Sam Peckinpah

"The end of a picture is always an end of a life."

Jeden z nejznámějších režisérů sedmdesátých let, který ve svých filmech jasně vylíčil násilí a akci, jehož filmoví hrdinové byli vesměs samotáři toužící být jakkoliv oceněni, jehož kontroverzní filmy se zabývali násilím, korupcí a spory mezi hodnotami a normami takový byl David Samuel „Sam“ Peckinpah, rodák z Kalifornie, z města Fresno, kde vystudoval střední a vysokou školu, za kterou hrál i fotbal. Avšak radši se toulal se svým bratrem po okolí hrajíce si na kovboje, což později ovlivnilo jeho westerny. Problémy s kázní však donutily jeho rodiče, aby ho přeložili na San Rafaelovu vojenskou akademii. V r. 1943 vstoupil do amerického námořnictva a o dva roky později jeho prapor v Číně ozbrojoval tamější vojáky. K jeho zklamání nebojoval, ovšem byl svědkem bojů mezi Číňany a Japonci, včetně několika mučení a popravy jednoho dělníka, což se dozajista odrazilo později v jeho filmech.

Po válce studoval historii a v roce 1947 se seznámil a oženil se svojí první ženou, Marií Sellandovou, se kterou se, po třech narozených dětech, roku 1960 rozvedl. V tom roce se také poprvé začal zajímat o filmařství a zrežíroval hodinu dlouho verzi Skleněného zvěřince. Po maturitě v roce 1948 studoval drama na universitě v Jižní Kalifornii. Dva roky strávil jako režisér v Huntington Park Civic Theatre blízko Los Angeles a potom začal pracovat jako kulisák v KLAC-TV, doufaje, že ho zkušenosti posunou blíže k režisérování. Roku 1954 byl přizván jako třetí asistent režiséra obsazení k filmu RIOT IN CELL BLOCK 11, režírovaný Donem Siegelem. Film byl natáčen ve Folsomské věznici a její ředitel byl vůči filmařům neochotný do té doby, než se seznámil s Peckinpahem, neboť znal jeho rodinu z Fresna. Peckinpah se Siegelem ještě pracoval na čtyřech filmech, v nichž v jednom z nich (INVASION OF THE BODY SNATCHERS) měl cameo roli.

Na doporučení Dona Siegela se ke konci padesátých let Peckinpah projevil jako scénárista westernových televizních seriálů. R. 1958 režíroval díl seriálu BROKEN ARROW a několik dílů KLONDIKE (1960), úspěch měl se svým příběhem THE SHARPSHOOTER, který byl možný k vidění v seriálu THE RIFLEMAN. Mezi lety 1959 a 1960 produkoval seriál THE WESTERNERS s Brianem Keithem. Peckinpah si každý díl napsal a pět si z nich směl režírovat. Po zrušení seriálu Brian Keith dostal nápad, aby Peckinpah režíroval film THE DEADLY COMPANIONS (1961). Ačkoliv nijak nesměl upravit scénář, film zrežíroval a prohlásil, že nebude nic točit, dokud nebude mít právo upravovat si, jak chce.

Třeba ve filmu RIDE THE HIGH COUNTRY (1962) kdy mohutně přepsal celý scénář a naplnil ho různými vzpomínky na dětství. Film pak vyhrál první cenu na belgickém filmovém festivalu, kde porazil Felliniho 8½, a je považován za jedno z nejlepších Peckinpahových děl. Mnoho prvků zde objevených pak bylo použito v dalších westernech. Jeho další film však tak dobře nedopadl. S nedokončeným scénářem započal Peckinpah režírovat MAJOR DUNDEE (1965) na lokacích v Mexiku, čímž rychle utrácel rozpočet. Unaven náročností snímku, Peckinpah po večerech hodně popíjel alkohol, vyhazoval členy štábu a nechoval se k nim zrovna s úctou, až dokonce i klidný Charlton Heston režisérovi vyhrožoval šavlí. Když film dokončili o 15 dní později s rozpočtem o 1,5 milionu dolarů víc, byl Peckinpahovi sebrán a přeeditován, ztrhán kritiky, i když ho sám Peckinpah považuje za jedno ze svých nejlepších děl. Taky mu pošpinil kariéru a zabránil režírování filmu THE CINCINNATY KID. Když však roku 1966 dostal nabídku na film NOON WINE, Peckinpah z něho udělal hit a dostal dvě nominace za nejlepší televizní režii.

"If they move, kill 'em."

Nejznámější Peckinpahův film, který odstartoval jeho celosvětovou slávu, je western se známými zuřivými přestřelkami, THE WILD BUNCH (1969), mnohými kritiky odsuzovaný za jeho brutalitu, druhými vychvalovaný za originalitu střihu. Nicméně Americký filmový institut ho označil za osmdesátý nejlepší americký film vůbec a šedesátý devátý, co se napínavosti týče. Peckinpah ve filmu, jehož scénář vycházel ze scénáře k filmu Butch Cassidy a Sundance Kid, použil i prvky z Kurosawových Sedmi Samurajů, a to zpomalené záběry akčních scén. Dodnes je Divoká banda označována za jeden z nejlepších, ale i nejkontroverznějších Peckinpahových filmů. Ovšem po tomto filmu opět přišla rána, když v Nevadské poušti natáčel Peckinpah western THE BALLAD OF CABLE HOGUE – sužováno počasím, natáčení si vzalo navíc 19 dní a 3 miliony dolarů navíc. Peckinpah zase začal pít a vyhazovat členy štábu (vyhodil 36 lidí). Trvalo poměrně dlouho, než kritici vychválili Peckinpahův talent, že nemusí točit jenom násilné filmy, aby byly dobré. Balada o Cable Hogueovi je toho příkladem. Peckinpah ho prohlásil jako jeden z jeho nejoblíbenějších.

Jeho jistě nejtemnější film je psychothriller STRAW DOGS, který tentokrát filmoval v Anglii. Při přepisování scénáře se inspiroval publikacemi Roberta Ardreye, který tvrdil, že muž je masožravec tvrdě bojující o přežití. Postava Davida Sumnera je právě taková, když se rozhněvá. Tento velice kontroverzní film hluboce rozdělil kritiky na dva tábory – jedni ho považovali za umělecký a statečný počin, druzí jako příliš hrubý a násilný, hlavně kvůli nervující scéně se znásilněním, kvůli které byl film v Anglii mnoho let i zakázán, ačkoliv se o něm říká, že je Peckinpahův úplně nejlepší. Týdny po jeho dokončení se navrátil do Ameriky točit jeho poslední pokus o nenásilný film, kterým byl JUNIOR BOONER. Filmu se moc nedařilo a Peckinpah prohlásil, že nikdo nikoho ve filmu nezastřelí a lidé ho nechtějí vidět (ten film). Nicméně spolupráce se Stevem McQueenem vyhovovala oběma stranám, tak došlo k pracování na filmu THE GETAWAY (1972), který měl prostě být trhák, aby Peckinpah získal peníze. To se povedlo – film je jeho peněžně velice úspěšným, neboť vydělal 25 milionů dolarů. Ačkoliv je oblíben mezi lidmi, film plný honiček a výbuchů není považován za tak dobrou práci jako Divoká banda nebo Strašáci.

Sam Peckinpah, přezdívaný jako Krvavý Sam, nebo Šílený Sam, o sobě prohlásil, že už nemůže točit střízlivý. Během filmování Útěku se jeho alkoholismus těžce zhoršil, stejně jako jeho zdravotní stav. Filmem PAT GARRETT AND BILLY THE KID (1973) chtěl docílit vrcholu westernového žánru. Scénář, který si Peckinpah opět upravil, vypadal skvěle, ve filmu hráli James Coburn, Kris Kristofferson a Bob Dylan, který k filmu kompletně složil hudbu, která mu vyšla na stejnojmenném albu obsahujíc píseň Knockin On Heavens Door, jednu z nejznámějších Dylanových písní vůbec. Nicméně film nedopadl dle očekávání. S Peckinpahovým pitím došlo k hádkám s prezidentem Metro Goldwyn Mayer, Jamesem Aubreyem, který později ustřihl filmu 18 minut. K problémům s filmem přispělo i vypuknutí chřipky, nebo nefunkčnost kamer Film byl dotočen o tři týdny později, přesahujíc rozpočet o 1,6 milionu dolarů. Stejně je považován za nedoceněnou klasiku. Martin Scorsese se o něm vyjádřil jako o nejlepším moderním westernu.

Poslední pravý Peckinpahův film v očích jeho obdivovatelů je BRING ME THE HEAD OF ALFREDO GARCIA (1974), alkoholem nasáklá akční černá komedie a tragédie zároveň, kde hlavní hrdina s sebou nosí useknutou hlavu. Kritici tím byli odpuzeni a prohlásili film za jeden z padesáti nejhorších. Jenom kritik Roger Bert ho pochválil a reputace filmu potom rostla, pomalu, ale jistě. Nicméně Peckinpah potřeboval peníze a stejně jako v případě Útěku si chtěl pomoci nějakým akčním filmem. Došlo k točení THE KILLER ELITE (1975) s Jamesem Caanem v hlavní roli, který Peckinpahovi ukázal kokain. Zdrogovanému Peckinpahovi, který trpěl paranoiou, bylo zakázáno měnit scénář, tak jenom smutně posedával ve svém přívěsu. Jednou se předávkoval a v nemocnici mu nasadili druhý kardiostimulátor. Nicméně jeden z jeho nejslabších filmů byl dotočen a měl slušné tržby.

V r. 1975 odmítl režírovat King Konga a Supermana a radši se pustil do práce na filmu CROSS OF IRON (1977), protiválečného snímku, na který studoval ve spoustě nacistických dokumentů. Režíroval nízkorozpočtově, hodně pil, ale natočil film s patrně nejlepším výkonem Jamese Coburna vůbec. Železný kříž měl velký kasovní úspěch hlavně v Evropě a byl to oblíbený film Orsona Wellese. V Americe tak velký úspěch neměl. Dnes je považován za poslední pokus o znovuzrození Peckinpahova velkého talentu.

Jeho další film CONVOY (1978) je další problémový film, založený na písničce C. W. McCalla. Peckinpah nutil herce, aby si sami upravovali scénář. Většinu času strávil opit a zdrogován v přívěsu, tak byl povolán James Coburn, který mnoho scén točil sám. Překvapením bylo, že film, natočen o 11 dní později s rozpočtem o 5 milionu vyšším se stal peněžně nejúspěšnějším Peckinpahovým filmem vůbec, neboť vydělal částku kolem 46,5 milionu dolarů. Nicméně Peckinpah byl po skončení filmu bez práce. Po tři roky nic nedělal, až v létě 1981 mu Don Siegel nabídl točit JINXED!, a poté dvanáctidenní práci druhého režiséra. Peckinpah ihned souhlasil.

Jeho zdraví bylo roku 1982 v příšerné formě. Producenti chtěli, aby film THE OSTERMAN WEEKEND (1983) natočil právě Peckinpah. Ten souhlasil, ale při natáčení zjistil, že se mu nelíbí scénář. Mnoho herců jako John Hurt, Burt Lancaster či Dennis Hopper hráli ve filmu za nižší plat než obvykle, jen aby hráli pod taktovkou legendárního režiséra. Peckinpah film dotočil přesně podle plánu, nicméně producenti nebyli spokojeni s různými scénámi, tak je prostě vystříhali. Jeho poslední film se nevyvedl dobře. Peckinpahova poslední filmová práce se týkala Juliana Lennona, syna legendárního Johna Lennona. Peckinpah pro něj točil filmová videa, za která Julian Lennon dostal ocenění MTV roku 1985 jako nejlepší.

David Samuel Peckinpah zemřel 28. prosince 1984 v Inglewoodu, Kalifornii na mrtvici. Nestačil už dotočit svůj plánovaný film THE SHOTGUNNERS dle Stephena Kinga.

Vampireman