mArcElkrIz

Tak tady se ten muzikantský život podařilo skvěle vystihnout - Matula udělal neskutečně skvělou tečku za svojí režijní filmografií. Marián Zednikovič v roli "svobodného" člověka, pro něhož je autenticita jeho hudby (vlastně smysl jeho života) naprosto zásadní. Jasně, pro okolí (příbuzné a dokonce i spoluhráče) až přílišný svéráz, šílenec, velké dítě. Ale bez takových lidí by nebylo té pravé "svobodné" muziky... A hlavně se u Volné nohy pobaví i ti, jimž je jazz či jakýkoli jiný nestředněproudý žánr cizí. Naprosto skvostné hlášky a situace a všudypřítomné nakažlivé zapálení pro věc hlavního hrdiny. Zasloužených 4,5*

Ani se nedivím, že ne každému se tenhle snímek zamlouvá. Už v době vzniku předlohy byl autor tvrdě kritizován za "nechutnost" celého díla. Ostatně, v tomle snímku, zasazeném do neidentifikovatelného času a prostoru, se dočkáme víceméně všech drastických způsobů pomsty a obětování uvedených v předloze. Větve místo odťatých rukou, znásilnění, pokrm z nejbližších... Hranice mezi dobrem zlem ve své největší obludnosti. Hodně silný film, ale ten, kdo si jej našel podle označení na CSFD jakožto válečného filmu, nebude zřejmě nadšený...

Opravdu mistrovský kousek. Od úvodní sekvence s přijíždějícím kočárem do internátního zařízení kdesi na samotě v lesích bylo zřejmé, že tohle bude snímek především o atmosféře. A přiznám se, že jsem byl překvapen, protože režisér nenechal vše jen na samotném kouzlu prostředí a mizejících dívek, ale dokázal využít mnohem víc - nekompromisní a nezvykle přísná, a dle svého přesvědčení spravedlivá, ředitelka, skupina pomocnic z řad spolužákyň v rolích samozvaných trýznitelek, personál již od pohledu značně podivný, dospívající "romantický voyeur" syn ředitelky... Skvělá hudební složka se spoustou ruchů, nočních neidentifikovatelných zvuků a šumů. A i když předvídatelná, tak mistrně vystavěná pointa. Tleskám.

Rock&roll hraný pro radost. Příjemné vidět, jak se PMC po letech vrací na "místo činu" a s přáteli probouzí ducha repertoáru svých začátků. A vše je naprosto padnoucí - krátké, úderné písně, žádné zbytečné proslovy či sóla a především obrovská chuť a radost.

Druhá polovina 60-tých let, happeningy, psychedelie křížená s tribálními rytmi, popart a nekonečné tripy... Syd Barrett ve stádiu zažehnutí a Pink Floyd v nejdivočejší a nejvzrušující podobě.

Snad až příliš "umírněná" gangsterka mapující zločineckou dráhu Johna Dillingera. TV produkce v tomto případě znamená i určité procento romantiky, které je naštěstí vyrovnáváno i občasným humorem a především dobře ztvárněnými akčními scénami - jednotlivá přepadení, policejní zátahy. Za shlédnutí snímek jistě stojí, ale nic zásadního nečekejte. A ještě jedna věc - Patricia Arquette, Sherylin Fenn a Mark Harmon jsou do retro atmosféry naprosto dokonale padnoucí.

Nejprogresivnější a vlastně nejdivočejší období Toma W. Původní beatnicko-folk-jazzové období barového vypravěče se přehouplo v neidentifikovatelné panoptikum, kterým nás podivínský glosátor provází s humorem a sarkasmem. Stylizovaná ztvárnění jednotlivých perel z období alb po sňatku s Tomovou velkou múzou a spoluautorkou Kathleen Brennan. Z písní je stále více cítit láska pro kabaret, ty nejroztodivnější postavičky a jejich osudy a vliv tvorby Captaina Beefhearta. To vše smíšeno s již zmíněnou předešlou etapou alkoholově-vtipného floutka notně "nad věcí". A především jsou zde jeho muzikantské pilíře tohoto období - Mark Ribot, Greg Cohen atd. Naprosto zásadní.

Snímek se slušně gradovaným napětím. Spíše než zmiňovaného Hitchcocka mi film jednotlivými detaily více připomínal italské giallo - náhodný svědek shodou okolností v odlesku na okamžik uvidí vraha, stylizace lokací (kromě výtahu byla pro mne úplně úžasná scéna bloudění v galerii), gore scény, sledování vraha v podobě temné postavy a velký důraz na barevnou stylizaci scén a erotické napětí. A závěrečných několik minut je naprosto skvělých.

Označení tohoto snímku za dokumentární, není opravdu to správné. Snad pouze v případě, že by člověk bral tento jinak čistě koncertní film, jako "dokument" o duši jednoho písničkáře skrze jeho písně - vyjádření, pocity. Ale to by byl snad každý koncertní snímek. Ne, opravdu se nejedná o dokument, ale o záznamy z vystoupení Neila Younga v čistě folk-rockovém hávu, tedy bez jeho vazbícího gibsona s rozlámanými tóny a epileptickými sóly... Jestliže máte rádi jeho alba Harvest, Harvest Moon, Silver & Gold či v době vzniku záznamu aktuální album Prairie Wind, bude pro Vás tenhle koncertní průřez 40-ti letou písňovou tvorbou kanadského písničkáře tím nejvhodnějším vizuálním doplňkem.

Tentokrát Martino staví do popředí samotný strach oběti. Oproti ostatním jeho filmům řazeným do žánru giallo, je v tomto takřka zcela vypuštěna mysterióznost. I přesto, že se neobjeví několikanásobná pointa a ani samotná možnost vypátrání vraha odkrýváním řady indícií, byla atmosféra skvělá díky kameře a zvoleným lokacím - první noční akce pod nosnými silničními sloupy, mlžný bažinný březový háj, propletené městské uličky a zákoutí, stará opuštěná vila na skalách nad městečkem. A pak samozřejmě závěrečná půlhodina strachu z prozrazení... A nádherná Suzy Kendall... Po druhém shlédnutím musím jít s hodnocením ze 4,5* na 5.