Hélène Vallier

Francouzská herečka Hélène Vallier byla druhorozenou ze čtyř slavných dcer operního pěvce Vladimira Poliakoff-Baidaroffa a tanečnice Militzy Envald. Rodiče měli ruský původ a po bolševické revoluci v roce 1917 našli útočiště ve Francii. Jejich čtyři dcery dosáhly věhlasu na divadle a ve filmu především v 50. a 60. letech. Vedle Hélene to byla nejstarší Olga Varen (*1928), dnes známá spíše jako televizní režisérka, dále pak Odile Versois (1930-1980) a Marina Vlady (*1938).

Stejně jako ostatní sestry, tak i Hélène inklinovala k uměleckým žánrům, k čemuž měla genetické předpoklady. Původně studovala balet, herectví si osvojila na konzervatoři v Saint-Germain-en-Laye a od konce čtyřicátých let vystupovala na divadelním jevišti jako činoherečka. Zakrátko získala pozornost filmařů, svou první roli dostala v Itálii, kde již předtím točila její starší sestra Odile Versois. Hélène Vallier debutovala nevelkou postavou písařky ve filmu ŘÍM V 11 HODIN (Roma ore 11, 1952), který je jedním ze stěžejních děl italského neorealismu, získal ocenění Italského syndikátu filmových kritiků a ve své době byl uveden i na festivalu v Karlových Varech. V Itálii hrála pak znovu ve filmu ČERNÉ PEŘÍ (Penne nere, 1953), tady však již zůstala ve stínu své mladší sestry Mariny Vlady. Následně Hélène točila v americké produkci, ve Francii hrála poprvé až v historickém dramatu RASPUTIN (Raspoutine, 1954).

Po boku mladší sestry pak hrála ve filmu FURIANT (Le craneur, 1955), s oběma sestrami – Marinou Vlady a Odile Versois – se pak objevila ve filmu SOPHIE A ZLOČIN (Sophie et le crime, 1955), v němž ostatně hrála i jejich nejstarší sestra Olga. Nutno ale dodat, že na rozdíl od sester Odile a Mariny, které dosáhly mezinárodního věhlasu, Hélène takový úspěch neměla a musela se spokojovat s menšími rolemi. Její švagr Robert Hossein (manžel Mariny Vlady) jí dal příležitost ve svém filmu ODPUSŤTE NAŠE VINY (Pardonnez nos offenses, 1956), spolu s Hosseinem pak hrála v kriminálce DEJTE SI POZOR, DĚVČATA (Méfiez-vous, fillettes, 1957). Jako jeptiška se pak Hélène Vallier objevila v historickém titulu ROZHOVORY KARMELITEK (Le dialogue des carmelites, 1960), načež se pro svět filmu na několik let odmlčela.

V průběhu šedesátých let se Hélène Vallier věnovala především divadlu, vystupovala na několika jevištích a zaujala především svými kreacemi ve hrách A. P. Čechova. Příležitostně pracovala i pro televizi, k práci ve filmu se vrátila bezmála po deseti letech a větší příležitost dostala ve filmu LA MAISON DES BORIES (1970). Jako skriptka se pak objevila ve francouzsko-italském filmu BUĎ ZDRÁV, UMĚLČE (Salut l'artiste, 1973), v dalších nevelkých rolích pak hrála ve filmech známých i u nás, jako například CELÝ JEDEN ŽIVOT (Toute une vie, 1974) nebo LÁSKA S OTAZNÍKEM (L'amour en question, 1978). Zaznamenat ji můžeme i v americkém filmu Woodyho Allena LÁSKA A SMRT (Love And Death, 1975).

Koncem sedmdesátých let začala být Hélène Vallier vytížená především televizním natáčením, hrála v inscenacích, televizních filmech i seriálech. Svou poslední filmovou roli odehrála v nevelké úloze ve filmu ČERVENÝ KAVIÁR (Le caviar rouge, 1986), v němž po dlouhých letech spolupracovala s Robertem Hosseinem. V téže době naposledy hrála i v televizi.

Hélène Vallier zemřela v Marseille následkem krvácení do mozku 1. srpna 1988 ve věku 56 let. Stejně jako její starší sestra Odile Versois je pohřbena na ruském hřbitově Sainte-Geneviéve-des-Bois v Paříži. Byla dvakrát provdaná, jejím prvním manželem byl krátce herec Alain Quercy (*1928), s nímž se rozvedla a podruhé se vdala za herce Michela Lesnoffa, s nímž pak měla tři děti.

Pavel "argenson" Vlach