Hromino

Chalífát rozhodně stojí za pozornost. Nabízí velmi intenzivní zážitek, který od pěti hvězd dělí jen občasná předramatizovanost a šustění scénářem, snad aby divák neměl ani na minutu pocit, že postavám něco nedejbože vychází podle plánu. Cením si nejen samotné odvahy Švédské televize pustit se do zpracování velmi aktuálního a ožehavého tématu, ale především toho, že se tvůrcům podařilo nesklouznout ani k povrchnímu odsouzení islámu jako takového, ani k úpěnlivé obhajobě všech jedinců, kteří se hlásí k Alláhovi ve Švédsku. Chalífát správně naznačuje, že radikálnější formy islámu (respektive politický islám či islamismus) v současnosti bují zdaleka ne tak v tradičních islámských zemích, jako právě v těch nepůvodních, kde je zjevná snaha o asimilaci sociálně vyloučených migrantů do většinové společnosti, která má však k úspěchu daleko asi jako já k účasti na mistrovství světa v pojídání pizzy hawaii (ano, dívám se třeba na Švédsko, Francii nebo Německo). Pro takové jedince se specifickým postojem k životu představuje islamismus jisté východisko v nalezení sebe sama a obětování se v boji proti většinové společnosti, která se na ně v lepším případě dívá poněkud spatra, v horším případě proti nim nepokrytě vystupuje a pohrdá jimi. Tvůrci na příkladě většiny postav navíc krásně ukazují, že islamismus se paradoxně projevuje nikoli ve skutečně důkladném studiu Koránu a islámu jako takového, ale že islám zde tvoří pouze jakousi berličku, znásilněnou formu islámské věrouky, která se omezuje na citáty a hesla Koránu vytržené z kontextu a účelově je překrucuje tak, aby zdůvodněním násilí bylo to, že si to Bůh přeje. Přesně to se tvůrcům podařilo skvěle předat a za pomoci zdařilých hereckých výkonů vytvořili dílo, jehož tíživá atmosféra doléhá na diváka s každým dílem silněji a po každém díle zanechává výraznou katarzi. Silné 4*.

Propagandistický škvár, který si svou zapáleností a účelovým ukazováním pouze jedné strany mince nezadá s těmi největšími komunistickými výblitky v 50. letech. Autor provádí rozhovory mezi ublíženými Srby, aby co nejvíc zapůsobil na city, a ukazuje je jako naprosto mírumilovné, nevinné chudáky, proti kterým se z nějakého neznámého důvodu spikla celá Evropa a USA, zatímco Albánce vykresluje jako ty barbarské, roztahovačné a krvelačné zrůdy, nad kterými západní svět drží ochrannou ruku. Kdo by v rámci nějaké vyváženosti čekal rozhovor například s prostými Albánci, veliteli NATO, OSN, historiky či jinými odborníky, ten se nedočká. Zcela nepokrytě zaujatý komentář režiséra spolu s velmi svérázným nakládáním s historickými fakty jsou jen dalším projevem manipulace nejhrubšího zrna. Je mi záhadou, jak se panu Dvořákovi podařilo přesvědčit Českou televizi, aby se podepsala pod tento jednostranně zaujatý škvár, který patří spíš někam na stránky Aeronetu, Sputniku či jiných konspiračních webů krmících voliče SPD, KSČM, příznivce Ruska a mailové schránky českých důchodců. Všem ostatním doporučuji se podívat do Kosova osobně, navštívit v dokumentu zmiňovanou Peč či Mitrovici a udělat si vlastní obrázek.

Na rovinu se přiznávám, že nemám rád isekai. Důvod je nasnadě. Ačkoli motiv cesty hrdiny z našeho světa do světa fantaskního by teoreticky měl pracovat s širokou paletou zajímavých nápadů a každý takový příběh by měl nabízet neotřelý zážitek, skutečnost bývá bohužel často opačného rázu a celá řada isekaiů v posledních dvou dekádách je dělána na jedno brdo. To, čím se od sebe odlišují, bývá zpravidla jen podoba, ve které se hrdina probudí či znovuzrodí (jednou je to ženská, podruhé nekromant, potřetí dokonce slimák či alespoň krotitel slimáků). Dalším společným jmenovatelem nezřídka bývá to, že s lidskou minulostí hlavního hrdiny tvůrci pracují jen v prvním díle, načež nastupuje bezcílné fantasy bloudění, v němž nejednou přebírává hlavní roli harém, lechtivé scénky, dětinská komedie a herní principy. Ani jedno z výše uvedeného mě nebaví. Tím, že fantasy prvky bývají hojně čerpány ze západní mytologie a literatury (radši už nepočítat, v kolika isekai se vyskytli elfové, goblini a sukuby), mě to láká si spíš pustit nějakou plnokrevnou fantasy z Evropy či Ameriky, na dráždění smyslů tu mám jiné zdroje a než se dívat na nějakou hru, tak si raději rovnou nějakou zamačkám (dodnes se neúspěšně snažím pochopit lidi, které dokáže bavit sledování několikahodinových letsplayů). +++++ Neznamená to však, že v tomto žánru nemám žádné favority. Mám, ale jsou to díla, které poněkud vybočují z tradičního vymezení isekai. Jednak je to výborný Grimgar, který v podstatě udělal dekonstrukci tohoto žánru, a pak Log Horizon, kde je aspekt přenosu hrdiny zcela zbytečný a klidně by to mohla být regulérní fantasy už od počátku. Protože se ale čas od času snažím dát šanci i žánrům, kterým se jinak vyhýbám, dal jsem tentokrát šanci Mušoku tensei coby zástupci isekai. A s potěšením můžu říct, že jde konečně o první poctivý a kvalitní isekai, na který jsem narazil. +++++ Důvod je prostý: má dobře napsané postavy, barvitý a důkladně propracovaný svět, a především pak skutečně pracuje s motivem isekai od začátku do konce. Dílčích témat, které si v něm může divák najít, je celá řada: ať už jde o motiv využití druhé šance na prožití naplněného života, vliv traumat z období dětství na dospělost, motiv jakého „hrdinství proti vlastní vůli“ nebo zpracování vztahu uvědomělého dítěte k adoptivním rodičům. Stejně tak lze na něj ale i jednoduše nahlížet jako na poctivou dobrodružnou fantasy s výborně zpracovanými souboji – je jen na každém, co všechno si v něm najde. Když k výsledku připočtu i pohlednou kresbu, kvalitní animaci a zdařilou hudbu, dostávám se na jasných 5* a vřelé doporučení (nejen) těm, kteří mají k isekai dílům podobně rezervovaný vztah jako já. Druhou řadu očekávám s vřelou náručí!

Představte si rodinnou oslavu, na které se sejde tradiční sestava. Upocená teta Mařa, její silná celulitida a přetékající špíčky na břiše, strejda Jožin s pleškou a řádným pivasem, věčně si stěžující babička, nevrlý děda, vaši rodiče a vy. Vše probíhá v relativním poklidu, ale strejda Jožin si najednou řekne, že se předvede a bude hrozně vtipný. Spustí tedy kanonádu svých otřepaných vtipů, které jste od něj slyšeli asi tak stokrát, do toho přihodí nějakých pár nových na adresu Kalouska, černochů a LGBT, co mu poslali kamarádi řetězákem v mailu… a vy celou dobu jen sedíte a trpíte. Pokud jste si tuto situaci dokázali dobře představit, v podstatě jste právě porozuměli tomu, jak jsem se cítil já při sledování Asobi asobase. Japonskou absurdní komedii miluji, na YouTube každý den sleduji skeče od Jela a žánrově velmi podobné Ničidžó jsem si užil, ale tohle v jejich stínu působí jen jako zoufalý, upocený pokus o komedii. Jako by si tvůrci mysleli, že když tvoří absurdní komedii, tak v ní může být skutečně všechno random a mohou tam nacpat jakoukoli chujovinu, která jim první přistane na mysli. Jenže i u absurdní komedie hraje svou roli timing, správná míra a načasování, stejně jako zajímavý nápad – ostatně i takový génius jako Felix Holzmann své scénky nikdy neponechal improvizaci a vše měl důmyslně promyšlené. Promyšleně působí právě i to Ničidžó, jehož tvůrci se taktéž pokusili vytvořit absurdní středoškolskou skečovitou komedií, ale učinili tak o poznání chytřeji a nápaditěji. U Asobi asobase bohužel převažují skeče, které působí dojmem sledování tvorby Zdeňka Trošky: pořád se jen vřeští, ksichtí a vzduchem lítají uslintané vtipy, v nichž se tak moc tlačí na pilu, až po nich zůstává jen pachuť trapnosti. Chápu, že na někoho, kdo absurdním komediím tolik neholduje, tohle může působit jako něco svěžího, ale v mém případě to bylo čisté utrpení. Za těch několik dobrých nápadů, kterým se výjimečně dalo bez jakéhokoli nucení a trapnosti zasmát, dávám 1*.

Pokaždé jásám, když narazím na světlou výjimku potvrzující pravidlo, že Japonci neumějí dělat dobrá anime zasazená do Evropy či Ameriky. Žel bohu, tohle není ten případ. +++++ 91 Days nelze upřít jistou neotřelost v podobě zasazení do doby prohibice v USA, dospělost zpracování a poměrně vyvážený scénář. Samotná zápletka o pomstě za vyvraždění rodiny je stará jak lidstvo samo, ale stále se z ní dá vytěžit hodně, popadnou-li ji do svých hnátů šikovní tvůrci. Jak už to ale u těchto euro/amerických kousků bývá, výsledek je i zde zatížen rovinou zcela zbytečných a otravných stereotypů, jejichž cílem jsou v tomto případě mafiáni. Ti jsou zde vyobrazeni pouze jako ti tradičně vygumovaní magoři topící se v penězích a jiném majetku, kteří nemají celé dny na práci nic jiného než se navzájem vraždit, projevovat okatě své sadistické choutky, pronášet drsňácké kecy a působit všelijak, jen ne jako normální přemýšlející lidi. Navíc se zde projevuje i jiný neduh, jejž jsem kdysi pracovně nazval „syndrom Game of Thrones”: aneb příliš mnoho postav, které jsou odpravovány v příliš velkém množství a příliš velkou rychlostí. Ve výsledku je však především odpraveno napětí, neboť si časem přestanete dělat k postavám jakýkoli vztah, začnou vám být ukradené a to, co se pak má jevit jako šokující smrt, je pro vás jen další z nepřekvapivých úmrtí mnoha jiných postav. Je to škoda, protože jinak mohla být z 91 Days o poznání zajímavější podívaná. Slabé 3*.

Anime postavené jen na tom, kterak se banda středoškoláků snaží si navzájem vyznat lásku? Zní to jako prvoplánová blbost, ale výsledný dojem je až nečekaně pozitivní. Curezure Children je totiž v prvé řadě parodie, která si úspěšně bere na paškál všemožná romantická klišé z mang a anime pro náctileté, a umí tedy především pobavit. Na vážnější notu se zde však taktéž brnká – a nutno podotknout, že i na tak malém prostoru se to tvůrcům daří poměrně dobře. Jediným větším problémem tak zůstává jen obrovský počet postav na prostoru pouhých dvanácti dvanáctiminutovek, přičemž ne všem postavám je věnován stejný prostor. Kdyby se tvůrci rovnou odstřihli od těch, které hrají jen pramalou roli, a soustředili se na ty významnější, udělali by lépe, neboť všechny významnější postavy jsou zábavné a umí zaujmout. Příjemná jednohubka (nejen) do nepohody a za sebe jsem měl nejraději pár Góda/Kamine.

O Mušiši lze často číst či slyšet, že se jedná o jedno z nejlepších anime všech dob. To jsou pochopitelně silná slova, a ačkoli sám toto anime též řadím do své top 10, sedí mi na něj spíše trochu jiný přívlastek. A tím přívlastkem je výjimečnost. Přestože se světem anime potloukám už nějaký ten pátek, nenarazil jsem na žádné jiné anime, které by ve mně dokázalo vyvolat podobné pocity jako Mušiši. Nejedná se přitom o rafinovaný epos, jenž by dokázal strhnout diváka silou příběhu či propracovanými postavami. To, co dělá z Ginkova putování tak výjimečnou podívanou, je kombinace čisté kresby, krásně atmosferické hudby, nápaditosti, vypravěčského nadhledu a moudrosti, jíž je prostoupen každý jednotlivý díl. Ona moudrost přitom nebývá usazena až na dně šálku, ale uvolňuje se postupně při sledování a nutí diváka přemýšlet mimo jiné nad tím, jak a zda se dá vyrovnat s momenty, které jsou v životě nevyhnutelné a kdy člověk nemá sílu a prostředky je změnit. Mušiši je jednoduché, přesto nesmírně působivé, originální a pohlcující dílo, které za každým dílem zanechává silnou katarzi.

Nenápadný král jinak – nejen pro anime – tragického roku 2020. Pokud s něčím obvykle mívám v anime problém, je to šablonovitý způsob ztvárňování reálií historické Evropy (v zásadě kteréhokoli státu), a tím pádem i anime adaptace klasických děl evropské či americké literatury. Júkoku no Moriarty však nejen že je povedené anime, ale jde i o jednu z nejlépe zpracovaných sherlockovských látek, co jsem kdy viděl – je patrné, že tvůrci Doyle verse dobře znají, ale zároveň se snaží o aktualizaci a doplnění staré známé látky s maximální pečlivostí a úctou ke zdrojovému materiálu. Rozumím, že zejména mužskou část publika může odrazovat design postav, ale pokud se pokusíte jej překousnout, dostanete velmi dospělou a atmosferickou jízdu a jedno z nejlepších anime s antihrdinou od dob Code Geass. Tvůrcům by šla vytknout poněkud rozbředlejší část okolo poloviny, kdy prudce vzroste počet postav a příběh se až zbytečně moc zauzluje, ale s blížícím se (velmi povedeným) závěrem se tohle drobné zaváhání naštěstí napravuje. Dospělá, promyšlená, napínavá a velmi atmosferická podívaná. Silné 4*.

Mám radost. Nejen coby učitel z toho, že se někdo konečně rozhodl natočit seriál o úskalích naší profese a problémech českého školství obecně a pomohl tím rozbít stereotyp, že čeští učitelé si jen v klídku něco odkecávají na hodině, sedí u kafíčka v kabinetu, ve dvě mají padla, dva měsíce nic nedělají a stejně si pořád stěžují na nízký plat. Mám radost i proto, že v posledních letech přibývá kvalitních televizních seriálů české provenience a minimálně u České televize si můžu být takřka jist tím, že i když sáhnu naslepo, nebude to vyloženě tragédie. Teď už k samotnému Ochránci: líbí se mi, že seriál neklouže po povrchu, ale snaží se jít hlouběji a u každého případu nabídnout pohledy co nejvíce stran – byť v případu romské školy (E05) trochu zbaběle sklouzává k detektivce. Že jsou jednotlivé problémy aktuální a v české společnosti živé, dokazuje mimo jiné i díl s hidžábem (E09) a jeho hodnocení zde na ČSFD, kde si můžeme vychutnat odpadovou kanonádu místních zastydlých xenofobů. Kvalita je napříč seriálem velmi vyrovnaná, herecké výkony vynikající a i to, co bychom mohli označit za slabší díly (E04, E07), jsou v rámci současné české televizní tvorby stále velmi kvalitně zpracovány. Nejsilnější zážitek přinesly ty o agresivním výlupkovi (E03), utopeném dítěti na táboře (E06) a nadaném dítěti (E08). 85 %.

Au, au, tohle byla hodně bolestivá jízda. V komentáři k seriálu jsem si posteskl, že kvalita díla jde postupně dolů, a film v tomto neutěšeném trendu bohužel pokračuje. Komediální scény jsou svým extrémně špatným načasováním a tupostí stejně tragické jako v seriálu, řve se ostošest a hrdina ve svém dravém moralizování ve stylu „ani ten nejhorší člověk si nezaslouží zemřít“ je ještě otravnější než obvykle. Největší koncentrace výše uvedeného se pak nachází v prvním souboji, který nabízí v podstatě to nejhorší, co dosud bylo k vidění. V něm jsem se místy podivoval, proč není v žánrech na ČSFD uvedeno i „podobenství“, neboť Tandžiró je zde svým milosrdenstvím, čistotou duše (tentokrát i explicitně a kýčovitě znázorněnou!) a nasazením spasit všechny ovečky v podstatě ztělesněním Krista. Tempo je v tomto souboji násilně zpomalováno neméně kýčovitými, provařenými snovými scénami, které mají za cíl jen z diváka lacině vyždímat emoce, a jindy působivá animační stránka místy hapruje (CGI se zde fakt nepovedlo). Vysvobození z toho dlouhého utrpení nastává až v poslední půlhodině. Zde se animátoři konečně pochlapili, vyložili všechna esa a stvořili jednu z nejpůsobivějších animačních sekvencí, která v kombinaci s průběhem souboje a finálním zvratem vylepšila celkový dojem z filmu, ale ten byl už natolik pokažený, že na víc než lepší 2* to není.