JFL

Podstatou science fiction je předkládat svému publiku podněty k zamyšlení skrze vize, v nichž se odráží fenomény stávající společnosti a světa domyšlené do jejich možného budoucí podoby. Většina kinematografických příspěvků žánru onu popsanou rovinu spíše upozaďuje v zájmu prvoplánově stimulujících diváckých atrakcí v čele s akčními pasážemi, dramatickými zvraty, hereckými hvězdami či extravagantními speciálními efekty. Ač by tomu užití animace nahrávalo, nesází "White Plastic Sky" na pompézní výjevy, ale právě na myšlenkové podněty. Nicméně se coby zádumčivá a melancholická náladovka straní doslovných konstatování a soustředí se na rozmisťování co největšího množství oněch drobných podnětů, kterých se buďto divák chytne, nebo ne. Ostatně i zdejší pouť napříč futuristickým Maďarksem po globální enviromentální katastrofě je pojatá jako sled záminek k zastavení a předkládání dalších pohledů na ústřední témata definice lidství, lpění na životě a nelehkého přijímání jiné perspektivy než té existenčně sebestředné.

Vlkodlačí kuriozita nemotorně rozkročená mezi nízkorozpočtovým brakem a vážným hororovým dramatem ústí do toho, že tento pokus o gotický film ve filipínských kulisách neuspokojí ani vyznavače seriózních hororů, ani fandy trashe. Pro ty druhé sice nabízí hrstku bonusů - především v podobě nezdolného hereckého nádeníka Vica Diaze v partu Satanáše pokoušejícího hrdinu v nespočtu outfitů. Nicméně podobné vábničky jen marně vhánějí záchvěvy do leklého kadávru, v němž je pramálo strašidelného, pramálo směšného a jen se zoufalecky vaří voda se snahou uplést ze zdejších céčkových elementů existenciální drama až faustovských ambicí.

"Kolonie lykanů" představuje ultimativní filmový potrat. Podobné superlativy, obzvláště vyřčené nad širým polem kloaky světové kinematografie působí automaticky značně vachrlatě, ale přesto si to tady neodpustím, navíc s odstupem mnoha týdnů po vychladnutí hlavy rozhicované nonstop WTF úžasem při sledování tohoto počinu. Nepolíbenost talentem, blažená nevědomost vůči jakýmkoli řemeslným standardům a slepota stran vlastní soudnosti zde dosahují takových úrovní, že i rozverné výplody ugandských video rychlokvaškařů oproti tomu působí jako vycizelované profi produkce. Insitní mistr Rob Roy (nikoli ten zdejší ;)) diváky nelítostně valchuje něčím, co lavíruje na hraně mezi absolutním dnem propasti patlalské nekompetence, ale také ustřelenými výšinami delirické progresivity, která hrdě kráčí neprobádaným územím (kam se nikdo soudný vydávat nehodlá). Nabízí se paranoidní domněnka, že "Kolonie lykanů" musí být vykalkulovaným produktem, protože množství zdejších prohřešků vůči filmařským zákonitostem působí jak jejich všeobsažná encyklopedie. Jenže při tom z každé sekvence sálá nefalšovaná bezelstnost a upřímný naivismus, o nichž se např. vypočítavým mockbusterům Asylumu nemůže ani zdát. Samozřejmě, že v osobě svrchovaného auteura před námi nestojí žádný umanutý sisyfovský génius rozměru herzogovského Fitzgeralda, nýbrž pouhopouhý neotesaný falešný diamant v podobě obyčejného maloměstského fantasty. Tím sympatičtější ale je zdejší záplava dřevěně "hrajících" sousedů a příbuzných (i jejich domácích mazlíčků), humpolácky rámovaných "kompozic", drasticky přesvícených záběrů (mnohé jsou navíc točené ve dne za plného slunce, a následně filtrem upravené do noční scény, ale se zachováním stínů), idiotsky užitých bazálních CGI efektů z nabídky základního vybavení střihového programu, zvukových efektů aplikovaných v nekonečné smyčce a všelijak neohrabaně deformovaných obrazů. A to nemluvě o vykloubeném vyprávění, kde se indiánská mytologie snoubí s vlkodlačím lore (dříve než tuto linii rozvedla Stephenie Meyer v pokračováních své knižní ságy) a kde se vcelku funkční scénky jak z rodinného sitcomu střídají s blouznivými zvraty a fantaskními elementy. Inu, těžko najít výmluvnější doklad, že v určitých ohledech nějaká AI nikdy nezastoupí lidskou kreativitu. Byť současně lze "Kolonii lykanů" vnímat také coby předzvěst fantasmagoricky vykloubené budoucnosti kinematografie, jak ji aktuálně hlásá Harmony Korine kolem svého podobně digitálně nesoudného audiovizuálního chrchlu "Aggro Dr1ft". THIS IS CINEMA aneb Rob Roy je opravdový zabiják rozkvetlého měsíce (tedy pokud tím myslíme Měsíc přemáznutý barevným filtrem a ve špatném poměru stran nasazený na green screen).

Velmistr filmů o bojových uměních Lau Kar-Leung zkouší bojovat s pocitem vlastní obstarožnosti v rychle se měnícím prostředí modernisticky se profilující hongkongské kinematografie začátku 80. let. Na sklonku sedmdesátek sice vystřihnul dvě grandiózní veledíla žánru "36. komnata Shaolinu" a "Rošťák He", nicméně jeho styl tradičně pojatých kostýmních příběhů, tematizujících dřinu a úsilí nutné k postupnému ovládnutní bojových umění, stál mimo zájem mladého publika. Jeho projekty výrazně zaostávaly za dobovou konkurencí, která se v konkrétních případech mohla chlubit až desetinásobnými tržbami. "The Lady Is the Boss" vyznívá jako zakázka motivovaná tlakem vedení jeho domovského studia Shaw Brothers, aby zkusil něco zasazeného do současnosti, co bude obsahovat trendy, které aktuálně frčí. Výsledkem je dílo, ze kterého výmluvně sálá Lauova snaha se s těmi novotami nějak popasovat, ale současně si zachovat tvář. Takže tu máme vyprávění o tradičně vedené škole bojových umění, které přilétá na návštěvu z Ameriky dcera zakladatele v podání Kary Hui. Ta trénuje v aerobikovém outfitu a ignoruje další tradice, rozptyluje doposud jakž takž disciplinované žáky a hlavně nectí moudrost a zkušenosti dosavadního mistra, jehož ztvárnil sám Lau. Doslovně tu padají věty o tom, jak je potřeba přiblížit bojová umění dnešní mládeži, jak jim je představovat v návaznosti na jejich zájmy a módní trendy. To sice může připomenout étos z "36. komnata Shaolinu" o potřebě přinést bojová umění z uzavřených škol a klášterů obyčejným lidem. Jenže zároveň je ve zdejším ztvárnění cítit jistá hořkost, dost možná přinesená z Lauova jednání s hlavouny studia. Filmu rozhodně nelze upřít snahu o nápaditou choreografii ve scénách bitev v tanečním aranžmá na diskotéce nebo s BMX koly na staveništi. Jenže ty současně vyznívají křečovitě nucené. Ostatně mnohem více, než tyto pasáže vyzdvihované v propagačních materiálech k filmu, se divákům do paměti otiskne nápaditější pasáž z nočního klubu s foťáky. Lau si navíc nemůže odpustit vlastní zadostiučinění, takže celý film kulminuje přehlídkou tradičních stylů a hlavně jeho samotného, přičemž zpovykaná hrdinka dostane co proto a musí se poklonit služebně staršímu mistrovi a jeho dovednostem. O to radostněji se pak po tomto výstřelku vrátil opět ke kostýmním produkcím, kterým ale definitivně odzvonilo s krachem Shaw Brothers o dva roky později. Až absence jeho věrného chlebodárce Laua opět donutila realizovat filmy zasazené do nenáviděné současnosti (výtečný, ale současně v rámci dobových trendů stylově atypický diptych "Tiger on the Beat" a "Aces Go Places V"). Ale o to radši se po jejich úspěchu vrátil k romantizovaným kostýmním projektům upomínajícím na staré dobré časy. "The Lady Is the Boss" navzdory značnému potenciálu zůstává kuriózní anomálií a zjevně nechtěným dítkem v rámci jinak fantastické Lauovy autorské tvůrčí dráhy. Jak se dá kreativně a současně ohromně zábavně skloubit kung-fu choreografie s osmdesátkovými módními výstřelky spíš ukazuje konkurenční divočina "Mismatched Couples" od Yuena Wo-Pinga.

"Občan Kane" glamrocku, ale právě tím také zásadně odlišný od kanonického veledíla. Orson Welles nás nutil dojímat se nad odhalením, že i zbohatlický magnát má také srdce a teskní po ztracené nevinnosti. Jeho film se celý točil kolem titulní postavy, přičemž všechny ostatní figury tu slouží jen coby vehikly k přidávání dalších vrstev jejího portrétu (do čehož také zapadá, že reportér tu zůstává zcela anonymní, protože nemá ke Kaneovi vůbec žádný vztah). Todd Haynes za užití podobné vyprávěcí struktury flashbacků motivovaných reportážním zadáním a rámované ozvěnami klíčového okamžiku (byť ne nutně totožného v čase a místě, ale rozhodně významem) vypráví mnohem opojnější, fantastičtější, rozmáchlejší a především osobnější a hlubší příběh. Příznačně svému vzoru v Davidovi Bowiem a jeho Ziggy Stardust personě vypráví "Sametová extáze" o všech ostatních a o vlivu hvězdy na svou dobu, své okolí a hlavně na konkrétní lidi, kteří ji milovali a jejím prostřednictvím objevili sami sebe. Nakonec se ukazuje, že tím nejlepším, co Haynese potkalo, bylo odmítnutí Bowieho licencovat produkci své písně a personu Ziggyho. Namísto životopisu svázaného schvalováním vnějších autorit mohl dát absolutní průchod tvůrčí licenci a otisknout na plátno nikoli konkrétní osobnost, ale dojem z ní.  Těžiště se tak z biografických údajů a pečlivě střežené image přenáší na významy, nálady, emoce a vjemy. Impresivní koláž pak vypráví nejen ústy postav ale především jejich těly, kostýmy i výpravou, z nichž se stávají vrcholně expresivní a ohromně uhrančivé nástroje diváckého okouzlení. A když se to ještě spojí s hudbou, ať už jako podkresem, koncertní performancí nebo videoklipem, přichází ona titulní extáze (obzvláště u Ballad of Maxwell Demon, ale zdaleka ne jen u ní). Haynes vytvořil dokonalou filmovou fantazii jedné hudební dekády (ale i s ozvěnami dvou dekád kolem ní) a její klíčové hvězdy, ale i hudebního průmyslu, společnosti a queernes, respektive jejího předvádění a performování. Ale při tom vypráví také velkolepý příběh hledání sebe sama, které je jako v každé jiné době nelehké, byť tehdy díky jednomu mimozemšťanovi bylo o něco zjevnější a snáze pomáhalo najít spřízněné duše. Vedle těchto velkých i malých příběhů "Sametová extáze" zůstává také velkolepou ódou na jednu jedinou noc, kdy prší třpytky a která je kulminací všeho kolem ní. Haynesovo rozkošně uhrančivé i krásně intimní veledílo se nakonec samo stává ekvivalentem staré brože Oscara Wilda - otiskem něčeho velkého i osobního, spřízněným dotykem, a darem, který spojuje všechny, kteří si jej předávají.

Pozoruhodné především jako studijní materiál, jak Hollywood adaptuje klasické dílo s nespočtem postav, motivů a nadpřirozených i přízemních elementů do podoby spektakulárního popcornově mainstreamového velkofilmu s potřebou menšího množství postav, několika čistě uzavřenými se liniemi a hlavně s vynecháním všeho, co by mohlo domnělé většinové diváky distancovat - tedy od božstev až po jiné než heterácké vztahy.

Vědomý fluff, sebereflexivně nadsazený jiggle biják i rozverně objektivizovaná povrchnost. Nebo také prostě nehorázná zábava, která bere výchozí přednosti sedmdesátkového seriálu (koncept, nadsázka, outfity, jalové mise, špiónění i kupa známých tváří) a vytáčí je do rozjíveně nespoutané divoké jízdy vrcholu MTV éry, kde nezřízenost, absurdita a hyperstilizace drží plyn na podlaze zatímco logika, kauzalita a realističnost se svíjí s roubíky svázané v kufru. "Never send a man to do a woman's job."

[SPOILER, nebo možná taky jen mylný menšinový záznam] ____ Paradox "Minority Report" spočívá v tom, že jsme natolik uvyklí na hollywoodsky kýčovité konce, že nás spíš jen pobaví či otráví, než aby nás svou schematičností a klišovitostí vedly k jejich zpochybnění. Jak nasvědčují recenze a ohlasy, tak většina lidí nad závěrem Spielbergova filmu jen mávne rukou, že to je prostě typický mainstream s hranami zahlazenými do totálně konformní unylosti podložené scenáristickými berličkami. Co ale když nás hladké rozuzlení a cukrkandlové finále má naopak urážet a provokovat? Třeba začneme zpochybňovat závěrečný záběr idylky s chatou a traktorem jako okatě iluzorní. Možná si uvědomíme, že závěrečných 20 minut filmu má jiné svícení a barevnou paletu než předchozí dvě hodiny. Obzvláště obsesivní diváci pak můžou hledat deset rozdílů ve výpravě či kostýmech oněch závěrečných pasáží a jejich dřívějších vyobrazeních. Vážně jsme si mysleli, že by se Spielberg nechal zahanbit a jako naprosto jediný by předlohu od mistra paranoidní sci-fi adaptoval do podoby tupé úlitby domnělému většinovému publiku? Jen prostě na rozdíl od "Total Recall" tentokrát nedostaneme hezky pod nos naservírované doslovné konstatování, že tu možná něco nesedí. Zde je naopak ono znejistění mnohonásobně subtilnější, protože se nositelem dickovského twistu stává vědomě aplikovaná hollywoodská krotkost, naivita a schematičnost. Ostatně mělo by nás trknout i to, že naivní finále nápadně nelícuje s bizarností mnohých předchozí pasáží. Ale třeba zase přítomnost těchto výstřelků po boku ukázkově hladkých žánrových pasáží nás nasměruje k dalšímu zpochybňování. Co když se hrdina, a s ním film samotný, nenechal jen ukolébat do splněného snu v Úložně, ale už mnohem dříve se odpoutal od "reality" a dal před ní přednost vylepšené pohodě drog? Každopádně Spielberg natočil fantastický a řemeslně fascinující biják, který možná dokonce ještě víc než ostatní sci-fi vyprávění zůstává odkázaný na ochotu diváků přistoupit na zdejší pravidla a přestat zpochybňovat, nýbrž se naopak nechat unášet předkládanými motivy a myšlenkami.

Lidová zábava pro celou rodinu ve své nejbanálnější a současně nejméně zředěné podobě, takže nevyhnutelně atakující hranici lobotomie. Drekový rutinér Alfonso Brescia spíchnul celovečerní cirkusáckou estrádu, kde vedle akrobatů, spoře oděných ženštin na koních a karikaturně exotických figurek nemůže chybět ani duo šašků roztáčejících zoufalecké verbální humory. Stejně jako vizuálně film nezapře, že vznikl díky zrecyklování kostýmů, rekvizit a venkovních setů italských studií, tak obsahově zase recykluje vděčné prvoplánové elemanty z jiných lidovek - počínaje vývozními brakovkami o amazonkách přes klaunské peckovačky dua Spencer-Hill (za účasti jejich fackovacích kaskadérů) a tajné základny plné kutilských udělátek po vzoru četných parafrází na bondovky či komiksové bijáky. V zájmu maximalizace komerčního potenciálu pak zdejší trampolínovou extravaganci korunuje casting doplněný o etnické páry, které měly zajistit prodejnost filmu do USA a na Dálný východ. "SSS" jsou povážlivě zábavní ve své bezelstné přízemnosti, roztahané nahodilosti, chvilkové pompéznosti i úmorné jalovosti. Tady se divácky odděluje zrno od plev a otrlost přechází do ryze mainstreamově vulgární zvrhlosti.

Nejen, že odtud opisoval Tarantino, když gaunerům ve svém debutu dal jména podle barev, ale navíc i dynamika mezi jeho tamními postavami v mnoha ohledech rezonuje s těmi zdejšími. Především ale "Přepadení vlaku z Pelhamu" představuje masterclass v budování napětí a v topografii vyprávění, ze které čerpá většina nadcházejících nejen velkoměstských thrillerů, kde se do akce zapojují různé složky bezpečnosti a dopravní infrastruktury - od "Splašeného vlaku" po "Smrtonosné pasti" (a to nejen očividně "Pelhamem" inspirovaná trojka, ale i předchozí dva díly). Joseph Sargent velmi dobře odhadl, že výchozímu vynikajícímu scénáři prospěje, když se dění vytáhne z metra do ulic. Díky tomu "Pelham" nepojednává pouze o jednom únosu, ale o New Yorku jako pulzujícím organismu zabydlenému výtečně načrtnutými a obsazenými figurami. Díky permanentnímu střídání hledisek, přičemž v danou chvíli se i sebemenší postava stává hlavním hrdinou své příslušné sekvence, zůstává film neustále ohromně vtahující, neokázale dynamický a chvílemi adekvátně vypjatý i naopak sympaticky odlehčený. V tom také spočívá zásadní rozdíl mezi tímto prvním filmem a druhým zpracováním předlohy pod vedením Tonyho Scotta, které je vystavěno jako souboj důvtipu hrdiny a záporáka, kteří ale zcela zastiňují všechny i všechno ostatní.