Hromino

Již během prvních zhruba tří minut jsem měl takový prazvláštní pocit, který mi říkal, že se právě dívám na nějaký hodně výjimečný film. Filmů, u nichž jsem tento pocit předtím zažil, zatím věru mnoho nebylo – co si vzpomínám, tak to bylo jen při Městě bohů, Laputě a Stalkerovi. A všechny tři zmiňované filmy ve mně zanechaly ohromný a naprosto nezapomenutelný zážitek, na nějž se jen tak zapomenout nedá. Není se proto čemu divit, že když jsem při sledování prvních minut Mulholland Drive zažil onen pravzácný pocit, nic menšího než fantastický zážitek jsem neočekával. Vyplatilo se. Mulholland Drive je fantastický film. A fantastický doslova, protože právě fantazii je nutno zapojit na plné obrátky především do poslední třetiny filmu, která kompletně přetaví obsah i formu vyprávění oproti zbytku. To, co se odehraje od scény v klubu Silencio, leckoho zmate – mě pochopitelně nevyjímaje. Těžko říct, zda na tomhle světě existuje kromě pana Lynche ještě někdo, kdo by dokázal skládačku s názvem Mulholland Drive vyřešit úplně do posledního detailu (ale kdoví – třeba kompletní řešení nezná ani sám Lynch). Je samozřejmě pro někoho snadné říct, že celý Mulholland Drive je úplný nesmysl, který nedává sebemenší logiku – to si však rozhodně nemyslím. Vše záleží na teorii, jakou si děj snímku vysvětlíte. Kdo se však ani nepokusí si nějakou tu teorii vytvořit a nasolí sem odpad, toho jest mi upřímně líto. Ve spojení s Naomi Watts, Laurou Herring a perfektní hudbou pana Badalementiho, která skvěle dotváří tajemnou atmosféru snímku, vytvořil pan Lynch film, po kterém má maličkost vyloženě prahne a který naprosto jednoznačně a bez nejmenších pochyb patří mezi deset nejlepších filmů mého prachbídného života.

Stalker je druhým ruským filmem, který jsem viděl (prvním je samozřejmě Mrazík). Mám se za to stydět? Inu, pokud by neexistoval nějaký Andrej Tarkovskij, nejspíš by mi to bylo i nadále jedno. Po zhlédnutí Stalkera se chci ale přinejmenším obeznámit s filmovou tvorbou tohoto režiséra, protože to, co jsem právě viděl, byla naprosto skvěle natočená filmová poezie. Stalker je film velmi pomalý, ale nikoliv nudný. Plno táhlých záběrů, poutavá hra s barvami a detaily, k tomu ještě výtečně tajemné hudební podkreslení a celá tahle dvě-a-půlhodinová plejáda zásadních otázek, na něž si musíte ve větší míře najít odpovědi sami, s vámi zacloumá jako málokdy. Knižní předlohu jsem nečetl, ale tak trochu jsem věděl, o čem je. Myslím si však, že Tarkovskij si z ní vybral jen to nejlepší. Uchopit předlohu volně ve formě filmové básně bylo v tomto případě jednoznačnou výhrou. Mnohem lepší, než kdyby tuto látku někdo rozmašíroval v akční sci-fi, v níž by se divák ukájel něčím úplně jiným než zde, celý potenciál Zóny by byl nahrazen jen pár větami stylu "neplatí tam naše fyzikální zákony, lidi se tam mění a dostaneš jen to, co opravdu ze srdce chceš" a zbytek byl jen akční řež s hromadou efektů. Tohle je zkrátka film, u něhož bych si remake určitě nepřál, proto věřím, že nikdy něco takového Hollywood v budoucnu nenapadne a prokáže aspoň téhle klasice pana Tarkovského nějakou úctu. Tenhle film je vynikající, naprosto mě dostal a myslím, že budu nejspíš brzo muset svou topku filmů přehodnotit. Prvotřídní filmový zážitek, na nějž jen tak nezapomenu. Víc už asi nemá smysl psát, protože k tomuto snímku se objektivní komentář píše hodně těžko a nejlepším komentářem filmu by asi bylo pouhé: podívejte se na to a udělejte si na to taky názor!

„Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!” –– Pro mě bezesporu nejlepší film české kinematografie vůbec. Už jenom ta skutečnost, že mě dokázal natolik chytit za srdce svým dokonalým kouzlem tehdejší doby, že jsem se do ní chtěl byť jen na krátkou chvíli podívat, mluví snad už za hodně. Pokud k tomu však přidáme životní roli Jiří Kodeta (čest jeho památce) a všeobecně skvělé herecké výkony, brilantní scénář perlící jednu glosu za druhou a výbornou Hřebejkovu režii, znamenají pro mě Pelíšky film, na nějž se můžu dívat stále dokola a dokola a stále jej budu obdivovat. A při scéně, kdy Kodet hraje českou hymnu, mi pokaždé naskočí husí kůže.

Paráda! Tohle je přesně ten Mijazaki, kterýho žeru. Zatímco mistrova prvotina jménem Naušika mě zase tolik neuhranula a byla pro mě "jenom" dobrým snímkem, tak Laputa mě pohltila naplno a stále jsem si říkal: "ano, ano, to je ono, přesně tohle jsem očekával!". Snímek s tak vymazleným mixem optimismu, vtipu a akce dokreslené nádhernou hudbou jsem už vážně dlouho neviděl (naposledy to byl Tonari no Totoro) - to prostě umí jen pár mistrů, mezi něž pan Mijazaki určitě patří. Z celého snímku jsem si ponejvíce vedle hudby zamiloval celou pirátskou familii v čele s energickou babkou, kteří byli naprosto perfektní; působili na mě tak trochu pratchettovsky, což myslím samozřejmě jako pozitivum. Ani na chvíli po celé dvě hodiny jsem se nenudil a na to, že se jedná o Mijazakiho teprve druhý film, musím jednoduše smeknout... a pustit si hned nějakou skladbu z filmu. Geniální!

„Wanna die?” –– Romantický filmy mi jdou často proti srsti, ale tohle mě teda dostalo. Asijskou kinematografii mám hodně rád, Korejci mě velice příjemně překvapili už snímkem A Moment to Remember, který sice ze mě slzy nevyždímal, ale nabídl i tak výborný zážitek a já tudíž na romantiku (alespoň tu východní) úplně nezanevřel... ale tohle? Tohle se více než jen povedlo. Vtipem vystlaná romantická komedie, která mě ani na moment nenudila, tu drzou dívenku bych hned bral do postele (i když ty následky by pak přece jen byly asi trošku vážnější) a hned několikrát jsem se při sledování přistihl, jak se nekontrolovaně culím. A onen vyzdvihovaný epilog... inu, co říct? Až do konce závěrečných titulků jsem se jen usmíval od ucha k uchu a tupě civěl na obrazovku. Jasný adept na místo v mý top ten.

Tolik protichůdných pocitů ve mně konec nějakého filmu už dlouho nevyvolal. Když už je někde smutný konec, často si u něj leda tak smutně povzdychnu a řeknu si "hm, tak to je fakt smutný", přičemž si z toho nějak větší hlavu nedělám a za hodinu už nad oním smutným koncem vůbec nepřemýšlím. Vlčí děti Ame a Juki jsou výjimkou. Tento film má velmi jednoduchý příběh, který bez problémů pochopí i malé děti, ale nevím, zda bych jim jej pustil. Jako vhodné přirovnání se mi nabízí Bridge to Terabithia, k němuž mají Vlčí děti IMHO velmi blízko atmosférou (dějem a motivy nikoliv). Většinu času se film tváří jako taková sluníčková podívaná tvořená útrapami, strastmi a radostmi matky při výchově vlčích dětí, na kterou se dobře kouká (a díky skvělé hudbě i poslouchá), ale než jsem se dostal ke konci, ani náhodou jsem neuvažoval o tom, že bych filmu dal vyšší hodnocení než 4*. Pořád jsem si tak nějak říkal, že se budoucnost dětí vymkne z otěží jejich osudu, že onen do té doby sluníčkový film skončí i sluníčkovým závěrem, že všichni budou žít šťastně až do smrti atd. a já v klidu dám 4*, ale když přišel závěr a já se na film podíval jako na celek, uznal jsem, že kdyby to dopadlo takto sluníčkově, prostě by to nebylo ono a můj zážitek z filmu by byl o nemálo slabší. Nevím, zda film byl úmyslnou alegorií tvůrců na volbu sexuální identity nebo zda mi to jen tak připadalo, každopádně za to, co dokázal Mamoru Hosoda udělat se srdcem sarkastické, cynické, odporné a flegmatické mladé osobnosti, si prostě film i přes mé menší výhrady k chování některých postav ten plný počet zaslouží. U slabších povah je zásoba kapesníků téměř povinností.

U některých režisérů jejich filmový rukopis nepoznáte ani za zlatý prase. U jiných režisérů zase stačí vidět třeba jenom pár minut jejich snímku, aniž byste věděli dopředu, kdo to natočil, a už máte jasno. Ošii u mě jednoznačně patří do té druhé sorty. Meditativní tempo snímku, nádherné úvodní titulky, fantastická hudba Kendžiho Kawaie, štěkající baseti a hromada otázek, na které si odpovědi musí dohledat divák sám. Fascinující. Tenhle film mě rozložil na jednotlivé kousíčky a na konci jen velmi pomalu složil. Pravděpodobně jeden z těch filmů, které byly stvořeny asi jen výhradně pro mě. :)

„In the fifth, my ass goes down.” –– Zatímco na některé filmy mi stačí jedno podívání a už nikdy více, a na některé se můžu dívat víckrát, ale zmrzí se mi časem... tak naopak čím víckrát vidím Pulp Fiction, tím více se mi líbí. Mám rád filmy, které se nesnaží za každou cenu být vtipný a nesolí do každé druhé věty nějakou rádobyvtipnou hlášku, ale u téhle srdcovky jsem si ty hlášky prostě zamiloval. Přece jen – na zlaté hodinky přechovávané v konečníku, tanec Vincenta s Miou nebo Julesovo citování z Bible... na to snad ani nejde zapomenout, ne?

„You know, you really are... fantastic.” –– Moje guilty pleasure. Film, na němž nevidím snad jediné chybičky. Jedna z mála filmových adaptací knihy, která se kouzlu původní předlohy nejenže vyrovnala, ale o nejeden sáh dokonce překonala. Převést knížku o cirka šedesáti stránkách na devadesát minut animované žranice byla určitě zajímavá výzva, ale Andersonovi a spol. se to bez přehánění povedlo na jedničku s hvězdičkou. Zatímco děj knihy končí někde v polovině děje filmu a zhruba 90% postav filmu se v knize vůbec nevyskytuje, výsledek nepůsobí vůbec přeplácaně, je naopak plný nových, výborných nápadů (realitní kancelář, okopávaná a všechno okolo čmoudění), skvělé hudby a pro mě zkrátka jedinečný zážitek. Už dlouho jsem neměl pocit, že mi nějaký film sedl totálně jak prdel na hrnec jak právě tenhle! Fakt, tohle je jeden z mých nejoblíbenějších západních animáků vůbec.