noriaki

Jeden z mála filmů, v němž má hlavní roli prostředí a tu vedlejší atmosféra. Svět Blade Runnera je tak hluboký, komplexní a opravdový, že by se v něm dalo žít. Věčně deštivé Los Angeles, zabydlené babylonem ras a jazyků, tmavé, neustále v rozkladu, ovšem bez jakýchkoliv známek apokalypsy. Lidé přeplňují své životy předměty, jako by snad ty mohly nahradit slunce, pohled na modrou oblohu a vzduch bez všudypřítomného kouře. A tohle vše je jen kulisa pro příběh o smrti, duši, lidskosti a osudu. Brilantní scénář má obrovský potenciál. Nezáleží na tom do jakých podrobností se rozebírá - pořád je v něm cítit prostor a nekonečné možnosti. Excelentní kus filmařiny, pravděpodobně ten nejlepší, co jsem kdy viděl.

Neexistuje žádný jiný film, který by se mohl pochlubit tak působivým monstrem a atmosférou ryzího děsu, vyvěrajícího hluboko z lidské duše. Námořníci vydávající se z Evropy po moři hledat zlato, koření a nové země, se vraceli se strašidelnými historkami o gigantických obludách, smrtelně jedovatých bestiích jež neopatrného muže zabijí za několik vteřin, nebo vražedných šelmách pro něž jsou lidé jen potrava. V neprobádaných končinách se člověk uchyluje ke svým primitivním instinktům a i neškodné zvíře nahání hrůzu jako sám ďábel. Ridley Scott v divácích vzbudil přesně tyto emoce, a ti se i v důvěrně známém kině cítili stejně, jako objevitel putující v noci exotickou džunglí plnou podivných skřeků. Každý stín mohl znamenat smrt, každý pohyb mohl být skok predátora usilujícího o jejich život. Vyvážená syntéza perfektní kamery, hudby, propracovaných interiérů, prostředí extrémně cizího hlubokého vesmíru a v neposlední řadě tvora vymykajícího se všem zkušenostem a vyvolávajícímu ochromující děs ničící každý náznak vůle k odporu, dala vzniknout hororu, jehož dokonalost nesnese srovnání.

V polovině sedmdesátých let, když vzpoura Nového Hollywoodu definitivně uspěla, se dva přátelé rozhodli provést vlastní revoluci. Spielberg svými Čelistmi ukázal, že budoucnost patří blockbusterům. Lucas zašel ještě dál a upozornil na sílu marketingu. Po úspěchu Amerických graffiti měl bianco šek na jakýkoliv další projekt. Vybral si ambiciózní vysokorozpočtové sci-fi a vyjednal si, zpětně viděno, luxusní podmínky. Dostal práva na pokračování (v té době prakticky bezcenná, protože "dvojky" úspěšných filmů se netočily a Hvězdné války měly být tak jako tak přinejlepším průměrný film), podíl na zisku (ten se neočekával), a především práva na merchandising (z pohledu studia marginální požadavek). Jak se vyjádřil sám režisér : "Je to Disneyovka. Každý Disneyho film vydělá tak 16 miliónů, tenhle stojí deset, takže na distribuci proděláme. Ale doufám, že se trochu zahojíme na hračkách." Lidé ze studia si za jeho zády klepali na čelo a když se po roce a půl konečně Lucas vynořil s předfinální verzí, všichni se připravili na finanční katastrofu. Příběh byl zmatený, bez speciálních efektů nudil, scény působily infantilně a směšně a i herci sami kritizovali co mohli. Vypadalo to na frašku a Lucas se téměř zhroutil. Chvíli po premiéře utekl na Havaj, aby se skryl před očekávanou ostudou. Když se vrátil, přivítali ho jako vítěze. Nadšení z Hvězdných válek se nedalo srovnat s ničím předtím ani potom. Za pět měsíců se staly nejvýdělečnějším filmem všech dob, totálním kultem a z herců udělaly modly. Konečný zisk se zastavil na omračující tři čtvrtě miliardě dolarů. Foxové se mohli zbláznit. A ještě větší šok utrpěli, když zjistili, že jim mezi prsty postupně protekly neskutečné tři miliardy na hračkách, upomínkových předmětech, modelech a oblečení. Byla to tvrdá lekce. Od těch dob si studia práva na merchandising hlídala jako oko v hlavě. Ruku v ruce s nimi přišel tlak na to, aby komplexní postavy ve filmech nahradily jednoduché figurky, z nichž se daly udělat hračky. Mnozí tomu říkali "smrt uměleckého Hollywoodu" a dost možná měli pravdu. Ovšem publiku se nový přístup zamlouval. V dekádě mezi Čelistmi a Indiana Jonesem a Chrámem zkázy natočili Spielberg a Lucas osm z deseti komerčně nejúspěšnějších filmů (Rocky a Pomáda obsadili na žebříčku 8. a 9. místo). Dny kdy Amerika kopírovala Evropskou zkušenost ve vlastních kulisách, se začaly chýlit ke konci. S výjimkou Rain Mana už nikdy žádný umělecký film nedosáhl na první místo v ročních výdělcích. V kurzu byly jednoduché a ploché příběhy, popcornové letní pecky a nenáročná zábava pro celou rodinu.

Nejgeniálnější parodie, hladce fungující i jako romantický příběh muže na pokraji krize středního věku a mladé naivní studentky. A zároveň perfektní syntéza drsného Belmonda a jeho komediálních rolí. Bebel už nikde jinde nebyl tak skvělý a Jacqueline Bisset už nikdy nebyla tak nádherná. I díky s citem tvořenému dabingu a hláškám které pronikly i do alba Tří sester, se pro mě Muž z Acapulca stal nepřekonatelnou modlou.

Spolu se Skřivánky na niti nejlepší Menzel, spolu se Spalovačem mrtvol nejlepší Hrušínský a spolu s Marečku, podejte mi pero nejlepší Svěrákův scénář. Čistě subjektivně, pochopitelně. Vesničku mám z českých komedií asi nejradši. Pro mě je to jeden z mála filmů, který by mohl pokračovat věčně. A pokud bych v něm mohl prožít alespoň prázdniny, tak bych se vůbec nezlobil, přestože osud postav není nijak pohodový ani bezstarostný. Možná právě proto jsou všichni tak plní života a jakési vnitřní krásy, až to člověk musí obdivovat.

Když se Společenstvo Prstenu objevilo v kinech, nebylo mi ještě ani dvacet let. Přesto jsem si téměř jistý, že ve svém životě už neuvidím preciznější a epičtější fantasy ságu. Peter Jackson se opřel o extrémně kvalitní předlohu, spojil talent a odhodlání stovek lidí, a stvořil excelentní dílo kterým definoval standard. Jeho laťka nebyla dodnes překonána - a co víc, nikdo se jí ani nepřiblížil. Zážitek by byl poloviční bez hudby Howarda Shorea. Je tak skvělá, že atmosféra je hutnější s ní a bez filmu, než s filmem a bez ní.

Interstellar zdaleka není tak složitý za jaký se vydává, ale je velice chytře vymyšlený a náročný na sledování. Což vůbec není totéž. Nolan na lehce pochopitelnou a zčásti předvídatelnou dějovou kostru dovedně narouboval scény, u nichž musí divák přemýšlet a někdy i uznat, že něčemu nerozumí a rozumět nemůže. Určité okamžiky (rozvinutí notoricky známého faktu že Měsíc je svou gravitační silou zodpovědný za příliv a tudíž něco s mnohem mnohem větší gravitací způsobí mnohem mnohem větší příliv), nejen umožní zažít pocit prozření z toho jak jsou fyzikální síly k lidstvu na Zemi shovívavé, ale zároveň představují studenou sprchu pro jedince honosící se racionalitou. Film nehraje fér hru. Něco řekne a nemyslí vážně, něco nakousne a nedopoví a něco neřekne vůbec. Upřímnost tak na 90%. Pointa je, že na vyjádření myšlenky to stačí. Pochopitelně ale jen za předpokladu že přistoupíte na daná pravidla a opustíte představu že vám režisér předá vysvětlení na stříbrném podnose. Nolan totiž vypráví děj pro postavu v příběhu a ne pro vševědoucího diváka. Top 10 za rok 2014.

Dokud jsem si tenhle film nepustil, ani jsem netušil, jak moc bych chtěl něco takového vidět. Mám rád sci-fi ze zlatého věku a mám rád staré sci-fi filmy. Bohužel tyhle množiny se protínají jen výjimečně. Když vývoj filmové techniky konečně umožnil zrealizovat nápady spisovatelů, žánr už byl někde úplně jinde. Vzniklo pár perliček jako například Forbidden Planet a následně se režiséři přesunuli k novým tématům. A pak přišel Sky Captain. Na první pohled působí jako pravověrné retro, na ten druhý jako film z alternativní reality, v níž snímky ze čtyřicátých let vypadaly přesně takhle. Bohužel je to jen iluze. Kerry Conran natočil typickou pulpovou povídku té doby, za použití stejně zastaralých vyprávěcích postupů a tehdejších filmařských technik. Jestli někdo snímku vyčítá hloupý scénář, měl by nastartovat svůj DeLorean, odcestovat do redakce Astounding Science Fiction a vysvětlit Asimovovi, Heinleinovi, Simakovi a dalším, že se za pětašedesát let doba změnila. Dokud se to nestane, tak nemám proti příběhu jakoukoliv námitku. A když o tom tak přemýšlím, tak ani proti ničemu dalšímu. Top 10 za rok 2004.