František Vláčil

František Vláčil se narodil v Českém Těšíně, své dětství a dospívání prožil na severní Moravě a v Brně. Velice záhy začal projevovat výtvarné nadání. Ihned po 2. světové válce začal studovat na Filosofické fakultě brněnské univerzity estetiku a dějiny umění. Souběžně nastoupil k brněnské skupině kresleného a loutkového filmu. Působil zde nejdříve externě a od roku 1947 na plný úvazek. Ve Studiu populárně-vědeckých a naučných filmů prošel postupně všemi funkcemi filmového štábu a naučil se základům řemesla. V roce 1949 úspěšně dokončil školu a po dalších dvou letech, kdy režíroval instruktážní a populárně-vědecké filmy, přešel do Prahy, kde následujících 7 let působil v Československém armádním studiu.

Ironií osudu zůstává, že Vláčil považovaný za ztělesnění vysoce estetické a lyrizující filmařiny, se v 50. letech živil výrobou dobově podmíněných instruktážních a propagandistických filmů, které ovšem dokázal režírovat s nevšední invencí. Předehrou ke hrané tvorbě se v roce 1955 stala spolupráce s režisérem Ivo Tomanem na filmu TANKOVÁ BRIGÁDA, kde se podílel zejména na vedení velkých bojových scén.

Prvním samostatným hraným filmem byla poéma SKLENĚNÁ OBLAKA. Roku 1958 za něj dostal zvláštní diplom v kategorii experimentálních filmů. Téhož roku přešel do Barrandova, kde natočil středněmetrážní snímek BLOUDĚNÍ jako oslavu práce československých pohraničníků. První dlouhometrážní hraný film HOLUBICE, kde hlavní roli nemocného chlapce ztvárnil pozdější úspěšný režisér Karel Smyczek, získal řadu mezinárodních ocenění a otevřel Vláčilovi dveře mezi filmařskou elitu. Následovala čtveřice mimořádných snímků, díky nimž si tvůrce vydobyl ve filmové obci prestižní postavení.

Prvním z nich se stala historická balada ĎÁBLOVA PAST. Vláčil se odklonil od dosavadní lyrické linie a natočil epický příběh z první poloviny 18. století. Dramatický střet mezi fanatickým knězem a mlynářem vyznávajícím ideály osvícenství byl příznivě přijat kritikou a sklízel úspěchy i v zahraničí. Úspěch snímku umožnil zahájit práce na nejslavnějším díle - historické fresce z ranného středověku pod názvem MARKÉTA LAZAROVÁ. Jednalo se v mnoha ohledech o výjimečné dílo. Jen práce na scénáři trvaly tři roky a z hlediska nákladů šlo o nejdražší dosud vyrobený film. Natáčení a studiové úpravy pohltily další tři roky. V dnešních tržních podmínkách by tento snímek s největší pravděpodobností nevznikl. Podle většiny filmových kritiků a filmařů jde o nejlepší film československé produkce.

Aby náklady na výrobu tohoto snímku byly stravitelnější, rozhodlo vedení Barrandova o natočení dalšího středověkého filmu ve vyrobených kulisách. ÚDOLÍ VČEL podle námětu spisovatele Vladimíra Körnera o síle náboženského fanatismu mezi členy rytířského řádu režíroval opět Vláčil. Následoval psychologický příběh ADELHEID z českého pohraničí v období poválečné éry. Byl to první barevný film v režisérově filmografii.

V období normalizace se Vláčil musel na čas s hraným filmem rozloučit a věnoval se dokumentární tvorbě. Nejhodnotnějším výsledkem tohoto období je PRAHA SECESNÍ, vyznamenaná hlavní cenou na festivalu v Paříži. K dlouhometrážním hraným snímkům se režisér vrátil dvěma vynucenými filmy: psychologickým portrétem stárnoucího lékaře DÝM BRAMBOROVÉ NATĚ s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli a dobrodružnými STÍNY HORKÉHO LÉTA o skupině Banderovců pokoušejících se probít z Ukrajiny na západ. Jakkoli šlo o práce natočené bez vnitřního přesvědčení, zařadily se k lepší části barrandovské produkce.

Koncem 70. let navázal režisér spolupráci se scénáristou Zdeňkem Mahlerem a jejím výsledkem byl neobvyklý životopisný portrét Antonína Dvořáka KONCERT NA KONCI LÉTA. Následovaly další výrazné snímky, jako HADÍ JED, STÍN KAPRADINY nebo MÁG. Vláčilův režijní rukopis byl výrazný. Pokud měl svobodu volby, obracel se tématicky do minulosti, jeho filmy promlouvaly obrazem a pro své lyrické a psychologické pojetí je nazýván básníkem a filozofem stříbrného plátna. Vzhledem k významu obrazové složky hrály důležité postavení ve Vláčilových filmech kameramani a architekti.

Po listopadu 1989 se Vláčil stal objektem oficiálních poct. Jako první obdržel Českého lva za celoživotní dílo a stal se prezidentem České filmové a televizní akademie. Na karlovarském festivalu převzal prestižní cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Mezi českými filmaři má pověst geniálního tvůrce, který se podepsal pod nejhodnotnějšími díla naší filmové historie. Vzniklo o něm několik dokumentů, jako například medailon V SÍNI ČASU kameramana Františka Uldricha nebo portrét pro cyklus GENUS natočený Karlem Smyczkem.

Vláčil nebyl jen výjimečně nadaným tvůrcem, ale i složitá, vnitřně rozporuplná osobnost. Jeho životním prokletím byla závislost na alkoholu, která mu podlomila zdraví a zkrátila život. Některé stěžejní snímky by bez výrazné pomoci svého štábu vzhledem k periodicky se opakujícím indispozicím patrně nebyl schopen dokončit. Přesto je jeho dílo zcela mimořádné a pro současné české filmaře zůstává nedostižným vzorem.

Milan "gudaulin" Černý