Zdeněk Svěrák

Herec, textař a především scenárista, který celý život zůstával pedagogem. Věčná moudra, humor a poselství se totiž prolínají jeho scénáři, postavami i hudebními texty.

Při pohledu na to, za kolika postavami, výroky, nápady či hudebními texty se skrývá osobnost Zdeňka Svěráka, si teprve můžeme uvědomit, jak moc zasáhnul do československé kultury 2. poloviny 20. století. Jeho humor, dnes již nazývaný „svěrákovský“ se jím doslova proplétal. Spolupracoval především s Ladislavem Smoljakem, Jaroslavem Uhlířem a režiséry Jiřím Menzelem, Oldřichem Lipským, Vítem Olmerem nebo Zdeňkem Podskalským nebo se synem Janem Svěrákem. Sám se totiž do režie nikdy nepletl, stejně jako si je vědom svého přesně vymezeného herectví, jenž mu umožňuje úspěšně ztvárňovat pouze sobě blízké typy postav.

Když se zamyslíme nad tím, co mají společného filmy vzniklé podle scénářů Zdeňka Svěráka (nebo v jeho spolupráci), můžeme dojít k závěru, že se jedná o komedie, případně hořká dramata, z nichž zbylo množství hlášek a scén, které přešly do širokého povědomí a jež český národ dokáže spolehlivě odrecitovat. A právě tady se opět vrací výchovná role Zdeňka Svěráka, který vystudoval obor český jazyk a literatura na Pedagogické fakultě. Již za studií psal příběhy a spolupracoval s amatérskými soubory, poté tři roky učil v tradičním smyslu slova na Žatecku (1958-1961) a od šedesátých let je samozvaným pedagogem českého národa, před pár lety dokonce povýšeným do úlohy muže, jenž svému národu předčítá první zářijový Diktát z českého jazyka v České televizi. Na někoho by té češtiny mohlo být trochu moc, nikoli na fanouška Aloise Jiráska, který v roce 1993 v přímém přenosu přednesl dojemný novoroční přípitek u příležitosti rozdělení Československa.

Zdeněk Svěrák se narodil v Praze (28.3.1936), ale rád vypráví o svém dětství na venkově, přímo „za hřbitovní zdí“, kam ostatně chodil na hrob svému pětiletému bratrovi stejného jména. V této atmosféře, fixován na matku, zdá se, poznal první životní moudra, jež v budoucnu stále rozhazoval: „Když byl pohřeb, tak mi bylo divné, že tam ta dechovka jde s takovým těžkým funebr maršem a jen co tam pozůstalí hodí ty hrudky, tak začnou hrát pochod Františka Kmocha a hned za hřbitovní bránou hup do hospody.“ Humoru není nikdy dost, naznal muž, který si celý život zapisuje vtipy do sešitů, ačkoli ty první jsou prý nepoužitelné kvůli přílišné heslovitosti.

Nejvýraznější český cimrmanolog

Dnes toho o Járovi Cimrmanovi víme téměř víc než o Zdeňku Svěrákovi, možná právě proto, že si Svěrák moc rád vymýšlí a ještě raději o druhých. Ne vždy je asi jeho okolí nadšené, ale může si být jistý, že jeden z nich protestovat nebude: jeden z největších českých dramatiků, básníků, hudebníků, cestovatelů, učitelů, filosofů, vynálezců, kriminalistů a sportovců své doby Jára Cimrman.

V letech 1961-1969 byl Zdeněk Svěrák redaktorem Českého rozhlasu, kde brzy proslul jeho pořad Nealkoholická vinárna U pavouka, v němž byla jednoho dne okolo roku 1966 v 10:05 dopoledne nalezena truhla s pozůstalostí Járy Cimrmana. Jinými slovy se zde za pomocí jeho kolegů Ladislava Smoljaka a Jiřího Šebánka zrodila fiktivní postava univerzálního českého génia. Bylo to poprvé, kdy nějaká postava překročila Zdeňka Svěráka, ale Svěrák současně zůstal nejvýraznějším ze svých spoluautorů, jimž se v budoucnu nevyhnuly rozpory. Zatímco Svěrák, Čepelka, Šebánek a Smoljak v roce 1967 založili Divadlo Járy Cimrmana, v němž celý život inscenují mistrovy hry, Šebánek se osamostatnil a založil na nich nezávislý Salón Cimrman (1980).

Divadlo Járy Cimrmana funguje dodnes, ačkoli několikrát vystřídalo místo svého působení v závislosti na názoru příslušných kontrolních úřadů komunistického režimu. Sám Svěrák v letech 1969-1977 spadal do oblasti svobodného povolání, v letech 1977-1991 pracoval jako scenárista ve filmových studiích na Barrandově a v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se pravidelně objevoval ve filmu, ačkoli v roce 1969 vystoupil z KSČ, jejímž byl členem od roku 1961. Samotné Divadlo Járy Cimrmana nikdy zakázané nebylo, jen mu občas nebyla schválena některá hra. Neprovozovalo totiž přímočarou politickou satiru, takže bylo dle Svěrákových slov pouze „podezřelým souborem“.

O rozsahu cimrmanovského fenoménu svědčí, že po něm byly pojmenovány ulice v několika městech a i to, že zatímco Zdeněk Svěrák se dostal „jen“ do první třicítky divácké ankety České televize Největší Čech, jeho postava Járy Cimrmana v ní téměř zvítězila - než byla kvůli své fiktivnosti vyřazena. Svěrák to výstižně komentoval: „Cimrman zvítězil na celé čáře, ale vítězství mu nebylo dopřáno. On byl na takové ústrky zvyklý. Byl to zneuznaný tvůrce. Nás restaurátory jeho her těší, že dostal nejvíce hlasů.“

Scenárista a herec Svěrák

Nemůžeme spolehlivě říci, že Svěrák je především filmařem, přestože je známý díky filmovým rolím, jež jeho život spolehlivě reflektovaly: byl v nich učitelem (30 panen a Pythagoras, Kalamita, Vratné lahve), ale i scenáristou (Trhák). Zdeněk Svěrák navíc patří k těm autorům, kteří do svých příběhů vkládají sebe, svou rodinu a přátele. Například proto má jeho Josef Tkaloun (Vratné lahve) autorovu slabost pro ženy v uniformách, zatímco manželka jej musí shazovat z oblak a právě proto, aby se na místo vedoucího nedostal blbec, nastoupí Jiří Kroupa do večerní školy (Marečku, podejte mi pero!), zatímco Svěrákův otec z téhož důvodu kdysi vstoupil do strany.

Dříve než viděl svůj první scénář na plátně, debutoval jako herec v Menzelově Zločinu v šantánu (1968). Následovaly malé role v Pane, vy jste vdova!, moderní pohádce Lucie a zázraky a v roce 1974 byl natočen první film scenáristického týmu Svěrák - Smoljak (tentokrát upravený režírujícím Oldřichem Lipským). Jak se stalo dobrým zvykem, oba scenáristé si v Jáchyme, hoď ho do stroje! také zahráli. Současně vznikl první televizní film z divadelního představení  Divadlo Járy Cimrmana: Dlouhý, široký a krátkozraký.

Ve dvouletých odstupech měly premiéru tři dnes asi nejoceňovanější komedie ze Svěrákova předrevolučního období: Marečku, podejte mi pero! (1976), Kulový blesk (1978) a Vrchní, prchni! (1980). V Marečkovi v režii Oldřicha Lipského si se Smoljakem dopřáli jen dílčí role studentů večerní průmyslovky, v Kulovém blesku se již Smoljak pletl Podskalskému do režie a Vrchní, prchni se už odehrával ve Smoljakově režii. Sám Svěrák si v žádném z filmů neodpustil svůj charakteristický tón, kdy s vážnou, ale nikoli nepřístupnou tváří podává něco buď naprosto naivního nebo chytrého, ale většinou bizarního a diváci se dodnes baví kompletováním skrytých narážek a detailů v jednotlivých filmech. Ve svých rolích totiž Svěrák obvykle naplňuje tradiční představu řečnícího pedagoga a to bez ohledu na jejich rozdíly.

Filmová krize středního věku

V Menzelově filmu Na samotě u lesa (1976), opět vzniklém podle scénáře osvědčeného týmu si Zdeněk Svěrák zahrál svoji první hlavní roli po boku Daniely Kolářové, s níž se sešel o třicet let později ve Vratných lahvích. Nicméně až v tomto filmu se ženská postava údajně nejvíce podobá Svěrákově manželce, která nejprve komentuje hrubé střihy a pak až premiéry. Právě kvůli Vratným lahvím procházeli Svěrákovi rodinně-tvůrčí krizí, což Zdeněk Svěrák doznal v dokumentárním filmu o své osobě Tatínek (2004) i v rozhovoru pro Frekvenci 1 (2007). Když mu režírující syn Jan Svěrák vrátil jeho dílo, musela jej totiž manželka napomenout ráznou větou „Neříkej mu hajzle, je to otec tvých vnoučat.“ Usmíření však bylo jisté, protože rodina Svěrákových např. tráví společné dovolené na chalupě, kde se podle Zdeňka Svěráka prostě tak dlouho hádat nedá. Navíc tam třeba dostane i prostor pro svůj nejoblíbenější způsob odreagování, jímž je zedničina.

Zdá se, že když už byl jeho scénář přijatý, natáčení bral ve více pohodové náladě. Na chvíle, kdy mu syn řekl, že byl na castingu nejhorší ze všech herců, vzpomíná: „Já jsem měl argument, že to mám jistý, tu roli, a že nemůžu pořád jet na plnej plyn třeba se třema herečkama, že jo, že já jim budu číst, co mám já říkat a ať ony hrajou. Já to nemusím, že jo. No, takže teprve když se začal ten film točit, tak jsem na ten plyn šlápl.“

Padesátiletý Zdeněk Svěrák se v osmdesátých letech přesunul k vážnějším rolím v Olmerových filmech Co je vám, doktore (1984) a Jako jed (1985), jež ani nevycházely z jeho scénářů (ačkoli do nich zasahoval). V obou případech hraje vysokoškoláka středního věku, jehož manželství prochází krizí, zatímco on za pomoci mladé dívky hledá nový život, který ovšem mívá nějaký ten kaz. Zdeněk Svěrák na rozdíl od svých „postav krize středního věku“ zůstává také symbolem rodinného života, má stále tutéž manželku, dvě dávno dospělé děti (syna a dceru) a několik vnoučat. Ke svému manželství se vyjadřuje s humorem sobě vlastním: „Já nemám vkus, čili taky proto mám manželku, aby mi řekla, hele, tuhle kravatu v žádným případě si nevezmeš.“

Porevoluční ikona českého národa

Ani v osmdesátých letech nezanevřel na psaní scénářů a jeho Vesničko má středisková (1985) opět v Menzelově režii dokonce získala nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a vítězila na pařížském i montrealském filmovém festivalu. Další oscarovou nominaci získal první porevoluční film podle jeho scénáře a poprvé v synově režii Obecná škola (1991). Na jedné straně nadšeného, na druhé váhavého přijetí se dočkala reakce na rychle se vyvíjející svět médií Akumulátor 1 (1994), na jehož scénáři Zdeněk Svěrák spolupracoval se synem a hercem Janem Slovákem. Dva roky nato natočil Jan Svěrák oscarového Kolju podle předlohy Pavla Taussiga a scénáře svého otce. Drama se „svěrákovsky“ laskavým humorem Kolja se stalo natolik známým snímkem, že v pohledu masového diváka téměř přemazalo dosavadní komediální role a scénáře Zdeňka Svěráka (a Američané si jej začali plést se Seanem Connerym).

Místem, kde se pojí Svěrákův zájem o hudbu s českým jazykem je jeho vedlejší spolupráce s Jaroslavem Uhlířem, z níž vzešlo několik set písniček, přičemž Svěrák je autorem textů a Uhlíř hudby. První text dětské písničky Strašidýlko Emílek napsal už v roce 1967. Řada z nich (Není nutno, Dělání, dělání) zlidověla natolik, že jsou předmětem školní výuky jako samotný Zdeněk Svěrák. Přesto si za nimi textař stojí a nedávno například vedl spor za neoprávněné užití jeho sloganu „upeč třeba zeď“ v reklamě na míchačku. Spolupráce skladatele a textaře, kteří jsou kromě svých výrazně autorských kousků podepsaní (ovšem Zdeněk Svěrák pod pseudonymem Emil Synek) i pod písněmi pro populární zpěváky své doby jako byl Holubí dům Jiřího Schelingera, se neobešla vždy bez problémů. Zdeněk Svěrák rád přidává historky vycházející z Uhlířovy nezodpovědnosti: „Listopadem 1989 začal být odpovědným člověkem. Teď chodí pozdě jen o minuty nebo hodiny, ale už to nejsou dny.“ Sám Zdeněk Svěrák není typickým bohémem. Sice říká, že mu nechutná předražená káva, ale rád zaplatí za podařený večírek, nicméně jeho seriózní image zakladatele nadace Centrum Paraple jej na obrazovce staví do srovnání snad jen s Markem Ebenem.

Nikdy nehrál ve filmech s pokračováními a ani takové nepsal, sám přitom ale dokáže rozvíjet humorné scény prakticky ze všeho, takže bývá oblíbeným objektem rozhovorů. Ačkoli je psaní práce v podstatě osamělá, Svěrákovi nečinilo potíže pracovat v týmu, což nebývá v našich krajích zrovna běžné.

ČSFD.cz