Krt.Ek

J. Binoche ve své první větší roli hrála dívku, jejíž životní prostor (resp. vše krásné i bolestivé, co se v něm odehrálo) je "kolíkován" sobeckými touhami trojice mužů (představovanými Lambertem Wilsonem, Wadackem Stanczakem a Jeanem-Luisem Trintignantem), které poté co dojdou svého naplnění, zanechávají Ninu (tak se zde postava JB jmenuje) vždy o něco opuštěnější - zajímavostí budiž, že pouze u mladičkého realiťáka Paulota (Stanczak) můžeme mluvit o touze primus inter pares, totiž o touze erotické (sexuální); motivace - k oboustranně zraňujícím hrám - je jak Quentina (Wilson), tak Scrutzlera (Trintignant) o mnoho jemnější a tajuplnější a souvisí s časově vzdálenou, oběma tak rozdílným mužům společnou tragédií, jež se odehrála dávno předtím, než tito vstoupili tak osudově Nině do života. Je to právě ona paleta jedinečných, (sebe)vražedných tužeb jakožto "gró" Téchiného mistrného obrazu na téma souručenství lásky a násilí, díky níž stojí film za pozornost. Děkuji uživateli salfa72, který mě k tomuto obtížně sehnatelnému filmu dokázal nasměrovat! 75 %

Ďáblův advokát by czech edition a.k.a. eticky zlověstný příběh (všeho)schopného soudního obhájce (J. Bartoška), který proto, aby učinil zadost své pověsti neporazitelného právníka (a nezapomeňme: pro tučnou finanční odměnu a nerezavějící starou lásku), neváhá odhlédnout od věci morálky a svědomí a de facto popřít princip spravedlnosti, tj. v necelých sto minutách projekce ho vidíme postupně spoiler zakrýt pravdu šetřeného zločinu, vybájit si "co se skutečně stalo", bez skrupulí manipulovat míněním slavného soudu a ctěné poroty, a co nejhůř, dokonce obětovat - nedokonalému systému (jelikož soudní systém dokáže být tak spravedlivý, jak jsou spravedliví aktéři, kteří se v něm pohybují a kteří ho utvářejí), jež si za přečin žádá postih - bezbrannou a nevinnou duši (T. Brodská), resp. nejlepší roky jejího života spoiler. Pro Hubačův znepokojivý scénář a výkon J. Somra, jenž exceluje v úloze vyšetřujícího soudce Gaudeta, který je fakticky ideovým antipodem Bartoškova Cassidise (tj. spoiler nejradši by Leblancovou osvobodil, přestože pro její nevinu nenašel přesvědčivé důkazy spoiler) rád zapomenu na laciné televizní interiéry a kostýmy (které neevokují žádný konkrétní časoprostor; k Francii odkazují pouze jména postav, šmírující Rudolf Hrušínský ml. mně asociuje spíš Žižkov :D) a nenápaditou režii (ale i tak se za mě jedná o nejlepší Zelenkův film) a udělím "nejpěknější" čtyři hvězdičky. Díky za tip uživatelce Padme_Anakin. 80 %

Psal se rok 1969, a francouzský hudební skladatel a zpěvák Serge Gainsbourg spolu s herečkou (a svou partnerkou) Jane Birkin nazpívali světově proslulý duet Je t'aime moi non plus, a zřejmě aby toho nebylo málo (a)nebo aby vzpomněli na svůj nejúspěšnější projekt, o sedm let později, v roce 1976 natáčí tentýž Gainsbourg jako svůj režijní debut, s touž Birkin v hlavní roli, dnes takřka zapomenutý, stejnojmenný film (a ano, jak jinak, elektrizující melodie výše zmíněné skladby ve filmu několikrát zazní). A je to za mě celkem škoda (a i proto na film upozorňuju svým komentářem), že film zapadl, že ho takříkajíc zával prach, Gainsbourg totiž divákovi naservíroval vpravdě vymykající se film, bizarní a krutou romanci, jež svou nekonvenčností a dekadencí může i dnes, po zhruba padesáti letech konkurovat i filmům, které světlo světa spatřily v mnohem permisivnějších časech (nemůžu si při této příležitosti odpustit tuto nevyžádanou radu: kašlete na Poslední tango v Paříži - teprve Je t'aime moi non plus vám zodpoví všechno, co kdy chtěli vědět o análním sexu, ale báli jste se zeptat). Láska je slepá, poznamená zhruba v polovině filmu polský emigrant a námezdní popelář Krassky (Joe Dallesandro), a jakožto homosexuál se kontraintuitivně zamiluje do dívky prodávající na místní benzínce - dívky působící chlapecky, které její okolí neřekne jinak než Johnny (Jane Birkin). Pročítám si tagy, nemohu si nevšimnout štítku bisexualita, IMHO nesmysl spoiler Krassky Johnnynu ženskou stránku odmítá, nevzrušuje ho, proto ji drahnou dobu snímku "vyučuje", kterak se milují muži; tady musím poznamenat (a definitivně se odkopat jako daleko větší magor a úchyl než Serge Gainsbourg), že mě "zklamalo", že film nekončí tak, že Krassky Johnny zavraždí, protože se nedokáže smířit s tím, že se miluje s ženou, protože neunese Reálno (tj. to, co se brání symbolizaci a ideologickému ospravedlnění) své lásky - měl jsem dojem, že k tomu film nutně směřuje (ale možná jsem ho měl pouze proto, že já osobně bych takto tento příběh zakončil); linka s žárlivým milencem (Hugues Quester) se mi zdála nadbytečnou, o postavě, kterou ztvárnil Gérard Depardieu (vlastně jsem vůbec nepochopil proč tam vůbec byl, koho a co měl představovat?) ani nemluvě spoiler, to však není má jediná výtka, nesedělo mi afektované herectví pánů, Birkin oba herce přehrává o několik lig (nedivím se, že pouze ona zaznamenala mezinárodně uznávanou kariéru). 75 % P. S. Po Špatném synu Clauda Sauteta je Je t'aime moi non plus v krátké době druhým filmem, u kterého se mi zpožďovaly cz titulky (které nadto nebyly na bůhvíjaké úrovni), docela mě mrzí, že se Netflix o tyhle raritní francouzské kousky lépe nestará...

O tom, že dokáže nadstandardně dobře zpracovávat historické látky mě Tom Hooper přesvědčil již oscarovým dramatem ze života britského krále Jiřího VI. - Králová řeč (2010). A jak můžete vidět, jako stejně kvalitní (či možná dokonce o něco málo lepší) vnímám i o dva roky starší minisérii - nesoucí jméno titulního protagonisty, v pořadí druhého amerického prezidenta Johna Adamse - vyprávějící o prvních letech nezávislosti Spojených státu amerických. Chcete-li vědět, v jakých porodních bolestech se rodily svobodné Spojené státy, s jakým ohrožením a jakými výzvami se potýkaly na úsvitu své existence, pak je za mě tento seriál, stojící na silném scénáři a bezchybných hereckých výkonech Paula Giamattiho jakožto Johna Adamse a Laury Linney jakožto Johnovy manželky, Abigail Adams(ové), ideální didaktickou pomůckou do hodiny dějepisu tematizující Deklaraci nezávislosti. Poslední epizoda nazvaná po Adamsově domovském Peacefildu, uzavírající životní příběh dvou Otců zakladatelů (kromě Adamse též Thomase Jeffersona v podání Stephena Dillaneho) mě dojala jako máloco v poslední době, a tak na rozloučenou rád přidám pátou hvězdičku. 85 %

Misfits z Wishe. Mám v píči, dědek, víš jak. Přestože minimálně Sedlák s Uhlíkem dokazují, že patří mezi největší naděje českého filmu. 55 %

Chtěl jsem svůj komentář otevřít falešným přiznáním, že v Trash Humpers H. Korine sleduje mě a mou bandu (tedy ne zrovna mne a mou bandu, ale něco na způsob našich dvojníků, chápeme se, ne?), když zrovna nezevlíme na čsfd a vyrážíme do ulic, ale nakonec jsem seznal, že si film tak dobrý humor nezaslouží :D, takže začnu jinak, a to skutečným přiznáním: vlastně nevím, co si s tímhle dílkem počít, jak ho adekvátně ohodnotit, ta jedna hvězdička se mi v posledku zdá být dosti alibistickou, udělena pouze proto, abych se protentokrát konformisticky svezl na vlně odporu, abych zbytečně neprovokoval, abych moc nevyčníval a abych nemusel nic sáhodlouze vysvětlovat. V jistém smyslu tedy můžete brát tento komentář jako zápas s mou vlastní pohodlností. ;-) Ale zpátky k mému hodnocení: určitě nekoresponduje s zhnusením, kterou bych tak hádal jako primární emoci, kvůli kteréž se mí spolu-hodnotitelé odhodlali k podobnému (o)hodnocení. Ve mně paradoxně Trash Humpers nevyvolává téměř žádné emoce. Nebo takhle: říkám si, že natáčení musela být děsná prdel, dělat různé píčoviny (simulovat agresi a bezuzdné ukájení sexuálních pudů) může být terapeutické (pověstné upuštění ventilu), ale tím, že film nemá žádnou strukturu, žádný vývoj postav, nic, stává se brzy divákovi torturou, sledem nikam nevedoucích tu lepších, tu horších transgresivních performancí. Takže možná promarněný potenciál? To, že jsem dokázal ocenit kupř. Watersovy Pink Flamingos, tomu napovídá. Co mně však přišlo fajn, tak to byla stylizace filmu do obehrané VHS kazety. Vyvolává to minimálně dojem, že sledujeme něco raritního, něco co existuje v málo kopiích, ale o co je enormní zájem (to signalizuje poškozenost nosiče).

Asi jsem neviděl žánrový film (tedy film v protikladu k artové tvorbě; ano, uvědomuju si, jak může být tato dichotomie problematická, že se artová tvorba dokáže inspirovat populárními žánry, a naopak), který by zřetelněji vypovídal o kocovině v důsledků zmařených ideálů Května ´68. Účastník nezdařené revoluce Trussel (Jean-Pierre Mocky; mimochodem i režisér tohoto filmu) je vykreslen jako typický romantický hrdina - kriminálník, avšak s těmi nejčistšími úmysly, který se spravedlivě bouří proti zkorumpovanému (a represivnímu) systému, jehož boj je však už od začátku odsouzen k nezdaru; svět vysokému politiky je stále stejně bezútěšný, staří politici zneužívají svou moc, úkolují policii a intrikaří, a ti mladí, od kterých se toho tolik očekávalo, jsou dokonce ještě horší, s vidinou funkce se nebojí obětovat ani své vlastní dítě. Nebýt nevěrohodného sblížení Tassela a Pauly (Marion Game) přemýšlel bych i o hodnocení nejvyšším. Btw. bavilo mě, že L'Albatros (1971) vypadá úplně jinak, než jediný další film, který jsem od Mockyho viděl - La Grande Frousse (1964), ten chlap asi bude mít široký záběr, proto se taky na každý jeho další film velice těším. Díky za tip Willymu Kufaltovi! 75 %

(Po obsahové stránce) bodavé vztahové drama, (co do formy) film opakujících se náhlých zlomů: chvílemi vyprávějící o radostech a strastech mládí, o naději a bolestech prvních lásek (v hlavních rolích D. Kadlec, J. Boková a E. Křenková), chvílemi o (ne)překonatelné manželské krizi (v hlavních rolích V. Hybnerová, K. Roden a M. Pechlát), přesto nemám pocit, že by došlo k dramaturgickému selhání, tj. že by film (resp. jeho režisér a scenárista v jedné osobě Olmo Omerzu) nevěděl o čem chce vyprávět a že by se rozpadal do několika disparátních bloků, či lépe řečeno do několika (minimálně dvou) na sobě nezávislých příběhů. Pojivem snímku je konkrétně širší rodina (neopominutelná role strýce Martina v podání M. Pechláta) Kubínových, zřetelně finančně zajištěných volnomyšlenkářů, resp. na abstraktnější rovině oběť, kterou v určitý moment bere (ať už záměrně, nebo "metafyzicky") některý ze členů rodiny, aby zachránil svého blízkého, tak se kupř. spoiler musel syn pokusit o sebevraždu, aby se mohli najít rodiče ztraceni na moři; otec musí přijít na to, že není biologickým otcem svého syna, aby se tento mohl vyléčit; manželství Kubínových se musí dotknout samotného dna, aby se mohl najít ztracený (a beztak už oplakaný) psík, specifický člen rodiny, který však má skrze svůj status a díky tomu, že se jeho objevení podobá malému zázraku, potenciál rodinu opět stmelit (to už nás film nechá si domyslet) spoiler, skutečně, zdá se, že snímek drží pohromadě motivy hříchu a vykupitelství; nerad bych se pouštěl do nějakých pochybných pseudonáboženských spekulací, ale možná v tomto - v obrazném převzetí kříže a splácení vin naších nejbližších - spočívá nejhlubší tajemství fungování rodiny, její faktické nezničitelnosti (tuhle interpretaci však berte prosím s rezervou, určitě to film v žádném momentě takhle napřímo neartikuluje; a sledování stop váš vždy může přivést na scestí...). 75 % [dafilms]

Gone to Earth se nesmím - aspoň co do záměrů tvůrců - bát postavit na roveň všech těch Pých a předsudků, Rozumů a citů a dalších literárních i vizuálních děl pojednávajících o složitostech milostného života v 18. a 19. století, zvláště jste-li ženou; je to zkrátka typický reprezentant žánru, který nám ukazuje rigidní rituály dvoření a konvencionalizované vztahy, dobu, kdy díky primátu věci cti a víry málokoho zajímalo, co srdce skutečně cítí... Povrchní čtení snímku by mohlo podporovat ty doposud přežívající stereotypy, jakože žena nikdy neví co vlastně chce a že ze dvou nápadníků dá vždy přednost většímu hajzlovi, naštěstí tu máme lišku Foxy, která tuto vpravdě misogynní interpretaci koriguje - stejně jako se Foxy v závěru stává kořistí lovců, je i na srdce (a náklonost) jejího člověčího "dvojence" (mají podobnou povahu, a jak píšu, sdílí tentýž osud), divoženky Hazel de facto od začátku vypsán hon, její milostný zájem byl totiž od první minuty jejími nápadníky vynucován a manipulován. Co se týče filmového zpracování této situace, bohužel mi příliš nesedlo, i když film díky kostýmům a výpravě překypuje barvami (až na hranici kýčovitosti), působil na mě zoufale nevášnivě a studeně (ale možná to byl záměr, kde je vlastně v tomhle filmu skutečná vášeň, mezi Hazel a kým?). Největší problém za mě spočívá v castingu, všichni tři představitelé hlavních rolí (Jennifer Jones, David Farrar a Cyril Cusack) se mi jevili pro svou úlohu starými, svízelné je to hlavně u Jennifer Jones, v tváři Hazel se mělo zrcadlit mnohem více bezprostřednosti a naivity, jinými slovy "dětinskosti" (takhle v oné třicetileté tváři vidím už i nějaké ty životní zkušenosti). Díky za tip Willymu Kufaltovi! 60 %

Stojí a padá s živelným výkonem Vladimíra Menšíka v titulní roli. A Molière asi musel vlastnit stroj času, jinak si nedovedu vysvětlit, jakým způsobem mohl - když v tom 17. století sepisoval stejnojmennou divadelní hru, jež komentovanému TV filmu posloužila jakožto předloha - spoiler opsat pointu Šílené smutné princezny? 70 %