Po odchodu rodičů do západní Evropy mladý Sergej zanechává technických studií, vstupuje do Rudé armády a během občanské války staví mosty. Brzy začíná kreslit propagandistické plakáty a scénografické návrhy pro amatérské divadlo. Roku 1920 Ejzenštejn přichází do moskovského eklektického Divadla Proletkultu jako jevištní výtvarník. Pod vlivem Mejercholdových pricipů biomechanického divadla vyvíjí metody, s nimiž lze kombinovat zvláštní estetické podněty a vyvolávat u obecenstva zamýšlenou emocionální odevzdu. Tato zásada, kterou později naplno rozvine v umění střihové skladby, mu zatím pomáhá za krátkého působení v profesi divadelního režiséra.
Protože nemá pro filmařskou práci dostatečnou formální průpravu, Ejzenštejn navštěvuje Kulešův seminář na VGIKu a asistuje Esfir Šubové (1894-1959), při "pokrokové" střihové úpravě filmu Fritze Langa "Doktor Mabuse, dobrodruh" (1921). Na projekcích mnohokrát se zájmem sleduje "Intoleranci", americké grotesky a klasická díla německého presionismu.
Roku 1924 je Ejzenštejn vyzván, aby režíroval projekt Proletkultu s názvem "Stávka". Dalším Ejzenštejnovým projektem je "Křižník Potěmkin" (1925), který financuje Výbor na oslavu výročí proticarské revoluce roku 1905. Jako horlivý obdibovaltel asijské kultury Ejzenštejn využívá principů staré čínštiny a japonštiny, aby je v Křižníku Potěmkin zužitkoval v metodě dialektické montáže. Po úžasném úspěchu filmu doma i v zahraničí Ejzenštejn natáčí "Deset dní, které otřásly světem" (1927), film, který vzniká z podnětu bolševické vlády na počest 10. výročí Říjnové revoluce. Tento snímek se stává Ejzenštejnovou laboratoří dalších vizuálních experimentů. Intelektuální montáž zde dosahuje téměř nesrozumitelné podoby, která je zalžena na psychofyziologických podnětech, šokujících diváka. Komunistická strana proto dílo označuje za příliš "formalistické" a je drasticky přestříháno. I ve zkomolené podobě je "Deset dní, které otřásly světem" podobně jako Ganceův "Napoleon" a Stroheimova "Chamtivost", neobyčejným příkladem fragmentálního mistrovského díla.
"Generální linie" (1929) představuje Ejzenštejnův poslední němý film. Jeho poetický rytmus a čistě vizuální krása pramení z účinku asociativní montáže. Kameraman všech Ejzenštejnových filmů je vynikající Eduard Tissé (1897-1961), francouzsko-ruský filmař, jenž má velký podíl na úspěchu režisérových snímků.
Honza "Kryšpín" Marcinek
