kiddo

Daddy Issues: The Movie.

Tolik lidí nevstalo z mrtvých ani v Bibli. Všechny otravné tendence obou předchozích sezón byly akcentovány k nesnesitelnosti: Sára je ještě otravnější a neschopnější a její vztah s Michaelem je tak prost sexuální chemie, že ho nejsem schopna vnímat jinak než jako sourozenecký/mateřsko-synovský. Vzrůstá počet mrtvol, stupidních zvratů, měněných motivací a logických děr, jimiž by projel ne tank, ale tanková brigáda. Zdůrazňování akčního podtónu vede k tomu, že na každou epizodu připadá něco mezi 5 a 186 mrtvolami, zároveň se ale nedá říct, že by násilí bylo působivější (rozhodně ne ve srovnání s 1.sérií, kde šok a zhnusení dokázalo navodit pouhé použití zahradnických nůžek). Projekty, které by dříve zabraly celou sérii a neustále by se potýkaly s lidským faktorem a vnějšími obstrukcemi, se zde odehrávají v rámci jednoho dílu, jejich příprava trvá hodinu a jsou provedeny bezchybně ve stylu Dannyho parťáků; nemám z principu nic proti, jen to jaksi popírá všechno, co jsme doposavad viděli. Nostalgie je budována stylem „pamatuješ, co jsem ti řek ve vězení to odpoledne, co jsme už osm dní v řadě kopali díru?“ Rostoucí diskrepanci mezi tím, jaký vztah máme k určitým postavám my a jaký ostatní postavy, která se výrazněji začala projevovat v 2.sérii, „řeší“ scénáristé tím, že při interakci postav jsou zohledňovány nikoli minulé vztahy, ale pocity diváků. Příkladem za všechny budiž Bellick, odporný neschopný hajzlík, který si nikdy ničím nevysloužil důvěru svých „kolegů“, my s ním ale soucítíme a máme ho rádi, a tak ho tedy budou mít rády i ostatní postavy. A poslední hřebíček do rakve: všemocná Společnost, která řídí vše a všechny. Jsem tak trošku alergická na propagaci konspiračních bludů, které obhajují pozici „za všechno mohou ti nahoře, já jsem kvůli nim naprosto bezmocný, na nic nemám vliv, jsem ovládán a jediný způsob, jak se zbavit svých pout, je násilným převratem. Pak teprve zavládne mír a blaho.“ Je mi líto, považuji to za pozici pro ufňukané líné neschopy a rozhodně neschvaluju očividnou snahu PB tyto lidi v jejich sentimentu podporovat, ba si dokonce vychovávat nové vzorky. Být Američan, jsem docela uražená závěrečným naznačováním, že ve zkorumpovaných USA plných zlých oportunistů může pořádek zjednat pouze OSN.

Dá se shrnout jedním slovem: meh. Na jednu stranu se vracíme do starých kolejí, navíc obohacených o exotičnost a o poznání větší drsnost, na tu druhou zase mizí určující faktor vševědoucího geniálního hrdiny; zatímco v první sérii mohl Michael rozvíjet plán A K TOMU reagovat na nové události, zde už jenom reaguje. Nelze taky opomenout vzrůstající překomplikovanost, obehranost a opět, grr, všemocnou Společnost. Aspoň že to bylo milosrdně krátké.

Jelikož se 1.série zaměřovala cele na přípravy na útěk a detektivní linii a vzorec „překonáváme v omezeném prostředí malé překážky jednu po druhé“ již nelze aplikovat, musela se 2.série vzdát v podstatě všeho, kvůli čemu jsme si zamilovali 1.sérii. Zmizela výhoda uzavřeného prostoru a s ní i kompaktnost, neboť jedna událost již bezprostředně neovlivňuje druhou, ale tvoří samostatnou dějovou linii. 2.sérií začíná ten velký průser jménem snaha o kulervoucí akci, na niž dojela 4.série, neupřu jí ale body za rozvíjení morálních úvah: Co vše lze záchraně bližního obětovat? Osobní integritu a morálku? Bezpečí a život druhých lidí? Lze utéct z vězení a nevzít si z něj kousek s sebou? Je možné žít mezi zločinci a sám se zločincem nestat?

Revoluce, scénáristická a stylová genialita, již mám namemorovanou. Chytře se staví na kombinaci prostředí, vynikajících postav, pomalu dávkovaných příprav na útěk a komplikací; veškeré překážky jsou očekávatelné a jsou logickým a pravděpodobným vyústěním toho, co se stalo dříve. Pole, kde se může odehrávat další děj, je soustavně rozšiřováno i rafinovanou distribucí informací – jelikož jsou nám poskytovány informace, ke kterým hlavní postava nemá přístup, zvyšuje se tím napětí té které scény, jelikož my ze své pozice domnělé vševědoucnosti nevidíme způsob, jak problém vyřešit. Tím, že jsou nám ale zároveň upírány informace, ke kterým hrdina přístup má (a ke kterým přístup zároveň logicky mít musí), nenabude výsledné rozuzlení nikdy podoby deus ex machina.

Se sračkou jsem počítala, ale něco takhle strašného jsem neviděla snad ani při psově posledním krvácivém průjmu. Jistě, na jednu stranu je šestá série příšerná úplně stejným způsobem jako ta předchozí – nekonzistentní, většinou dokonce regresivní charakterizace odčiňující dřívější vývoj, mizerně naklíčované klišoidní bayoviny určené těm nejuslintanějším idiotům, KATASTROFÁLNÍ plynutí a dávkování příběhu, jedna ukázka retroaktivní kontinuity za druhou, výhradní upřednostňování ŠOKUJÍCÍCH, od kontextu zcela izolovaných okamžiků, které letos kvůli své předvídatelnosti a vyčpělosti nezvládly šokovat snad ani devadesátiletou ýbrkonzervativní jeptišku, promrhaný potenciál mnoha talentovaných lidí, kteří z příšerně pojatých bitev zvládli díky nesmírnému nasazení udělat něco estetického, rozvláčnost a ubíjející nedějovost, VATA, VATA a pro změnu zase VATA, a především hangáry nelogičností, kvůli jejichž čirému množství neuplynula za celých deset epizod jediná minuta, na niž by se z toho či onoho důvodu nedalo pyčovat. Pár podstatných rozdílů tu ale oproti loňsku přece jenom je: jednak nikdy nebylo patrnější, že Benioffovi a Weissovi je nějaká snaha o koherentní, scenáristicky přijatelný počin už definitivně u řiti, a tak výsledná amatéřina, s níž se obtěžovali cákat na papír jednu nesouvisející hovadinu za druhou, všechny zmíněné vady nejméně desetkrát umocnila. A dále pátosezónové nevybíravé kuchání všech dějových linek a pozdější nepochopitelná snaha se co nejpřekotněji dostat k závěru jakékoli promyšlenější a hlubší dílo už od prvního dílu vylučovaly a způsobily, že sedmá i osmá řada nemůžou jinak než sračkoidnost dále stupňovat. Seriálová, rozumem neobsáhnutelně stupidní verze blížícího se konce naneštěstí rovněž způsobila, že zpětně už si nikdy nebudu moct vychutnat ani ty jediné dvě sezóny, které jsem měla upřímně ráda. Vždyť jak bych se znovu mohla tetelit z ojedinělé přítomnosti knižní Cersei v bitvě o Černovod, z Rudé svatby, Aryiny interakce s Jaqenem, Theonovy tragické zrady Starků, Oshy, Sansina manipulování v Králově přístavišti, Danyina dobývání zátoky Otrokářů nebo Jaimeho v harrenhalské vaně, když teď dobře vím, že nic z toho nakonec k ničemu nevedlo a zákonitě už vést ani nemůže? Hra o trůny je mrtvá, ať žije Píseň ledu a ohně. Pro příští, snad už poslední dvě série nezbývá než doufat, že se místo hysterického nasraného pyčování na každičký detail zvládnu dostat do pokročilého stavu nirvány a tváří tvář hrůze se spokojeně chechtat.

Sere kormidelníku, nastavte laskavě kurz směrem Řiť. Ježišikristemarjapanocotokurvabylo. Nikdy by mě nenapadlo, že dokážu takhle rychle přejít od „bombááá“ k „podpalte to napalmem“. Věřte, tohle není fňukot milovníka předloh, který se nemůže smířit s tím, že barva Sansiných šatů v páté epizodě neodpovídá knižnímu protějšku. Bůh ví, že v rozporu s rozšířeným názorem se seriál od knih v těch skutečně podstatných věcech silně odlišoval už od samého počátku. Vadí to? Ne, dokud je výsledkem podnětné a zábavné dílo. A přesně tím pátá série být přestala. Nad adaptačními rozhodnutími producentů zůstává rozum stát – skoro jako by se D&D vypravili na lov veverek s puškou na slony. Každá, i ta nejfilmovější knižní linka byla v rámci zkracování a zjednodušování bez výjimky vykuchána, připravena o nejzákladnější děj, kontext a obsah, kvůli čemuž nezbylo v seriálu nic, na co by se dalo koukat. Neblahým následkem tohoto je, že zdánlivě i na první pohled komplexní linky působí při bližším prozkoumání extrémně chudokrevně, zcela ignorují dřívější charakterizaci, včetně elementární logiky, a plně závisí na rozporuplném, charakterově nesmyslném chování postav, jejichž motivace i uvažování se mění kolikrát scénu od scény. A co hůř, pátou sezónu přepadl zjevně smrtelný záchvat debility. Nepřeháním, nejchytřejší, nejprotřelejší a nejmazanější postavou je odteď Hodor, neboť všichni ostatní se chovají, jako by jejich mozek napadl šedý lupus. Lze tu letošní píčovinu jménem Sansa, Malíček, Roose, Stannis (!), Jon, Brienne, Cersei, Jaime, Varys, Dorne či Daenerys nějak, jakkoli obhájit? No nelze, protože hlavním platidlem Hry o trůny již oficiálně nejsou témata, příběh či postavy, nýbrž samoúčelný šok bez kontextu a logiky. K adaptování čehokoli zastávám extrémně liberální přístup, ale do prčic, jestli účelem tohohle sračkofestu bylo přimět mě znovu se do té rozmáchlé knižní obludnosti ponořit a zjistit, jestli jsem posledním dvěma knihám náhodou nekřivdila, tak úkol kurva splněn.

No… ehm… jako… dobrý? Možná? Když člověk moc často nezapíná mozek? Na jednu stranu se nedá popírat, že za roztříštěnost čtvrté série minimálně zčásti může předloha, v níž Martin pravidelně informuje, jak pokračuje dění na tom kterém místě a s tou kterou postavou, přestože tyhle věci takřka neovlivňují celkové dění a občas neslouží jako nic jiného než charakterový portrét. Seriál ale tenhle aspekt výrazně zesiluje vzrůstajícím zájmem o šokující nebo nějakým způsobem stylové momenty, z nichž bude mít internet následující den hysterák, a to na úkor vyprávění, kontextu a celkového plánu. Bohužel se rovněž ukazuje, že scenáristi nejsou tak silní v kramflecích, jak si o sobě zjevně myslí, protože drtivá většina stále četnějšího původního materiálu je prostě… divná, ať už jde o originální rádoby hluboké masturbátorské monology beze špetky obsahu (lol wut?), nebo o charakterizaci (jako když změním začátek i prostředek, nemůžu nechat konec jenom proto, že mi ten okamžik příde kůl). Jistě, seriál se ubírá vlastním směrem a snaží se být osobitý, nic proti, ale hergot to ho mám chválit i za to, že je čím dál častěji osobitě dementní?

OK, napotřetí zvedáme na totáč. Dějová linka je oproti dřívějšku výrazně lépe poskládána a přechody mezi jednotlivými dějišti a scénami jsou zcela přirozené (na rozdíl od předlohy), postavy doznávají až shakespearovských kvalit a konečně se dočkáváme vynikajících rozuzlení nejen nově nadhozených motivů, ale i témat provázejících seriál už od samého počátku. Třetí řada dokonale zachycuje klíčový prvek ságy, a sice dojem vzájemné propletenosti. Víc než kdy jindy se vyplácí nevnímat Hru o trůny jako jednolitý příběh, epizodu od epizody, ale jako propracovanou a podrobnou tapisérii, jejíž jednotlivé pozapomenuté, dávno představené a zdánlivě nedůležité nitky se zničehonic splétají dohromady a dávají vzniknout úžasnému výjevu (z tohohle pohledu zpětně začínám brát na milost užvaněnou, pooomalounku se rozjíždějící první řadu). Plus jsem se oficiálně zamilovala do ženských postav – můžu je nesnášet (Cersei, Maergery), můžu jimi opovrhovat (Catelyn), můžu na jejich charakteru a způsobu uvažování nich nacházet desítky vad (Daenerys, Sansa a Arya), můžu v nich nacházet typické masturbační fantazie (Yara/Asha, Ygritte a Brienne), a přesto nelze popřít, že na rozdíl od 99% feministických idealizovaných výmyslů se jedná o skutečné, trojrozměrné, chybující lidi z masa a krve, kteří se ze všech sil snaží nějak poprat s podmínkami, do nichž byli vrženi. Tak samozřejmé, a přesto tak těžko k nalezení.

Hm, příjemné překvapení. Neodůvodněné šukání značně utlumeno a od bezobsažných žvástů se přešlo k myšlenkám, tématům a vizuálnímu vyjadřování. I přes to že větší část každé epizody má pořád podobu dialogů pronášených vsedě, mizí dojem, že se vůbec nic neděje, v rozhovorech se nic podstatného neříká a nikoho necharakterizují. Oblíbené postavy: Lannisterovic famílie, Starkovic holky, Theon, Bronn, Ohař a především plešatý kastrát Varys.