, kterému chybělo silnější dokreslení Wintonova zápalu.

Nejsem velký fanda prvního Top Gun. Viděl jsem jednou, kdysi ještě jako dítě. Takže jsem dvojku vyloženě nevítal s otevřenou náručí. Je to ale pecka. Totální feel good akčnák.

Absolutní klaustrofobie. Momentky ze života jedné rodiny, která ale žije před zdmi koncentračního tábora v Osvětimi a vlastně se jim to líbí. Je to ten malý ráj, o kterém snili už od dětských let. Obyčejné všední situace, v kterých místy probleskuje bezcitnost a lhostejnost. Skoro jakoby zlověstné zvuky střelby, křik a dusivý dým vyhlazovací mašinérie ani nevnímali. O to víc je ale vnímá divák. O to víc z toho vyčnívá malý skutek dívky, která ukrývá jablka v táboře pro hladovějící vězně. Zóna zájmu to nikomu nedá zadarmo. Tohle mě bude pronásledovat hodně dlouho.

All of Us Strangers ukazují, kam mizí svobodní třicátníci a čtyřicátníci. Sami sobě duchařskými příběhy. Ve svých věžákových klecích vystlaných z přízraků minulosti. Očividně hluboce osobní projekt Andrew Haigha. Mrazivé od první minuty s brutálním závěrečným emoceánem. I’ll protect you from the hooded claw. Keep the vampires from your door.

To kouzlo Marvelovek je nějak pryč. Jakoby ten cinematic universe v téhle fázi začal spíš implodovat do sebe, než že by byl marvelous.

Steampunková odysea za emancipací. Trochu Karel Zeman, trochu Jean-Pierre Jeunet, trochu Terry Gilliam a taky trochu Yorgos Lanthimos. Frankensteinova skládačka, která vesele drží pohromadě. Ten hlad po životě a nových podnětech je vyloženě nakažlivý.

Bayona je po Jurském zklamání znovu ve formě. Nepříjemně fyzický film, který je v pár momentech tak působivý, že vidět ho v kině, tak mě to snad vyhodí ze sedačky.

Tři smutné osudy, které se protnou o vánočních prázdninách v sedmdesátkách. Tři postavy, které se během těch pár dní od sebe navzájem něčemu přiučí. Alexander Payne hraje na jistotu, ale takhle sebejistě předaná moudra nejsou samozřejmostí. Podobné emoce a drobnočrty jsem čekal, že po sobě zanechá Paul Thomas Anderson se svojí Lékořicovou pizzou a jako ne. K Paynovým poškolákům se určitě znovu brzy vrátím.

Strašně “pretentious” film. Ani jeden z motivů na mě úplně nefungoval. Na snímek o truchlení je to málo emotivní. Linka o přátelství zas málo humorná a ani ne moc moudrá. Na romantickou výplň se pak ke konci raději zapomnělo. Vlastně jsem moc nepochopil, co se Dan Levy snaží říct.