Hromino

První řada Kobajaši sice měla k těm nejlepším dílům studia KyoAni daleko, ale uměla aspoň posloužit jako příjemně odpočinková záležitost, u které se dalo každý večer dobře vypnout a pobavit se jednoduchým, ale přesto svěžím humorem. Její délka byla vzhledem k primitivnímu námětu zcela dostačující, a tak mě svého času vůbec nenapadlo očekávat další řadu. Producenti byli však zřejmě jiného názoru, a tak vznikla druhá řada, která kvalitou bohužel připomíná nějaký sedmý čajový výluh. Původně rozmanité zdroje humoru nahradila přemíra idiotského oppai humoru – aneb to, z čeho si první řada uměla šikovně udělat srandu, je zde předkládáno tak často, že to působí dojmem stokrát opakovaného vtipu –, z nových postav se zde objevuje v zásadě jen jedna, které je vrcholně otravná, a jen těžko lze mluvit o nějakém výraznějším obohacení první řady. Tak jak jsem se dříve těšil na každý díl, tak mi u druhé řady byly nové díly takřka ukradené. Hodně slabé 3*, a to jen a pouze zásluhou několika povedených epizod, u kterých jsem s nostalgií zavzpomínal na standard první řady.

Takahiro Ómori má zřejmě svá nejlepší léta už za sebou a evidentně rezignoval i na pouhý pokus o snahu, protože toho, co bylo dříve devízou jeho děl, se v jeho dílech posledních zhruba deseti let nemohu zaboha dopátrat. Nejinak je tomu i v Pet, u nějž už samotný fádní název naznačuje, že o žádnou hitparádu nepůjde ani tentokrát. A vida prvních šest dílů, obavy se potvrzují. Návrhy postav působí jak z laciného hentai, uslintaní hrdinové a jejich bezobsažné konverzace s intimními pohledy a doteky obstarávají těžce otravný fanservis pro ženskou část publika a to, co by snad mělo působit jako sofistikovaný thriller z budoucnosti s rádoby chytrou zápletkou v promyšleném fikčním světě, působí jen jako třetí, čtvrtý odvar Nolanova Inception či Konovy Papriky, který obsahuje asi tolik prvků kvalitního thrilleru jako Kostelecké uzeniny masa. Těch šest dílů bohatě stačilo.

Usagi Drop občas schytává kritiku za to, že je až moc sluníčkový a že zpracování hlavní hrdinky je nerealistické, protože „děti prostě tak hodné nejsou“. To, co lze považovat za onu neskutečně vágní „sluníčkovost“, je samozřejmě diskutabilní, avšak vzhledem k tomu, že Rin vyrůstala jako jedináček, u starého pána a bez vrstevníků, tak je u ní jistá dospělost v chování zcela normální a neměl jsem s jejím vyobrazením problém. Krásně vyniká odlišnost jejího zázemí především v porovnání s vrstevníkem Kókim, který vyrůstá pouze s maminkou a chybí mu mužský vzor, jež nachází v mládenci Daikičim, opatrovníkovi Rin. Všechny tyto zmiňované postavy jsou skvěle zpracovány a nešlo jim nefandit. Svěží výtvarný styl a příjemná hudba pak přidávají další plusové body. Na druhou stranu však uznávám, že někdy je tam možná až moc sentimentu a ona drobná peripetie v závěru působila trochu dojmem vynucené přítomnosti, aby tam nějaká peripetie vůbec byla, ale jinak se jedná o zdařilé anime, kterému s čistým svědomím dávám 4*. P.S.: Jedná se o jeden z mála případů, kdy tvůrci udělali rozumné rozhodnutí neadaptovat mangu celou. To, co se totiž děje v manze poté, považuji za vrchol autorské ubohosti a totální zprznění původní atmosféry díla.

JoJo se může pyšnit celou řadou superlativ. Je to jedna z nejdéle vycházejících mang v Japonsku, nekonečná studnice memů, na kterou přívlastek bizarní skutečně sedí v každém myslitelném ohledu, a především krásně nevypočítavá záležitost, kdy každá další část je jiná a nabízí úplně jiný příběh než ta předchozí. Přestože se jedná o jedno rozsáhlé univerzum, společným rysem jednotlivých částí je pouze to, že jejich hlavním hrdinou je někdo z rodu Joestarů, z nichž každý má ve jménu i příjmení „Jo“ či jeho fonetickou obdobu. Mění se také dějiště jednotlivých příběhů: máme tu tradičně Anglii a Japonsko, ale také poněkud bizarní Egypt a Itálii. Sága o Joestarech má však jednu velkou smůlu, a to sice tu, že její nejslabší částí je hned ta první, která zabírá prvních devět dílů první řady. Když si čtu místní negativní komentáře, je patrné, že většina uživatelů sledování vzdala právě během ní, a tomu se na jednu stranu vůbec nedivím – první část obsahuje patos v míře koňské, každá replika je jím nacucána, každý patetický kec je brán vážně, příliš statická animace a hrdina připomínající svou dokonalostí a ušlechtilostí Mirka Dušína tomu taky moc nepřidává. První část je však nutné zlo, které dává klíče k pochopení následujícího dění. Druhá část (díly 10–26) je totiž úplně jiné kafe a svou zábavností a skvělým hlavním hrdinou dokázala zcela přehodnotit můj dosavadní vztah k celé sérii. Třetí část (Stardust Crusaders) se odehrává v Egyptě a nabízí nejlepší postavy a souboje, přestože dějově se jedná o nejlineárnější část. Mým osobním favoritem je však čtvrtá část (Diamond wa kudakenai), která se odehrává v Japonsku a je po stránce postav i děje nejvyváženější, byť obsahuje několik fillerových dílů. Dosud poslední pátá část se odehrává v Itálii (Ógon no kaze) a nabízí nejbizarnější souboje, ale taky dosud nejméně zajímavého záporáka. Každá část má nějakou svou přednost i nedostatek, dohromady však tvoří krásně bizarní podívanou, kde přívlastek „bizarní“ nabývá s každou další namakanější postavou a každým dalším odkazem na euroamerickou rockovou scénu stále nových a nových rozměrů. Prosté 4*.

Vikingové to v literatuře a filmu mají těžké. Představa namakaných magorů s vypatlaným mozkem o velikosti hrachové kuličky bezmezně milujících boj je bohužel léty zažitá až příliš a narazit na dílo, které by se tuto značně beletrizovanou a nepřesnou představu pokusilo rozbít, je skoro až zázrak. Žel bohu, Vinland Saga tímto zázrakem není. +++++ Vinland Saga je adaptací mangy, která nejprve vycházela v šónen časopisu (tedy pro děti a dospívající), ale poměrně brzy se přesunula do seinen časopisu (tedy pro dospělé). Od anime jsem očekával, že tento nesoulad v celkové atmosféře díla odstraní a bude už od počátku působit uceleně a dospěle. Jenže ouha: tento nesoulad v anime nejen že zůstal, on je naopak ještě výraznější než v původní manze! Tvůrci jakoby celou dobu tápali, komu a co chtějí vlastně vyprávět. Na jedné straně tu máme extrémně jednoduchý lineární příběh hlavního hrdiny posedlého pomstou, který je jak vyšitý z mnoha jiných šónenů, na straně druhé pak snahu podat dospělé historické drama s filozofickým a náboženským přesahem. Potud by to bylo ještě fajn. Jenže když je ta snaha o podání dospělého příběhu prošpikována scénami, kde jeden chlap rozsekne vejpůl čtyři další, hodí oštěpem na půl kilometru daleko a propíchne jím tři protivníky, jednou ranou odhodí do výšky několika metrů protivníka na strom… kde chlapec držící poprvé meč v ruce předvádí takovou šou, že by se mohl z fleku kvalifikovat na mistrovství světa v historickém šermu… kde se zakřiklý, neschopný a rozmazlený aristokrat lusknutím prstů změní v chladně uvažujícího, úskočného stratéga a naopak chytře uvažující jedinci se v některých scénách nepochopitelně chovají jak malé děti… to je pak těžké brát Vinland Sagu jako dospělé historické drama. Určitě nelze upřít některým scénám jejich působivost, stejně jako musím vyzdvihnout postavu Askeladda a kvalitní animaci, ale jako celek to zkrátka působí hrozně rozpačitě a především nevyrovnaně. Ve výsledku mi tak byl nejsympatičtější mnohými proklínaný hlavní hrdina, protože zatímco ostatní nevypočítavě přepínali mezi módem chytrák a módem idiot, on byl konzistentní a choval se jako idiot pořád. Možná bylo záměrem tvůrců, aby si v té směsici každý našel to své, jenže na mě to působilo asi tak, jako by mi někdo dal bílou čokoládu… plavající v guláši. Aneb opět se mi potvrdilo, že když se Japonci snaží vytvořit historické anime odehrávající se čistě v evropském prostředí, málokdy z toho vznikne skutečně kvalitní dílo. Vinland Saga není dílo špatné, má řadu působivých scén, ale jako celek bohužel působí poněkud rozpačitým dojmem. Prosté 3*.

Love Actually meets Durarara!!. Zhruba tak nějak by se dal popsat výtvor nováčků, kteří svým debutem překvapili přímo famózně, a pro studio OLM se tak jedná o jejich nejlepší anime po 24 letech. Odd Taxi je výborné anime, jehož devízou jsou především tarantinovské dialogy, dobře napsané postavy a zápletka plná nejrůznějších intrik, kde jsou postavy mezi sebou propojeny složitým mnohoúhelníkem a skrze niž se tvůrcům skvěle daří budovat napětí. Vše navíc podtrhuje výborná hudba – aneb jak v nějakém anime hraje hlavní roli jazz a hip-hop, mají mě tvůrci už napůl v hrsti… K nejvyššímu hodnocení má tedy Odd Taxi velmi blízko. Jedna vlastnost však jeho vynikajícnost kazí, a tou je jeho nápaditost, která umí být jak jeho předností, tak zároveň jeho neduhem. Tvůrci ve své zoufalé snaze být co nejvíc originální totiž ne vždy dokázali odhadnout rozumnou míru, a někdy proto anime působí dojmem dortu Pejska a Kočičky, když už jsme u toho antropomorfismu. V prvních třech dílech se až příliš tlachá na úkor děje, na samotném konci se zase tvůrci za každou cenu snaží všechno vysvětlit a násilně uzavřít, některá rádoby šokující odhalení působí zbytečným dojmem (především ono velké zvířecí odhalení), stejně jako v konečném důsledku působí dojmem do počtu i některé postavy (zejména všichni komedianti) a některé dramatické scény a kličky tam rovněž nemusely být (především úplně poslední scéna). Přesto velmi silné 4* a jeden ze skutečně svěžích anime zážitků posledních let.

Že tučňáci v anime nebývají pouhými tučňáky, to už víme. Išida nám ke spoustě tučňáků servíruje vizuálně podmanivou podívanou s již tradičně sympatickou kresbou (opět se mi nejvíce líbí jeho návrhy lidí), příležitostně háže odkazy na svá předchozí díla a nabízí fantasy příběh z období letních prázdnin, jehož hlavní hrdina by mě v jiných dílech nejspíš iritoval svým arogantním chytráctvím, ale tady je vykreslen jako chytré, avšak bezelstné dítě, které svou zvídavost jednoduše neumí zkrotit a je k lidem i poznávání zcela otevřené, což hodnotím jako svěží, příjemnou změnu na pozici hlavního hrdiny v tomto žánru. Líbí se mi, jak si film hraje nejen s hrdinou, ale i s divákem a neustále oba udržuje v napětí, jaké rozřešení závěr přinese. Po jeho zhlédnutí se však nemůžu ubránit dojmu, že film má svou největší působivost pouze v jednotlivostech, ale nikoli jako celek; když jej totiž uchopím jako celek, tak vlastně netuším, zda chtěl Išida pouze odvyprávět lineární příběh o jedné hře s hlavním hrdinou (a divákem), ve které nemá smysl hledat něco víc, nebo zda se v něm nachází nějaký rafinovaný jinotaj. V prvním případě by to byla škoda, neboť prostoru pro sdělování myšlenek mezi řádky a pomocí symbolů zde bylo hodně. V druhém případě je to vlastně taky škoda, protože jsem tam onen jinotaj neobjevil. I tak se však jedná o sympatické dílo, které se hodí prakticky do jakékoli nálady i počasí. Slabší 4*.

Kdybych měl někdy sestavovat seznam anime, která mě po prvních pár dílech málem odradila od dalšího sledování, byla by na něm určitě i Toradora!. Na jejím začátku je totiž koncentrováno prakticky vše, co mě na středoškolských rabukome odpuzuje: uřvaná, impulzivní a nešikovná cundere hrdinka, která zcela bezdůvodně mlátí šikovného, hodného, dobráckého hrdinu, jenž si od ní nechává všechno líbit a ještě jí posluhuje, a do toho romantický mnohoúhelník, ve kterém zdánlivě nikdo nemůže získat toho, koho by chtěl. Jistěže se najde dost diváků, kteří tento podtyp středoškolské rabukome vyhledávají a arogance hlavní hrdinky jim naopak přijde vtipná, ale já prvních několik dílů jen trpěl a doufal ve změnu. A ta naštěstí přišla. Později se totiž ukáže, že síla tohoto anime vůbec nespočívá v třaskavé situační komedii o dvou hlavních aktérech, jak by se zpočátku mohlo zdát, ale v povedeném dramatu s širokým spektrem postav, které se musí poprat s osobními problémy jak vevnitř, tak navenek. V této rovině si vedou tvůrci až nečekaně dobře a všem postavám přidávají na rozměru, jenž jim v úvodu chyběl, takže se postupně dají najít sympatie i k těm, u kterých byste to dříve nečekali. Škoda jen mírně uspěchaného závěru, který mohl ještě vylepšit celkový dojem. Pokud tedy budete ze začátku trpět jako já, zkuste vydržet, protože pak to stojí za to. Lepší 3*.

U tohoto filmu platí jednoduché pravidlo: komu se líbilo Tatami Galaxy, ten si i tuto podívanou určitě užije. Je to Morimi a Juasa, takže zde máme opět Kjóto ve všech jeho barvách a tajemných podobách, chytrou explozi bláznivých nápadů a příběhovou i vizuální hravost. Provázanost s předchozím výsledkem spolupráce těchto dvou exotů dokazuje i fakt, že celá řada postav zde přebrala vizuální návrhy (v některých případech i dabéry!) z Tatami Galaxy, jen zde vystupují pod jinými jmény. A stejně jako jsem si povzdechl u Tatami Galaxy, i zde mě navzdory obecné spokojenosti mrzí výskyt několika příliš rozplizlých scén, které působily dojmem jen na efekt a kde se dostavovala nuda. Oproti předchozímu výtvoru však cením, že se zde celou dobu netočíme v kruhu, ale jdeme kupředu, byť ještě v grotesknějším hávu a se značně podnapilým krokem. Lepší 3*.

Nejcivilnější Hosoda, u nějž se nominaci na Oscara vůbec nedivím. Máme zde režisérovo již tradičně velmi citlivé a civilní vyobrazení vztahů v rodině a toho, co bych nazval „oboustrannou výchovou“: působí zde výchovně jak dospělí na děti, tak i děti na dospělé. Tentokrát je středobodem malé, čtyřleté dítě, které bylo ze svého jedináčkovského trůnu vrcholové pozornosti sesazeno a najednou mu uzmula trůn malá sestřička. Je to Hosoda, takže celý film je prodchnut laskavostí, působivou klavírní hudbou a fantaskními výjevy, které přestože jsou divácky atraktivní, dovedou vizuálně (i hudebně) pohltit a režisérova představivost se zde projevuje v plné síle, některé z nich působí místy až moc na efekt – o to víc jsou však ty ostatní nezapomenutelné (scéna cestování s pradědečkem a ta závěrečná na nádraží samozřejmě vedou). Na druhou stranu je mi sympatické, že Hosoda dává divákovi na výběr, zdali přistoupí na pojetí filmu jako rodinného dramatu s regulérními prvky sci-fi či fantasy, nebo si všechny ty nadpřirozené věci vyloží jako součást jedné velké mozaiky fantaskního vyprávění z pohledu malého dítěte s bohatou představivostí, jež si ve svém věku začíná uvědomovat samo sebe, zodpovědnost za své činy a pomocí útěků do světa fantazie se snaží vyrovnat se svým utvářejícím se svědomím. Výborné dílo, které sice nepatří mezi ty zásadní milníky Hosodovy tvorby, ale na silné 4* má určitě a zdejší modré hodnocení si podle mě nezaslouží. Zároveň jsem zvědavý na režisérův další počin, neb avizoval, že se bude hodně odlišovat od jeho předchozích děl. Tak uvidíme.