Subjektiv

Diváku, diváku, kdybychom ti neřekli hned na začátku, že v Grónsku před 1XX lety spadl móc divný meteorit, možná by sis myslel, že sleduješ obyčejnou detektivku s poněkud umanutou a nesnášenlivou vyšetřovatelkou. My jsme to ale udělali a navrch jsme ti hudou stále napovídali, že vše, co se dozvídá, je strášlivě podezřelé. Dokonce motiv z Akt X jsme použít chtěli, ale právníci nám to rozmluvili. +++++ Čiší tu snaha zaujmout hlavní hrdinkou. Neslaví Vánoce. Fyzicky útočí na pichnu svého otce. Miluje matematiku, protože je podle ní jako Grónsko. Připomíná mi lidi, kteří cíleně budují svoji zajímavost - útulně si hoví ve vlastním zájmu a říkají si: "Nikdo mě nechápe, protože jsem složitá, ale tím jsem zajímavá. Rozvíjím se. Rostu." Smilla sice zřejmě takový cíl nemá, ale scénář jakoby jej měl. Jen proto, že Smilla knižní se spolu se svým příběhem celá do filmu nevešla. Snad. Hádám. +++++ Detektivní thriller snad přeci jen vyšel, zvlášť v závěru. Samota, mráz, prázdno, technika a ohrožení může vzdáleně připomenout Věc. Tehdy se stávají zvolené filmové prostředky konečně adekvátní.

Němci, alespoň ti mladí, se již zřejmě dobrali situace, v níž není až tak třeba filmů ukazujících, kterak homosexualita děsí společnost. V Letní bouři nastalo cosi jiného - s homosexualitou nemá problém okolí, ale uvědomující se gay sám. Scénář mu ale příliš letně komediálně přeje. Frk, frk, za pár dní, možná i hodin si vším projde a je v pohodě on, jeho kámoši i holka, co jej miluje. V rámci teen komedie s výchovným působením jde nicméně o důstojnou podívanou.

Životopisná dramata o oblíbených osobnostech podléhají často touze ukázat slavného protagonistu v lepším světle a hlavně plnějším světle. Dát divákovi pocit, že génia prohlédli, pochopili a dotkli se jej. I Mladý Andersen má tyto tendence. Ne vždy si vede úplně špatně - přecitlivělý, doslova usmrkaný mladík Andersen bažící po slávě, nesoustředěný, roztěkaný, s bujarou fantazií i tendencí k tvorbě kýčovitých, frázovitých říkanek se dá těžko považovat za obraz obdiv budící. A přece nás film svými manipulujícími drátky vede k sympatii k této hromádce neštěstí, z níž teprve má vzejít člověk a vzdaluje nás pochopení jeho trýznitele a učitele v jedné osobě, Meislinga (ač ten není zobrazen jako čistý záporák). V závěru je to Meisling, který pohádky málem zničil, Andersen, který si je musel vybojovat a jeho přítel Tuk, který mu dal směřování. Andersen není výslednicí komplikovaných, jej formujících sil, ale vítěz, který se "stoupavou silou v nás" povznesl nad Meislingovu touhu připoutat jej k zemi. +++++ Město, ves, škola snímané v nevýrazných barvách tlumí Andersenovu tvořivost, drtí jej svou tíhou, vrhají cizost a nepřívětivost do jeho vnitřního světa. Jen v osamocených chvílích s Tukem či ve světě v jeho hlavě se do obrazu vrací živé, syté, ba přesycené barvy. Hudba kopíruje rozpoložení obrazů, film navádí až příliš okatě diváka k náladám a rozhazuje peníze za filtry, nákladnou kameru, kulisy - za svého Andersena si my, Dánové, přeci dovedeme důstojně zaplatit. +++++ Nejvíce podezřelá je mi však skutečnost, že film je pojat jako vyprávění umírajícího Andersena. Snad dává právo vyprávění vypadat více subjektivně, pohádkově - vypráví přece Hans Christian - ale spíše se zdá, že potřebuje dospět k slzavému konci s dojemnou hudbou - usmíření. Slávu Andersenovi přejeme, ale těžko nás dojme. A já se nerad dojímám, když cítím, že vyprávění bylo orámováno vypravěčem jen kvůli tomu, abych se dojal. Přesto je tento film o relativně důstojnou, snesitelnou a místy i překvapivou podívanou, byť pocit, že je "na zakázku" se nedá zahnat.

Ve Velkém blondýnovi s černou botou se mi zdá, že Richard nehraje svou typickou roli citlivého nešiky a smolaře. Je sice zapleten do špionážních intrik a stává se nic netušící návnadou, ocitající se ve velkém nebezpečí, ale je to právě jeho nešikovnost, která jej chrání před újmou a dostává z nástrah - v jiných filmech je to obráceně. Naopak, jeho hyperaktivní kamarád Maurice musí být svědkem všech hrůz, které kráčí Richardovi v patách. +++++ A jen tak mezi námi, i reálie tajných služeb a sami agenti jsou přesvědčivější než v bondovkách, ačkoliv to od komedií příliš neočekáváme (i když... od bondovek asi také ne). Nehledě na to, že prostinký člověk jako náhodně zvolený jednorázový nástroj mocenské hry má víc síly než všechny megalomanské touhy ultrazáporáků. Boj podřízeného šéfa tajné služby o Richardův život je dramatem, ve kterém jde o víc než hračky a sexsymboly - o člověka. Silné ***.

Matka je jistá, otec nejistý. Veber s tímto vědomím ukazuje otcovské figury jako s nevyhnutelnou naivitou, důvěrou, radostí a nasazením vrhající se do role, v které možná prohrají svoje geny. Ti čerstvější s větší vervou než ti unavení. Jedno zda jsou křehcí či tvrdí rváči. Jako dojemná pocta taťkům film má své kvality. Ovšem ve spojení s kriminálkou už odhaluje slabiny, do kterých se kritik zakousne slovy: "To je vidět, že Veber nedokázal téma vytěžit a musil přijít s nějakou vedlejší linií, která vlastně jen pramálo souvisí s tématem." +++++ Dík několika solidně napsaným dialogům a decentním hláškám ("Trpíte depresemi?" - "Tohle se s telefonem nedělá." - "Takže otec jsem já.") a kouzelně roztomile tajícím fotříkům silné ***.

Tentokrát si záludný Fantomas vzal na mušku především logiku dění. Ten ďábel a zločinecký génius ji uloupil celou. Nic nezbylo, jen pár standardních Funèsových fórů.

Fantomasovi zůstala výtečně neosobní maska, nezapomenutelné hudební téma a schopnost mít jakoukoliv tvář. Juve si urval svůj prostor před objektivem a předvádí obvyklé výstupy plné rozmáchlých gest, divokých pohybů, pitvorné mimiky a zmatených slov, jež z něj padají kulometnou frekvencí. Ani obvyklá posedlost Funèsových postav Řádem čestné legie nechybí. Oblíbené záměny a převleky doplňují bondovské serepetičky, jejichž užití, byť účinné, narozdíl od 007 míří spíše na bránici. Výstupy s umělou rukou jsou brilantní. Škoda, že to neplatí o neumělé ruce scénáristově, která umístila do dění nepotřebnou manekýnu, stejně užitečné manekýně a k tomu poněkud umělými kroky dostává postavy do potřebných situací, tj. pohazuje jimi jak figurkami.

Oproti svižně konverzačnímu Oskarovi je další spolupráce Molinara a Funèse o poznání slabší. Pan Komik byl do značné míry odstaven mimo centrum dění a tak nedokáže vyplnit hmatatelné dějové prázdno. Převlečení postav do kostýmů z počátku 20. století, zbryčkovatění dopravy a přestavba interiérů sama o sobě těžko pohne bránicí či jinak zaujme. Pod Funèsovým kotlem se nicméně po celý film topí a tlak stoupá - finální výbuch s broukem letícím na Měsíc připomíná jeho obvyklou formu. Vylepšení dvouhvězdy však uděluji až za finální setkání zamrzlého dědečka s dlouholetým přítelem. Ten přející pohled, chápající, že on má ještě život pořád před sebou a protipohled dojatý, že se na něj nezapomnělo - bez zbytečných slov - má v sobě kus dojímavosti. Tedy silné **.

Nejspíše nejslabší Funèsovina, již jsem viděl. Střihl si sice obvyklý model panovačného hyperaktivce, ale ne tak živelného, jak obvykle. Děj se mnohdy ztrácí, fóry zeslábly a herecký projev proti standardu pana Komika zemdlel. I přes krátkou stopáž třetinu filmu zabírají nepříliš působivá, estrádní taneční čísla, jejichž kouzlo spočívá především ve štíhlých tělíčkách tanečnic než čemkoliv jiném. Slabé **.

Funès jakoby byl hercem, který film ovládá víc než režisér. Jeho rozmáchlá gestika a pitvorná mimika se zmocňuje dění (byť tentokrát možná o malinko méně než jindy), tvoří fóry a lehce odsouvá do pozadí fabuli. Zásadní je, že jeho Duchemin je Michelinem bez slitování, Michelinem panovačným, sebestředným, Michelinem, jehož je okamžitě všude plno. Ale s Coluchem dokáží vytvořit na poměry lehce bláznivé komedie věrný odraz jednoho z typů otcovsko-synovského vztahu. Duchemin starší nechápající, co by tak syn mohl dělat důležitějšího, než co on pro něj naplánoval... nu, zažil jsem to nejednou :) Silné ***.