E-Fox

Nepamatuju si už, jak jsem se k tomuhle filmu dostala, ale rozhodně jsem nevěděla, kdo ho natáčel a slavné jméno mě tedy nijak neovlivnilo. Tenhle snímek jsem si naprosto zamilovala jenom pro to, jaký je. Ukazuje ženu, a to strašně skutečnou ženu s mužem, kterého si nikdy neměla vzít, ztracenou v cizím městě a cizí kultuře. A tam se setká s hercem, co vypadá neméně otráven nejem prostředím, ale taky sám sebou a taky mu japonské prostředí nedá po nocích spát. Já strašně smekám před oběma představiteli hlavních rolí, protože právě ve filmu, kde nejsou dramatické scény a plyne jemným tempem, ukázali schopnosti dát tam v pravou chvíli ten pravý výraz, jemnou nuanci v úsměvu a v tónu hlasu tak precizně, že se jim to nedá nevěřit. A nejvíc se klaním před Sofií Coppolo, jak docházala zachytit takovýhle případ přátelství mezi mužem a ženou, ty specifické citové vazby, drobná úskalí a emocionální zkraty. Můžu to vidět kolikrát chci a vždycky to budu muset obdivovat.

Penélope Cruz je mladičká jeptiška, která má ráda, když se tomu říká klacek a otěhotněla s transvestitou..... Filmy, kde Penélope hraje, velmi často stojí celé na jejím, obvykle úžasném, výkonu. Tady se jí ale ostatní herečky směle rovnají (například Agrada a její úžasná "one woman show"), ač ona není o nic horší než jindy, spíše naopak . A Almodóvar je virtuóz, bez jehož uměleckého citu by snímek takovéto povahy nemohly zachnánit vůbec ničí výkony. Kličkuje s něhou a porozuměním v prostředí špíny a zlomených nosů a vytváří dílo, u něhož nejsem schopná najít chybu. Kdybych mohla dát šest hvězd, dala bych je.

"Jestli tě praští, předstírej, že to bolí. Pokud to opravdu bolí, dělej jako že ne. Na vaše výročí sta dnů jí přines růži během vyučování. To má moc ráda". Ze setkání přiopilého chlapce, který chce potkat lásku jako z romantických knih a mnohem, mnohem opilejší dívky s nemalým sklonem k násilí vznikne příběh, který se zdá nejdřív bláznivým, ale pocitově jednoduchým a dokonce trochu monotónním. Pak se ale komplikuje, zamotává, zvážňuje, zjemňuje a nakonec vygraduje v úžasný závěr.

Můj komentář i hodnocení jsou stejné u všech tří dílů a hned vysvětlím proč. Viděla jsem Pána prstenů několikrát, viděla jsem ho v televizi, viděla jsem ho v kině a vždycky jsem si říkala: něco tomu, sakra, do pěti hvězd chybí! A to „něco“ konečně přišlo, když jsme se spolužáky odjeli na jednu z „movie nights“ a dali přes noc VŠECHNY TŘI DÍLY a navíc v PRODLOUŽENÉ VERZI. Těch 698 minut je pro mě ten jeden pravý Pán Prstenů, který mi konečně vyrazil dech a zařadil se vysoko mezi nejlepší filmy, co znám (a rozhodně nejlepší ve svém žánru). Ze zbytečně natahovaných knížek vzniknul krásný scénář a Jackson prostě přesně věděl, jak ho natočit. Z kamery, výpravy i hudby téměř slintám. Velkým plusem je krásná harmonická atmosféra celého Tolkienova světa, nenarušovaná a nenarušující. Měla jsem dojem jako by ten svět tak nějak samozřejmě existoval a já ho znala, snadno se mi do něj dostávalo od prvních záběrů. Naopak jsem se z něj ještě několik dní nemohla dostat a měla jsem hlavou plnou elfů, entů a hobitů. Díky tomu všemu filmu odpouštím i Legolasovy supermanské kousky ala shielboarding a nekonečné variace na „chtěl bych tak ještě vidět kraj…hm, ale asi už ho neuvidíme“.