kleopatra

Díl, v němž se to hemží nosy, mi zpočátku přišel trochu zbytečný, truchlení už jsme tu měli až až, ale pak jsem přehodnotila a nakonec i zaslzela, není smutek jako smutek. Dokud neztratíte svůj nos, nevnímáte ho. Je to asi jako s tou solí. Hýčkejme si tedy svoje "nosy", dokud je máme.

První díl jako návnada dobrá a co se musí tvůrcům přiznat, že do kytek to frčelo rytmicky tra la la la, jak po skluzavce. Zvláštní vidět Renée Zellweger, totiž herečku s jistým kreditem, v paskvilu se spoutou otravných vedlejších haluzí a tunou nesmyslů urážejících měňavku.

Clare se setkává s prosbou o radu z nejtěžších a noří se do vlastních bolestných vzpomínek. Tentokrát mi tlak na city nevadí. Díky Kathryn Hahn to vyznívá střízlivě, i když její postava působí permanentně tak nějak mimo :). V titulcích vidím další slavné jméno v roli executive producer - Reese Whiterspoon - za doprovodu krásné verze písničky Beach Boys - Got Only Knows. Mrknu na autorku knižní předlohy.

V tomhle díle už si všímám spousty klišé. Opět scéna neovládnutelného sexuálního apetitu, jakou už jsme viděli tisíckrát a ona tisíckrát nebaví, a zase se leze do zadku dětem, které hodí mámě ještě tak oschlý drobek pod stůl. Dlužno říct, že opakování je matka moudrosti a každý jsme otcem, matkou nebo potomkem, takže si v tom tak či tak najdeme. V titulcích jsem jako executive producer zahlédla Lauru Dern.

Sugar je něco jako u nás bývala za totky Sally, ale Claire se po kolena brodí ve vlastních trablích a má alespoň tolik sebereflexe, že nechce brát na svá bedra ještě cizí. Kšeft zatím nebere, ale střechu nad hlavou potřebuje, a radilové mají prý od prvního přidáno, takže....

Jsem moc zvědavá, co padesátce Clare, která si může očividně za všechny průsery sama, osud dál nadělí. Něco mi říká, že pomyslného dna se dotkla, když nocovala v důchoďáku, kde pracuje, v klientčině pokoji a nebo když skončila s náhodným kolemjdoucím na vodní posteli. Teď se může jedině odrazit.

Bože, to byla zase chujovina. V každém dalším díle přibyde postava a odnož, která je platná asi jako mrtvýmu zimník. A to jsem pořád naivně doufala, že to má nějaký smysl a že se dočkám, když si počkám. Ne, bylo jen a jen hůř. Tak jsem to aspoň dokoukala s anglickými titulky, abych si procvičila jednoduchou angličtinu :).

Aby se člověk dočkal odbourání naprosto dokonalým koncem, musí leccos přetrpět, ale stojí to za to.

Maestrovi není po řemeslné stránce co vytknout, herecké výkony dokonalé, masky perfektní, kamera úchvatná, ale chybí mi tam větší konflikt. Cosi se tomu blížilo, manželčin výbuch, kdy už se nehodlala dál nechat ponižovat. Chápu, že Cooper asi nechtěl natočit tuctový životopisný snímek, konec konců život se neskládá jen z významných dnů, ale je to mozaika všedních střípků, i ty leccos napoví, ale pokud mu někdo našeptával, aby natočil film o kouzlu a zrodu hudby, měl si nechat poradit. Vlastně se sama se sebou dohaduji, o čem to přesně mělo být.

Možná jste viděli seriál Painkiller - Zabiják bolesti, je to hodně hodně podobný, společný jmenovatel je OxyContin, ale Absťáku jsem dala 5*, protože jde ještě víc do hloubky a jsou tu vynikající herci v čele s Michaelem Keatonem. Tahle verze je zkrátka nějak účinnější. Bolestnější.  Firmu, na kterou si léta nebyl schopen nikdo došlápnout, začnete nenávidět a ještě víc společnost, ve které to tak daleko může zajít.