Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Akčný
  • Komédia
  • Animovaný
  • Horor

Recenzie (1 943)

plagát

Vrahovia mesiaca kvetov (2023) 

Banalita zla v americkém podání, přičemž "banalita" je synonymem každodennosti a obyčejnosti, nikoli však snadné čitelnosti. Scorsese potřebuje ty tři a půl hodiny, aby mohl s maximální znepokojivostí vykreslit paradoxy a absurdity v počínání lidí, kteří s podporou institucionalizovaného rasismu a pod záštitou svých vlastních pravd a idealizovaných hodnot mohli žít bok po boku s těmi, které zabíjeli. Při tom proti sobě staví na jedné straně mytologii jednoho národa, která koroduje adaptováním se na importovaný životní styl, respektive cizí mýtus blahobytu. Tragédie Osedžů spočívá v tom, že se pokoušeli přenastavit na cizí mýtus, který ale z pohledu bílých cizinců byl (a dodnes zůstává) myšlený jen pro ně samé a nikoli kohokoli jiného. Na straně druhé pak dostáváme zatvrzelou sebestřednost podpíranou vsugerovaným právem na blahobyt v zemi neomezených možností, což pak v praxi znamená že je dovoleno se ho domoci jakýmikoli prostředky na úkor druhých. Vyprávění důsledně zpřítomňuje, že zlo spočívá nikoli v nějakých morálních kotrmelcích, kterými by si jednotlivec ospravedlňoval své protivení se vůči dobru. Naopak podstata zla spočívá v naprostém racionálním ignorantství vůči čemukoli cizímu, včetně morálky. Zásadní oporu tomu skýtají vštípené role, vzory a ideály, kterým má člověk dostát, protože právě úsilí o jejich naplnění pomáhá nevidět cokoli jiného. Ale naštěstí tu ještě máme třetí stranu, kterou zastupují autority nikoli lokální nýbrž státní, které jsou ve Scorseseho typicky idealistickém vidění zcela imunní vůči kazům a pokušením okolního světa, protože jsou vybudovány přímo za účelem potírání zla. "Zabijáci rozkvetlého měsíce" nejen díky přítomnosti DiCapria představují reparát k "Vlkovi z Wall Street", kde Scorsese vykreslil zvrhlost egocentrismu a prospěchářství natolik okázale, až se jeho film pro mnohé kokoty stal zhmotněním jejich snů a aspirační laťkou. Tentokrát se v samotném hereckém projevu (počínaje DiCapriovým tlačeným humpoláctvím až po DeNira adaptujícícho mimiku Donalda Trumpa) i v cíleně pozvolném tempu záměrně jistí, aby jeho pohled na hodnoty Ameriky nebyl jakkoli zneužitelný v jejich pokračování - byť je to ale nakonec úsilí marné, protože přesvědčené rasisty a mamonáře nic externího stejně nezlomí.

plagát

Prišla v noci (2023) 

Peklo jsou ostatní lidé. Což v případě vlastní rodiny platí o to víc, neboť před ní člověk nikdy neuteče, i z toho hlediska, že si ji navždy nese v sobě. Jan Vejnar a Tomáš Pavlíček stvořili geniální home invasion horor, když se namísto žánrových elementů drží právě děsivé (a dusivé) podstaty příbuzenských vztahů. Reakce v kině plné bolestivých těžkých výdechů, čirého zděšení i zoufalého smíchu marně toužícího po úlevě stvrzují, jak bravurně tvůrci vystihli detaily psychologického teroru nejen mateřského, ale i obecného klenoucího se jednosměrně napříč generační propastí. Síla jejich filmu se opírá o děsivě přesný casting, který naplňuje scénář stojící na niterně odpozorovaných a analyzovaných pocitech i jejich triggerech, které otiskli s hrozivou přesností a devastující autenticitou do scénáře. Ať už se jedná o lobotomizující starostlivost, drtivou egocentričnost nebo jen vyčerpávající gerontovskou přemoudřelost. "Přišla v noci" také exceluje v tom, jak naléhavě dokáže tematizovat jádro svého žánru, tedy samotný domov - jednak z hlediska jeho významu pro ústřední postavy, ale také stran toho, jak na postavy dopadá jeho narušení. Při tom všem nakonec nejděsivějším elementem, který tvůrčí duo do svého díla dokázalo otisknout, zůstává to, že ústřední monstrum nedémonizují, nýbrž naznačují potenciál každého z nás se jím také stát. Právě fakt, že monstrum nemá sebereflexi a díky tomu samo sebe vidí jako nepochopenou oběť, dodává "Přišla v noci" další mrazivě výmluvnou rovinu přesahující mantinely mikrokosmu jedné rodiny k znepokojivé obecné pravdě o jádru mnohých problémů ve společnosti.

plagát

Big Lebowski (1998) 

Not all superheroes wear capes - some wear bathrobes. Až vyrostu, chtěl bych být jako Dude. Do té doby budu nasávat jeho moudrost a White Russian během pravidelného opakování svatého textu dudeismu, každoročně na Silvestra v Aeru. ——— Jinak je teda "Big Lebowski" nejen grandiózní zábava, která se díky geniálnímu castingu zdejší nehorázné galerky sympaticky švihlých figurek nikdy neomrzí. Ale také je to nejpoťouchlejší i nejdůmyslnější neo-noir, jaký kdy bratři Coenové vytvořili.

plagát

Falcon Lake (2022) 

Charlotte Le Bon přichází s geniálním nápadem zachytit teen romanci formálním slovníkem hororu. Protože co jiného je děsivější, monstróznější a více zneklidňující než dospívání s jeho ostychem, nejistotou opakovaných citů i přetvařovaným frajeřením před ostatními. Už samotný tento nápad by mohl stačit, ale "Falcon Lake" nad to navíc vyniká tím, jak úchvatně odpozoroval a jak následně delikátně a empaticky na plátno otiskl ono zjitření, obavy i nemotornosti první velké teen lásky, kde se ještě v onom drásavém napětí sváří dětinská naivita a křehkost s hormonálně rozbouřenou tělesností. Zpočátku může pozvolné tempo a žánrové budování napětí působit nemístně, ale když na ně člověk přistoupí, zaryje se mu nejen pod kůži, ale i do srdce, a možná i zpřítomní vlastní staré šrámy či prohřešky. Ponořit se pod hladinu "Falcon Lake" je tak výstižně bolestivé a současně romanticky krásné.

plagát

Hovor so mnou! (2023) 

O bratrech Philippouových by na základě jejich internetových videí mohl člověk snadno nabýt dojem, že jsou to jen dvě hovada surfující na vlně post-Jackass kokotství a youtuberské přetvářky. Tím spíše ale jejich celovečerní debut překvapí jako velice řemeslně precizní a fyzicky intenzivní žánrovka, ale navíc coby pohlcujícím způsobem citlivé dílo, které dokáže podnětně promlouvat o celé řadě frustrací mladé generace i obecných tíživých témat, aniž by působilo jakkoli přemoudřele či okatě. "Mluv se mnou" sálá dravou energičností, formální nespoutaností i skličující hororovou intenzitou, až se člověku dere na mysl srovnání s prvním "Evil Dead". Jenže Raimi svůj geniální talent zúročil čistě v zájmu žánrové zábavy s pramalým přesahem za hranice plátna. Naproti tomu Philippouovi ve svém hororu výmluvně tematizují motivy jako skličující napětí z tlaku zapadnout do kolektivu a nekonečných hecovaček i všudypřítomné hrozby ztrapnění se pod dohledem sociálních sítí. Páteř bravurně vystavěného vyprávění při tom představuje vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka a na to vázaná hrozba pádu do propasti vinění sama sebe a depresí. Toto téma film dokáže podat současně se skličující empatií i s efektně intenzivní děsivostí.

plagát

Rambo: Posledná krv (2019) 

Není až tak překvapivé, že Stallone nikdy nedokázal pochopit, že jeden z největších úspěchů jeho kariéry prostě nemůže replikovat. Jméno Rambo nemá pražádný význam ve vztahu k oné fiktivní postavě. Jeho kulturní kapitál a ikoničnost se odvíjí čistě od "Ramba II" a jeho tehdejšího prolnutí s dobou zahnívající Studené války. Stalloneho sveřepá snaha navázat na kasovní úspěch byla ještě roztomile zábavná v třetím díle série díky campovému rozměru filmu. Čtyřka už byla jen otravná a toxická svou stařeckou umanutostí a konzervativností. Jelikož Stallone nemá žádný smysl pro humor ani sebereflexi, naplňuje svou kariérou název parodického snímku "Popstar: Never Stop Never Stopping". Bohužel podobně jako Sly, také někteří jeho diváci stále ještě doufají alespoň v lehké smočení se ve starých vodách. Dodnes si pamatuju to otrávené zklamání prostupující celým sálem kina. Pravda, že bylo ještě znásobené tím, že jsme "Poslední krev" uvedli v Aeru v den premiéry jako double feature právě s onou ikonickou dvojkou. Marné digitální efekty a rozvleklé ideologicky angažované melodrama o potřebě bránit jižní hranici USA vyloženě distancovalo diváky natěšené na bombastickou akci. Ta sice nakonec po úmorných 90 minutách přišla s vpravdě zdrcující sadistickou explicitností, takže ji vítal úlevný ryk zpruzelého publika. Ale to nic nemění na faktu, že všechna další pokračování jen drolí dědictví a význam "Rambo II" coby popkulturního milníku. Což je na druhou stranu vlastně dobře, protože už žijeme v jiné době a jiném světě. Škoda, že Stallone to nikdy nepochopí.

plagát

Umi ga kikoeru (1993) (TV film) 

Jediný problém "Ocean Waves” (Umi ga kikoeru / Ozvěna vln moře) spočívá v diváckých očekáváních. Ta se pojí primárně s tím, že se jedná o produkci Studia Ghibli, ale také mohou vycházet z toho, na co jsme zvyklí v oblasti anime. Od obojího se totiž tento projekt zásadně a záměrně odlišuje. "Ocean Waves" byly přímo iniciovány jako platforma pro mladé tvůrce v řadách studia a vykročení mimo projekty již tehdy starých mistrů Mijazakiho a Takahaty. Coby první pokus se také mělo jednat o cíleně lacinou produkci, která nebude směřovat do kin, nýbrž do televize jako hodinový speciál. Namísto mijazakiovských fantaskních světů má počin mladých tvůrců ideově blíže k civilním filmům Takahaty. Ale na rozdíl od nich zde chybí magický realismus i nekřiklavá oslava každodenních drobností, ztvárněná s obsedantním důrazem na jejich dokonalé animační vystihnutí. "Ocean Waves" adaptují stejnojmennou literární předlohu, která se nostalgicky obrací do dob dospívání a pojednává o platonickém trojúhelníku dvou kamarádů na provinční střední škole a nově příchozí studentky z Tokia. V souladu s předlohou ale zdejší vykreslení vztahů představuje radikální odklon od typické afektované hyperstylizace a schematičnosti mainstreamových anime. Namísto zveličených emocí, křiklavé rozháranosti i kondenzovaných vztahových klišé pracuje "Ocean Waves" s motivy ostychu vyjadřovat své city i obecné jalovosti dospívání v jejich každodennosti a obyčejnosti rozložené v čase. To ještě stupňuje subtilním vyprávěním, které veškeré dění prezentuje nikoli s vševědoucím nadhledem, nýbrž pohledem jednoho z hrdinů. Právě limity oné optiky podmiňují zdánlivě nic neříkající a nedramatické peripetie, nejednoznačné indicie a nejistoty, které ale nejsou obvykle drásavé a vyhrocené, nýbrž jen autenticky matoucí. "Ocean Waves" tak představují jeden z nejcivilnějších a nenápadně křehkých filmů o teen láskách, ale právě kvůli tomu také může být značně divácky nepřístupný.

plagát

Rambo II (1985) 

Ačkoli z dnešního pohledu "Rambo 2", se svou misí na záchranu sebevědomí USA po vietnamském debaklu, vyznívá značně úsměvně, nelze mu upřít dvě přednosti. První spočívá v nehorázně poctivé řemeslné práci na akčních sekvencích. Ačkoli zdejší anti-choreografie a naplnění konceptu guerillového scpec-ops boje vyznívají spíše úsměvně, všechny výhrady smazává precizní topografie akce, dynamický střih a hlavně vynikající kamera, která neustále zdůrazňuje reálný fyzický rozměr každého záběru (zdejší kompozice zevnitř kabiny helikoptéry na hrdinu s krajinou v pohybu v druhém plánu za sklem zajisté opisoval i tým Toma Cruise pro "M:I Fallout"). Druhou zásluhu představuje nezpochybnitelný statut "Ramba II" coby popkulturního fenoménu, který vychází ze vzácného neopakovatelného sladění étosu díla s dobovými náladami jeho publika. Byť kritika na obou stranách Železné opony film cupovala, stal se z něj na Západě kasovní rekordman (a to v USA, i v Evropě) a finančně sice menší, ale kulturně ještě zásadnější úspěch slavil ve východním bloku skrze nelegální distribuci. Hulákající hromotluk s cárem látky kolem hlavy, ozbrojený lukem s výbušnými šípy či kuláskem a likvidující karikaturně vykreslené komouše se stal zosobněním ideálu Ameriky na samém vrcholu Studené války. "Rambo II" ale nebyl Supermanem nebo jiným konkrétním hrdinou se specifickými vlastnostmi a ctnostmi, nýbrž v sobě stejně jako Berlínská zeď koncentroval náladu drolícího se sovětského systému a společnosti otrávené patovou situací i statem quo. Zatímco v Americe drnkal na ego konzervativcům a lízal jim rány z prohrané války, v západní i východní Evropě představoval rozjařile fantazijní ventil pro frustrovanou společnost. "Rambo II" se stal ikonou i synonymem své doby a ještě do nového tisíciletí zůstává součástí společenské paměti. Jenže vše řečené zůstává vázané právě a pouze na tento konkrétní film. Právě proto a navzdory všem Stallonovým nechápavým snahám nedokáže žádné pokračování nejen že navázat na toto dědictví se všemi jeho významy, ale ani nemůže zopakovat jeho kasovní úspěch.

plagát

Rambo III (1988) 

"Rambo III" zosobňuje labutí píseň osmdesátkového stylu akčňáků, kde gerojové čistě svou zabejčenou silou, nikoli fištrónem či taktikou napravovali křivdy světa ve vážně nabubřelých spektáklech. Při zevrubném pohledu na Stalloneho kariéru se ukazuje, že na rozdíl od svého hlavního konkurenta Arnolda neměl Sly moc cit pro trendy a dobové nálady. A tak ve stejném roce, kdy Arnold do kin v reflexi politiky glastnosti poslal "Rudé horko", které kombinovalo drsné macho thrillery s nahláškovaným nadhledem buddy bijáků, Stallone se pokoušel ždímat vyčpělé téma Studené války a burcovat povědomí o konfliktu, který nikoho v USA nezajímal. Na druhou stranu scénář "Ramba III" zjevně vnímá proměny žánru a tak vztah titulního hrdiny a plukovníka Trautmana obohacuje o nějaké to verbální špičkování - nepřítomné v dřívějších dílech a zjevně okopírované ze "Smrtonosné zbraně". Ale základ zůstává veskrze totožný jako v předchozím díle, jen ještě zduřelý více jak dvojnásobným rozpočtem. Stallone vlastně druhým a třetím filmem série předkládá ve svém pohledu univerzální recept na řešení jakéhokoliv válečného konfliktu, které z nějakého zřejmě fetišisticky umanutého důvodu zahrnuje luk s výbušnými šípy a likvidaci záporáka v helikoptéře. Pamatuju si, že v chlapeckém poblouznění, kdy jsem všechny osmdesátkové bijáky bral smrtelně vážně, mi "Rambo III" připadal nejúžasnější z celé trilogie, což zajisté souvisí s tím, že jsem se zde mohl projektovat do gerojova dospívajícího sidekicka. Dnes si pořád myslím, že se jedná o nejlepší díl série, byť tedy z čistě cringe hlediska. Ježišmarjá, vždyť tohle je dokonalost sama - od regulérně vymakaných akčních sekvencí, přes prosťáčkovský naivismus zdejší militaristické agitky, po hrdinu tak zasmušile existenciálního, až je se svou naondulovanou trvalou totálně ňufí. A k tomu samozřejmě scenáristické vrcholy jako dialog o modrém světle. Nelze než věřit zkazkám, že všichni kromě Stallona věděli, že točí srágoru, a tak k tomu i přistupovali. Byť je ale škoda, že původně angažovaný režisér Russell Mulcahy to dával příliš očividně najevo, takže byl odejit. Protože v režii tohoto zběsilého videoklipového formalisty, který natočil fenomenální 80s nezřízenosti "Kanec" a Highlander", by "Rambo III" byl ultimativním campem. _____ Ještě jen tak na okraj:  Hlavní překážku Stallonovy kariéry představovaly jeho herecké ambice a fakt, že se vždy bral příliš vážně. Vlastně až do poloviny osmdesátek, kdy se konečně smířil s image akčního hrdiny a současně jí bohužel také zcela propadl, se jeho filmografie vyznačuje pravidelným trendem, kdy po každém (v jádru překvapivém a outsiderském) hitu následuje několik zoufalých a kasovně tragických pokusů ukázat širší herecký rejstřík. Na druhou stranu právě díky nálepce talentovaného herce, kterou mu úspěšně přiřkl PR mýtus kolem prvního "Rockyho", platil Sly ještě značnou část osmdesátek za větší hvězdu než Arnold. Ten se teprve postupně díky videotrhu vypracovával z vod béček na vrchol Hollywoodu. Až v druhé polovině dekády, kdy se Sly zhlédnul v jednostranném soupeření s Arnoldem o to, kdo z nich bude mít větší bicák a méně podkožního tuku, se mu začali všichni otevřeně vysmívat, což dokládá nejen šňůra jeho každoročních nominací na Zlaté maliny. Novodobá vlna uznání Stallona, příznačně opět podpořená jeho návraty k rolím Rockyho Balboy a Johna Ramba, pak více než cokoli jiného dokládá selektivnost veřejné paměti i dobovou ovíněnost nostalgií. Inu, historii přepisují vítězové, a tím Stallone nakonec vždy nějak překvapivě byl - asi proto, že všichni chceme věřit mýtu o obyčejném nuzném chlápkovi, který to čistě svým úsilím dotáhne až na vrchol. Byť teda pořád i v tomhle zůstává lepším vzorem ten Arnold.

plagát

Vesmírna pechota 3 (2008) 

Toto sympatické nízkorozpočtové béčko nikterak nezastírá své produkční limity a naopak s nimi dokáže srdnatě bojovat. Bohužel než film konečně vytasí svůj hlavní scenáristický trumf, uplyne příliš mnoho času vyplněného jalově inscenovanou akcí, příliš komplikovaným představováním postav a hlavně zbytečně natahovaným kopírováním předností Verhoevenovy iniciační klasiky, která je přitom pro zdejší tvůrce pracující s výrazně nižším rozpočtem zcela nedostižná. Ale když konečně dojde na rozvíjení zdejšího motivu víry coby bláznovství i zbraně k podřízení protivníka, chytne naštěstí celý projekt nový dech, díky němuž zábavně doběhne až do pompézního finále s emzácko-hmyzáckou mega vagínou.

Ovládací panel
62. naj používateľ Česko
417 bodov