ラブ＆ポップ
Recenzie (5)
Dobrý film, musel jsem si dát asi ve 2/3 přestávku, abych si trochu srovnal myšlenky a vydýchal se.... Žádná povrchní omáčka, i když příběh je vyloženě šablonovitý... Závěrečný "morální" monolog hlavní hrdinky na konci filmu, kde vysvětluje, dojmu ubral -- naopak její úplně poslední sen shrnuje hezky ji samu.... ()
Nedá se říct, že by se na "Love & Pop" hezky koukalo. Vůbec ne proto, že v něm středoškolačky v uniformách randí za peníze, ale kvůli naprosto šílené kameře. Obraz se roztahuje, smršt'uje, objektiv je umístěn do větráku, na dno talíře, neustále šmejdí někde pod nohama - kdo viděl titulky ke "Kareshi Kanojo no Jijyou", ví. Zvuk jde často ruku v ruce s roztěkaností obrazu a reprodukuje koláž utržků myšlenek a monologů. Jenže s blížícím se koncem filmu, začne Anno skládat rozlétané body i fonémy dohromady, aby s ním srovnané ve dvojstupech napochodovaly do finále, kdy si člověk uvědomí, jak úžasně se tu povedlo nejen zachytit, ale svým způsobem i vysvětlit, psychiku, svět hodnot, priorit a zkušeností, naivních rozmazlených náctiletých dívek v konzumní společnosti. ()
Od Ryua Murakamiho jsem četla "V polévce miso" a u filmového zpracování jiné jeho knihy mě lehce znervózňovala představa, že dojde na další krvavá jatka. Nedošlo. U Love & Pop se vtírá myšlenka, že v Japonsku snad nežije nikdo normální (toho chlapíka, co tvrdil, že pořádá večírky, a vyvařoval jak pro armádu, bych chtěla mít doma – pokud pod polštářem neschovával wakizaši). Následně si je člověk nucen poctivě připustit, že skladba západní společnosti se neliší – Japonci úchylky jen vnímají a prezentují jako běžnou součást života. Snímek od roku 1998 v nejmenším nezastaral a v roce 2013 je stejně platný jako tehdy. Hideaki Anno vidí do myslí náctiletých a rozumí jejich duším, což už dříve prokázal v NGE, avšak na rozdíl od zmíněného seriálu není Love & Pop primárně určen pouze těm, kteří si ještě neuvědomují, že existují věci, jejichž cena je až příliš vysoká, ale penězi se za ně neplatí. ()
Já po takovýhle filmech nejdu, ale přitáhla mě k tomu písnička s minimalistickým klipem. Ovšem líbil se mi. I to zacházení s kamerou. Děsivý příběh yoshi kosei, středoškolských sexworkers, palčivý aktuální i když už má 22 let.. Taky byly těžký momenty, kdy jsem sotva dejchal. ()
Film jsem zhlédl hned po přečtení předlohy od Ryuu Murakamiho. V tomto případě musím říct, že na mě film zapůsobil víc. Annovi se povedlo docílit údernosti, která mi trošku v knize scházela. Mimo jiné neobvyklými záběry nebo střihem oživil docela jednoduchou dějovou linii, kde nám Hitomi a její tři kamarádky ukážou, jak se v Tokiu trávíly prázdniny v době úsvitu fenoménu "enjo kosai" (tedy kompenzovaného randění, kdy se ne vždy jedná o sex) a seznámí nás s několika vyjímečnými individui hledajícími společnost mladých středoškolaček. ()