kiddo

Klíčem k filmu je vztah Maxe a Vincenta, v němž se střetávají zcela odlišné pohledy na svět. Přes svůj okázalý nadhled a cynismus je Vincent životem zklamaný nihilista, který útěchu nalézá ve velkohubých kecech, jež ho ale každému vnímavějšímu člověku prozrazují jako smutného losera, který (a ne Max) již dávno rezignoval na snahu riskovat a něco se svým životem podniknout a jehož řeči o bezvýznamnosti lidské existence jsou nikoli nezaujatým komentářem, ale hlubokou lítostí. Vincentova profesionální kariéra je pak logickým projevem psychického stavu (I do this for a living). Maxova relativní spokojenost v životě a schopnost jednat pramení naopak z neochoty si podobné existenciální otázky připouštět – jeho pozdější činy jsou motivovány jednak touhou dokázat Vincentovi, že nemá pravdu, jednak přáním neskončit jako on, a jednak (což se moc nezmiňuje) ho za jeho nesnesitelné žvásty nasrat. Rozdíly mezi Maxem a Vincentem Mann zprostředkovává velice jemně, nestydí se nás při našem hodnocení postav svádět na scestí a hrát si s našimi prvními dojmy – např. Vincentově charakterizaci Maxe coby „muže činu, ne slov“ se nejprve vysmějeme, později ji ale musíme uznat jako pravdivou (což nejlépe ilustruje úžasná scéna s vlkem: Vincent o životě jen mluví, Max mu činem vzdá hold). Konec nemůže překvapit, protože žít si zaslouží jen ten, kdo má k životu úctu. A navíc, jak pregnantně sdělí reklamní leták, life is too short for long names.

Abych volně citovala: každý, kdo Serenity hodnotí bez znalosti Firefly, je Liou coe shway duh bia-tze huh hoe-tze doo bun ur-tze. Mezi světové záhady, které nejspíš až do smrti nepochopím, patří skutečnost, že typický hollywoodský liberál Whedon natočil snad nejlepší obhajobu libertariánského pohledu na otázku svobody, vlastní vůle a možnosti nuceně napravovat nízkost a přízemnost člověka (btw tomu, že Malcolm Reynolds je v podstatě klasický benevolentní patriarcha, a všichni včetně feministek ho přesto žerou, se svou neskutečností rovná už jen hipsterská obliba Tonyho Starka). Pátá hvězda málem unikla o vlásek, přesněji řečeno o zbytečný a neemocionální kůl zaražený na úplně blbé místo. Nezbývá než doufat, že teď po Avengerech nějaké studio konečně Whedonovi zaplatí dvojku. Do té doby si se svým novým oblíbeným drsoněm už nějak vystačím. PS: pokud bych si měla vybrat scénu, z níž se mi spodní svaly stahují nejvíc, pak volím úvodní čtyřminutový, dokonale hudebně podbarvený a pro Whedona zřejmě typický nepřerušovaný záběr na přistání Serenity, průlet rozpadající se lodí a perfektní představení členů posádky. Na tohle už ani ti Avengeři nemají.