Martin Scorsese

Jeden z nejoceňovanějších amerických režisérů současnosti. Rodák z newyorského Queensu, jehož počátky v 70. letech jsou nedílně spjaty s aktivitami autorské generace Nového Hollywoodu a který má na svém režisérském kontě několik desítek ceněných filmů.

Jeho režijní dráha je příběhem smělých autorských výbojů a provází ji mnoho desítek ocenění (viz průběžně aktualizovaný přehled). Ve mnoha jeho filmech jsou vidět výrazné stopy jeho dětství a mládí, které neměl snadné. Pocházel z velmi italoamerické rodiny (všichni čtyři jeho prarodiče přišli ze Sicílie) a byl vychován jako značně věřící katolík.

Jako chlapec onemocněl astmatem, tudíž mu byly upřeny mnohé radosti a strasti ostatních dětí jako byl sport či skupinové hrátky. Místo toho jej rodiče a starší bratr často brali do kina, kde se tak průběžně rozvíjela jeho záliba v pohyblivých obrázcích a kde začaly růst první kořeny jeho pozdějších encyklopedických znalostí oboru. Velikou zálibu měl například ve filmech Emerica Pressburgera a Michaela Powella, jehož manželka Thelma Schoonmaker se později stala jeho častou spolupracovnicí.

Zhlédl se i v tak rozdílných tvůrčich proudech jako byly historické vekofilmy jako Země faraonů (1955) nebo Cid (1961) a naopak téměř dokumentárně ladění snímky ze škatulky italského neorealismu jako Zloději kol (1948), Řím, otevřené město (1945) nebo Paisa (1946), která obzvlášť zabrnkala na sicilské části jeho duše. Stal se i velikým studentem tvůrců jako Federico Fellini, Michelangelo Antonioni, Samuel Fuller, Jean-Luc Godard, Ingmar Bergman či Satyajit Ray.

Vystudoval New York University a začínal jako střihač. Režijně debutoval v roce 1967 částečně autobiografickým příběhem Kdo to klepe na moje dveře a v tréninku pokračoval pod produkční záštitou Rogera Cormana gangsterkou Bertha z dobytčáku (1972). Krimidrama Špinavé ulice (1973) mu získalo zaslouženou diváckou i kritickou pozornost a obecně bývá považováno za první "scorseseovský film," tedy takový, v němž už bylo naplno zřetelných mnoho prvků jeho pozdějšího tvůrčího rukopisu. Díky tomuto filmu se také dal dohromady se svými později velmi blízkými spolupracovníky Robertem De Nirem a Harveym Keitelem.

V této době, když se sám stával opravdovým filmařem, se spřátelil se s později neméně úspěšnými kolegy jako Francis Ford Coppola, Steven Spielberg, George Lucas či Brian De Palma. Prvním třem jmenovaným se mimochodem o mnoho let později dostalo cti předat mu jeho prvního Oscara. Jeho blízkým přítelem byl i herec a režisér (považovaný za jednoho z průkopníků "nezávislého filmu") John Cassavetes.

Coby evidentně zásadní talent byl osloven herečkou Ellen Burstyn aby ji režíroval ve snímku Alice už tu nebydlí (1974), což byla svým způsobem jeho první alespoň částečně mainstreamová práce. Opravdu zásadním pro jeho další kariéru - i pro učebnice filmové historie - bylo ovšem až o dva roky později psychologické drama Taxikář, které se dodnes objevuje na čelních příčkách seznamů nejlepších filmů všech dob.

Díky jeho úspěchu pak Scorsese mohl zrealizovat svůj vysněný projekt, poměrně nákladný - a v rámci žánru dosti netradiční a neveselý - muzikál New York, New York (1977), který byl ovšem komerčním propadákem, což režiséra postrčilo do propasti depresí a drogové závislosti, na jejímž okraji už nějaký čas stál (a což snad jen zázrakem nemělo fatální následky, vzhledem k jeho dlouhodobě spíše chatrnějšímu zdraví). Astmatikovi, který se po vyšňupání neuvěřitelného množství kokainu ocitl v nemocnici s příšerným vnitřním krvácením, nakonec zřejmě zachránila život návštěva kamaráda.

Robert De Niro mu totiž navrhl, aby spolu natočili životopisný film o boxerovi Jakeovi LaMottovi. Scorsese kývnul a - víceméně přesvědčený, že půjde o jeho poslední film - se do natáčením napřel způsobem, který později označil za "metodu kamikaze". Výsledek, nazvaný Zuřící býk (1980), sklidil obří vlnu obdivu a dodnes je považován za patrně nejlepší americký snímek osmdesátých let.

Následující Král komedie (1982) byl černohumornou satirou, navážející se do uctívání stěta celebrit a touze po slávě. Kritické přijetí bylo velmi slušné, ovšem z komerčního hlediska šlo o naprostý propadák... jemuž snad mohlo o několik desítek let později poskytnout satisfakci, že se stal zásadní - a přiznanou - inspirací pro miliardový trhák Joker (2019).

Prostřednictvím polovážné komedie Po zavírací době se v roce 1985 tak trochu vrátil ke svým začátkům, když navázal na dřívější méně uhlazený, téměř undergroundový styl. Barva peněz (1986) pak naopak zamířila do oblasti v podstatě mainstreamové: v pokračování Hazardního hráče (1961) se sešli začátečník Tom Cruise s mazákem Paulem Newmanem (kterému to konečně vyneslo zaslouženého Oscara) a úspěch snímku otevřel Scorsesemu dveře k realizaci vysněného nábožensko-filozofického počinu...

Poslední pokušení Krista (1988), vyprávějící - na základě knihy Nikose Kazantzakise - příběh ústřední postavy křesťanského náboženství z úhlu jiného, než tradičního, sklidil nemalé ovace doby velmi kvalitní umělecké dílo, režisér i někteří jeho spolutvůrci ovšem museli čelit dosti nevybíravým útokům ze strany fundamentálněji zaměřených věřících: včetně výhrůžek smrtí a dokonce i jednoho teroristického útoku.

V roce 1990 natočil Scorsese další film, který se zapsal do filmových dějin coby dost možná nejlepší exemplář svého žánru. Mafiáni vyprávěli především skutečný (byť v praxi poněkud přibarvený) příběh vzestupu a pádu Henryho Hilla, který se stal šroubkem v soukolí jedné "rodiny" organizovaného zločinu a nakonec přispěl k její částečné eliminaci. Na rozdíl od mnoha jiných mafiánských filmů byl tento svět zobrazován bez jakékoli důstojnosti, spíše se svůdnou, ovšem ve výsledku fatální chamtivostí a brutalitou.

O rok později popustil tvůrce uzdu své cinefilské vášni a natočil remake kultovního filmu z roku 1962 Mys hrůzy. Tento spíše mainstreamový thriller byl v očích mnoha kritiků vnímán tak, že si stále proslulejší tvůrce chtěl "trochu zablbnout a vydělat", ovšem jeho řemeslné kvality jsou nezpochybnitelné - a nějaký obyčejný řemeslník by z herců sotva dokázal dostat tak pozoruhodné herecké výkony. Ve výsledku pak skutečně šlo o režisérův do té doby komerčně nejúspěšnější počin.

Romantické drama Věk nevinnosti (1993), zasazené do prostředí newyorských vyšších vrstev v devatenáctém století, bylo pro mnohé překvapením, protože se tvůrce, proslulý především krvavými drsňárnami, úspěšně popasoval s látkou spíše něžnou (byť neveselou), v níž otevřeně přiznával mimo jiné inspiraci režiséry jako Luchino Visconti či Roberto Rossellini.

Oproti tomu Casino (1995), vycházející z jednoho skutečného příběhu z časů, kdy titulní město ovládali gangsteři, naopak pohladilo jeho věrné diváky (přinejmenším ty, bažící po pachu krve) po srsti - s trochou nadsázky by se dalo označit za menšího, leč vydařeného bratříčka Mafiánů. Na dlouhá léta šlo, mimochodem, o Scorseseho poslední spolupráci s jeho kmenovým hercem Robertem De Nirem. Sice zůstali přáteli, ovšem na další tvůrčí setkání si pak tihle dva museli počkat téměř čtvrt století.

Dramatem Kundun pak v roce 1997 režisér opět dokázal, že nehodlá být předvídatelný a má v úmyslu vydávat se i na pole dosud nezoraná. Ve spíše meditativně laděném snímku odvyprávěl věřící katolík Scorsese příběh mládí čtrnáctého tibetského dalajlámy, což mu sice velmi ubralo na oblibě v očích Číny, zato v těch, patřících filmovým labužníkům, jej ještě více přiblížilo postu univerzálního vypravěčského pánaboha.

Při práci na Počítání mrtvých (1999) se po mnoha letech znovu sešel s Paulem Schraderem, který pro něj dříve napsal pecky Taxikář a Zuřící býk. Excentrický mix halucinačního dramatu a černé komedie měl sice, i díky zajímavému drajvu a expresivním hereckým výkonům, své kouzlo, obecně ale bývá řazen ke Scorseseho méně pozoruhodným počinům.

Totéž svým způsobem platí i pro nákladný (a komplikovaně realizovaný) velkofilm z roku 2002 Gangy New Yorku. Ne že by byl nevydařený - pro mnohé jiné tvůrce by šlo o vyložený triumf -, ale vzhledem k ambicióznonosti projektu, týmu lidí, kteří se sešli před kamerou i za ní, a pověsti, která jej svého času předcházela, se čekalo o něco víc. (Svého času se spekulovalo, že v tom měl velmi hluboko prsty producent Harvey Weinstein.) Pro další Martinovu práci ovšem bylo bezpochyby zásadní, že se tu poprvé sešel s Leonardem DiCapriem, který mu v následujících desetiletích svým způsobem zastoupil De Nira.

Tihle dva se tudíž brzy naplno opřeli do projektu, který chtělo už velmi dlouho natočit mnoho jejich velmi uznávaných kolegů - životopisného filmu o Howardu Hughesovi. Výsledný Letec (2004) byl nakonec velmi dobře přijat diváky, kritiky i porotami a akademiemi, udělujícími všemožné ceny a nominace. Na Oscarech se ovšem musel sklonit před Eastwoodovým Million Dollar Baby a mnoho studentů filmové historie i přítomnosti si pokládalo otázku, zda muž, touto dobou už považovaný za bezpochyby jednoho z nejlepších filmařů všech dob, někdy zlatou sošku vůbec získá.

Kladná odpověď kupodivu přišla už brzy - nečekaně v podobě filmu, který patří spíše do škatulky těch žánrových. Scorsese se chopil remaku hongkongské Volavky (2002), která se pod jeho rukama proměnila ve Skrytou identitu (2006), strhující tragický thriller z amerického Bostonu s vynikajícími hereckými výkony a příběhem, plným kliček a ostrých zvratů, což Martin všechno ukočíroval sebejistou režií, jež mu konečně vynesla onoho Oscara... při jehož přebírání vzhledem k předchozím sedmi neproměněným nominacím zažertoval: "Můžete ještě jednou zkontrolovat tu obálku?"

Následoval hvězdně obsazený (už typicky, neboť se Scorsesem by už v této fázi jeho kariéry mnoho herců nejspíš pracovalo i zdarma) psychologický thriller Prokletý ostrov (2010), který byl svým způsobem variací na film noir, vybavenou překvapivou pointou a vyprávěnou s typickou sebejistotou. Celoživotní student kinematografie tu sehrál mimořádně rafinovanou partii.

Fascinující otočkou pak byl v roce 2011 Hugo a jeho velký objev, který měl v titulní roli dětského hrdinu a obecně šlo o film spíše rodinný. Zcela scorseseovská v něm ovšem je přinejmenším opět velmi dobře viditelná režisérova posedlost filmovou historií, projevená prostředníctvím postavy Georgese Mélièse. Bylo to také poprvé, kdy si režisér vyzkoušel natáčení ve 3D.

Vlk z Wall Street (2013) vyprávěl příběh Jordana Belforta - opět bezpečně a velekvalitně ztvárněného Leonardem DiCapriem -, makléře, kterého nečisté praktiky vynesly na vrchol oboru a následně strhly na dno. Ve své době byl film díky dynamickému stylu vyprávění a zasazení do světa nepoctivců tak trochu srovnáván s Mafiány či Casinem, ve skutečnosti šlo ovšem o (v kontrastu se zmíněnými filmy) téměř nenásilnou černou komedii, za níž Scorsese opět sklidil notné sprchy obdivu.

A - jak už to s oblibou dělává - následoval tuto spíše euforickou záležitost úplným opakem: Mlčením (2016), které bylo adaptací knihy Šúsaku Endóa, zabývající se jezuitskými kněžími, pokoušejícími se šířit svou víru v notně nepřívětivém Japonsku sedmnáctého století. Skupinku svých diváků si pozvolna vyprávěný film našel, pro většinu ovšem filozoficko-trpitelská elegie nepatřila k vrcholům mistrovy filmografie.

Mezi pravověrnými pak ovšem propukla téměř extáze, když se ukázalo, že Scorsese po více než dekádě a půl úvah, příprav a odkládání skutečně zfilmuje knihu "I Heard You Paint Houses," čímž se vrátí do osvědených mafiánských vod. Výsledný Irčan (2019), na němž se nakonec po mnoha letech opět sešla legendární dvojka Scorsese-De Niro (nemluvě o jejich dřívějším věrném parťákovi Joeovi Pescim, a také "nováčkovi" v podobě legendárního Ala Pacina) si zapolemizoval o proslulém zmizení/vraždě odboráře Jimmyho Hoffy. Bezesporu zajímavý, úmyslně rozvlekleji vyprávěný příběh, byl jako celek považován za velmi zdařilý, nicméně režisérův spíše experimentální přístup ke trikovému omlazování svých (přeci jen už postarších) herců byl pro film nakonec spíše podivnou brzdou.

Jeho prostřednictvím se ovšem Martin seznámil se světem stramovacích společností, díky nimž mohli vzniknout i jeho následní Zabijáci rozkvetlého měsíce (2023), jejichž rozpočet po velmi komplikovaném natáčení nabobtnal na 200 milionů dolarů, což by v této době sebeuznávanějšímu režisérovi nejspíš žádné "tradiční" studio na téměř tři a půl hodiny dlouhý film o systematických nepravostech vůči indiánskému kmeni Osedžů určitě neposkytlo.

V jeho závěru se coby rozhlasový vypravěč objevuje i sám Scorsese, který si ve vlastních filmech cameo roličky s oblibou dopřává... a pokud jde o ty cizí, tak se objevil například v Kolem půlnoci (1986), Švindlířích (1990), Snech Akiry Kurosawy (1990), Předem vinných (1991), Otázkách a odpovědích (1994) či prostřednictvím hlasu třeba v Příběhu žraloka (2004).

Scorsese patří k režisérům, kteří se rádi obklopují osvědčenými spolupracovníky. Kromě herců jako De Niro, DiCaprio a Pesci do skupiny patří i jejich kolegové Harvey Keitel, Victor Argo, Frank Vincent, Harry Northup či Daniel Day-Lewis. Dokud žili, s oblibou obsazoval i své rodiče Charlese a Catherine. Pokud jde o "lidi za kamerou", pak je určitě třeba zmínit proslulou střihačku Thelmu Schoonmaker (která jeho často velmi košaté filmy umí rytmizovat a usměrňovat), kostymérku Sandy Powell, výtvarníka Danteho Ferrettiho nebo kameramany Michaela Ballhause či Roberta Richardsona.

Jeho svazky profesní ovšem mívaly sklony k delšímu trvání, než ty osobní. Na to, že jde o chlapíka, kterého jeden z jeho kamarádů označil za "rtuťovitého prcka s velkými brýlemi," se Scorsesemu až nečekaně dobře dařilo průběžně navazovat mnoho vztahů s půvabnými ženami, často kolegyněmi... které ovšem (do značné míry právě vinou oné rtuťovitosti a neurotičnosti) měly sklony končit relativně brzy. Ovšem vzhledem k tomu, že se, jak sám tvrdí, na stará kolena trochu zklidnil, mu snad páté manželství (s Helen Schermerhorn Morris, trvající od roku 1999) vydrží.

V roce 1990 založil spolu se sedmi dalšími význačnými režiséry The Film Foundation podporující americká studia v jejich snahách uchovávat a restaurovat klasické filmy. Podobně je zaměřená i společnost Martin Scorsese Presents založená o dva roky později, která se zaměřuje na restaurování a distribuci filmové klasiky. World Cinema Project, odstartovaný v roce 2007 se zase zaměřuje na nedoceněné a málo vídané snímky z méně rozvinutých částí světa, The African Film Heritage Projekt se pak od r. 2017 soustředí na zachování filmů, které vznikly konkrétně na černém kontinentu.

K jeho osvětové práci nepochybně patří i televizní dokument o dějinách italské kinematografie Il mio viaggio in Italia (1999) nebo jeho čtyřhodinový bratříček z roku 1995 Martin Scorsese v roli průvodce americkým filmem - procházející příslušnou kinematografií od samotného úsvitu až do roku 1969. V této době se Martin rozhodl skončit zcela úmyslně, protože se sám stal filmařem a měl pocit, že by nebylo správné, kdyby se vyjadřoval k práci svých kolegů.

Scorsese se věnuje také produkci: na svém kontě má např. stylovou krimi Podvodníci (1990), Vzteklýho psa a Glorii (1993) (s Robertem De Nirem), Hi-Lo Country (1998), kterou režíroval Stephen Frears nebo biografické drama Bradleyho Coopera Maestro (2003). Mezi jeho "menší a vedlejší" projekty lze zařadit několik celovečerních dokumentů, koncertní záznamy či hravé reklamy.

Po osmdesátce v rozhovorech opakovaně vyjadřuje lítost nad tím, co všechno nestihne ("už jsem v umíracím věku"), zároveň k tomu ale obvykle dodává, že se bude snažit a snažit, "dokud mě nebudou muset zvednout z podlahy." Určitě se tedy ještě máme na co těšit.

Marek "The Marast" Štefech