Titan
Titane
Réžia:
Julia DucournauScenár:
Julia DucournauKamera:
Ruben ImpensHrajú:
Agathe Rousselle, Vincent Lindon, Garance Marillier, Dominique Frot, Myriem Akeddiou, Anaïs Fabre, Nathalie Boyer, Sylvain Baumann, Marin Judas (viac)VOD (2)
Obsahy(1)
Po sérii nevysvetliteľných trestných činov sa otec stretne so svojím synom, ktorý bol 10 rokov nezvestný. Titán: kov vysoko odolný proti teplu a korózii, zložka pevných a ľahkých zliatin, s vysokou pevnosťou v ťahu. (Film Europe)
Recenzie (122)
Bravo Julčo. Jsi drsná holka, fakt hustá. Spoko? Protože to je hádám to hlavní poselství, které jsi tímto snímkem chtěla sdělit... Srandovně trapně drsná, absurdní póza, která mě srala ještě intenzivněji než Raw. Příště už se Julče v kině vyhnu, nesouzníme. ()
Vizuálně strhující, příběhově až příliš zamotaný, vyzněním provokující – takový je druhý film francouzské svérázky, nápaditě kombinující motivy rodinného dramatu s tělesným hororem. Více zde. ()
Dát 4* s nepříjemným pocitem / dát 3* s příjemným pocitem. Já byla vždycky sobec. "Cronenberg" bez znepokojivosti. Střepy bez tmelu. Nebo se mi jen ozývá ten titanový čep v zubu. (3,5* vztah taťka syn ňuňu; za 20 let kult) ..... P. S. Jestli to vyhraje Oscara, dávám 4* a jdu slavit na nejbližší parkoviště. ()
Bože, co to bylo za uchylácké svinstvo. Zpočátku jsem si myslel, že je to transka. Pak už pohlaví nešlo identifikovat... šeredné něco... ()
Julia Ducournau je rozhodně nová silná, kontrovérzní a zajímavá tvář Francie, která jde ve šlepějích Gaspara Noeho a jeho rukopis je zde hodně cítit, samozřejmě dojde i na Body Horor Cronenbergovského rázu, což je fajn, ale bohužel zde byly i pasáže, které mi nic moc neříkaly - především ta s Gender tématikou.První půl hodinu jsem byl však vyloženě nadšený. Spousta nahoty, erotiky, násilí, parádní vyvraždění baráku připomene rannější exploitationy z Francie a už jsem si říkal sakra jó Francie je Zpět! Netradiční sex s autem a následné WTF oplodnění je rozhodně úlet jak se patří, bohužel větší druhá půlka filmu už taková paráda není, vlastně ubyde úplně vše, co mě na té první bavilo. Ve finále to trochu pozvedne zajímavý porod, ale bylo to po většinu času už spíš jen divný než zajímavý a zábavný. Škoda kdyby si film držel tempo úvodní půl hodiny, tak bych nejspíš odcházel s plným kotlem. Svým vyzněním provokativní a docela originální film, divácky však nevděčný.Příběh 3/5, Akce 1/5, Humor 1/5, Násilí 3/5, Zábavnost 3/5 Hudba 3/5, Vizuál 3/5, Atmosféra 3/5, Napětí 2/5, Emoce 1/5, Herci 3/5. 6/10. ()
"Titan" je zhmotněním teorie Lindy Williams o principiální totožnosti melodramatu, hororu a pornografie coby tělesných žánrů postavených na zobrazování a vyvolávání fyzických reakcí zhmotněných do příslušných tělesných tekutin. Druhý celovečerák Julie Ducournau usiluje o to spojit všechny tři žánry do jednoho celku. Srdce snímku představuje melodramatický oblouk hledání štěstí, odpuštění a rozplynutí vlastního ega v náruči druhého člověka. Ale typické elementy tohoto žánru, jako je groteskní kýč a nadreálně vyhrocená emocionalita, nahrazuje autorka hororovou i pornografickou groteskností pokřivených vizí, fetišů a excesivní tělesnosti ve směru destrukce i slasti. Při tom ale jako správné melodrama zůstává "Titan" současně vyhrocený i hyperrealistický, naivní i vážný, ale také směšný a dojemný. Potenciálně schizofrenní vize Julie Ducournau drží pohromadě jako celistvý útvar díky úchvatné kameře Rubena Impense, který nejcivilnější i nejbizarnější momenty filmu snímá jako zjitřený sen. ()
Milý film o holce, co miluje auta. Druhá půlka bohužel trochu polevila v nářezovosti, ale i tak je to film, který nezapomenete a na další roli Agathe Rousselle jsem fakt zvědavý. Film poslali Francouzi na Oscary, a i když se (nepřekvapivě) nedostal ani na shortlist, tak pouhá představa, jak tenhle film sledují 80letí páprdové v Akademii, mě škodolibě těší. ()
Její prvotinu Raw jsem viděl. Obeznámen s fakty a ohlasy jsem do toho šel i podruhé, i když tentokrát nebylo potřeba mít při ruce nějaký papírový sáček. Pařížská režisérka Julia Ducournau svůj styl každopádně nezapře, dupe na vizuál, dbá na dunivý soundtrack, neuhýbá před nahotou či násilím, tlačí na fyzično. Nemusím mít úplně všechno, říkal jsem si několikrát během projekce. Malé děvče tak dlouho sralo otce za volantem, až to narval do svodidel. Od té doby má v hlavě kus titanu. V dospělosti žádné světlé vyhlídky nemá, pracuje jako tanečnice, kdy neustále odolává slovním i fyzickým atakům, a občas někoho píchne jehlicí do vlasů. A pak se seznámí se stárnoucím velitelem hasičů. Co je realita a co pokřivená fantazie? Provokující guláš, který pracuje s až přílišným množstvím motivů. On těch témat bylo ostatně moc i v případě Raw, kdy rovněž šlo o rozklad příčetnosti hlavní hrdinky. Tak zase někdy! Možná... ()
Najškaredšia herečka akú dokázali nájsť, v hlavnej úlohe filmu, ktorý je tak príznačný pre špecifickú tvorbu Ducournovej. Proste podivnosť sama, ktorej sa zrejme len s námahou podarí získať širšie publikum. Mne osobne sa spočiatku vražedná cesta šialenej devy pozdávala, nuž ale ako sa blížil záver, moje interes prudko naberal na úpadku. Koniec koncov, asi sa niet veľmi čo čudovať. Každopádne už viem, ako sa zrodil Peugeot 207. Nie díky, “Francúzi” vždy vŕzgali a vždy vŕzgať budú. Radšej Golfa. ()
V očekávání bizarní podivnosti jsme dostal podivnou bizarnost, což já rád. Halucinogenní příběh s místy vytříbenou klipovou estetikou nemá až tak daleko k předchozímu snímku autorky a je třeba na rovinu říci, že je opravdu pro menšinové publikum. Alexia po autonehodě v dětství není normálním člověkem, jelikož v hlavě má titanovou destičku. Ta kupodivu změní nejen myšlení, ale i tělo. Jistou spřízněnost bych viděl s filmy D. Cronenberga Rabid a Crash. Přes všechnu brutalitu jde o film, jehož hlavním motivem je láska. A také zázemí, kterým nemusí být domov. Ač se Alexia může zdát bezcitná a emocionálně ztracená, postupně se ukáže, že šlo jen o psychický blok, jenž stačilo odstranit. Alexia je v podstatě jakýmsi kyborgem, ve kterém ale převládá člověk. A když se najdou osamocené postavy, co se navzájem potřebují, je téměř vyhráno. Těch významových rovin je tu ale více. Sice jsem si představoval, že Alexia se stane matkou auta, ale takhle to bylo lepší. Skvělá hudba (milé retro) a kamera. Živočišná scéna v autosalónu, děsivý masakr v domě a nevyzpytatelní hasiči, co rádi tancují... ()
Bez Francouzů (bratrů Lumiérů) by film nebyl. Minimálně ne v nám známé podobě. Francouzská kinematografie tak rozhodně patří mezi nejdůležitější a nadále se rozvíjí. Jedním z nejvýraznějších zástupců současné francouzské filmové tvorby je poté Julia Ducornau, která se již pár let nazpátek se svým režijním debutem RAW projevila jako režisérka, která se ve svých filmech nebojí tak trochu provokovat, pracovat s černým humorem a leckdy koketovat s dobrým vkusem. Tímto směrem se vydává i její druhý celovečerní film s názvem Titan, který již stihl získat Zlatou palmu na Filmovém festivalu v Cannes. A opět je jisté, že Ducornau natočila něco speciálního a jen tak neviděného. Ducournau se nadále projevuje jako režisérka, která může ve velkém sednout fanouškům Davida Lynche či Davida Cronenberga. S druhým jmenovaným jí pojí především náklonost k body hororu, kterým Titan bezpochyby je. Zároveň Titan dokáže v divákovi vyvolat mnoho pocitů. Vzrušení, znechucení i uchechtávání. Ducournau totiž skutečně dokáže přijít s drsnými momenty, zároveň se nebojí uskočit k černému humoru. Je až překvapivé, že se tak kontroverznímu filmu povedlo vyhrát hlavní cenu na tak významném festivalu, již teď se Titan označuje za nejšílenější film, který kdy v Cannes Zlatou palmu vyhrál. Při vší té šílenosti ovšem má Ducournau výraznou jasnou vizi, která je skrze celý film vidět a i když je všech těch motivů ve filmu možná příliš moc a ne všechny dostanou adekvátní prostor, v součtu to do sebe vlastně zapadá celkem slušně. Příběhy dvou odlišných postav (sériová vražedkyně oplodněna autem vs. hasič potýkající se se ztrátou syna) se protnou a dohromady utvoří složitý vztah, kdy je každý z nich jiným způsobem šílený a dost možná i proto k sobě patří. I když začátek vlastně naznačí skutečně divokou divočinu, po první půlhodině se vlastně karty tak trochu obrátí a vše začne být poklidnější. Pořád se to neobejde bez linky se záhadným těhotenstvím a nepříjemných momentů, ve finále jde ovšem skutečně především o příběh dvou duševních vyvrhelů, kteří se skutečně ideálně našli. A vyvrcholení jejich vzájemného vztahu ve finále filmu dodává speciální tečku, kterou divák nemůže vyloženě odhadnout. Scénář Ducournau toho možná skutečně rozehraje až příliš a na vše není čas. V součtu je ve finále v Titanu možná nejzřetelnější hledání identity, je tam toho ovšem skutečně víc. Celé to vyznění je úmyslně provokativní, lehké střídání žánru poměrně funguje a především se na to hezky kouká. Ruben Impens umí pracovat s barvami, nebojí se kamerových hrátek a na Titan se na to díky němu hezky kouká i v momentech, kdy to úplně hezké být nemá a hezké ani není. Je možná překvapující, že film jako Titan vyhrál hlavní cenu v Cannes, rozhodně to ovšem neznamená, že by na ní kvalitami Titan nedosahoval. Jde spíše o překvapení v tom ohledu, že tak očividně provokativní snímek v Cannes uspěl. I díky skvělé Agathe Rouselle a vynikajícímu Vincentu Lindonovi ovšem vzniká skutečně příjemně nepříjemný zážitek, který svou cílovku dostane do kolen. Titan není pro každého a chce toho možná říct až příliš, o působivý film jde ovšem určitě. A je rozhodně stravitelnější a zajímavější než RAW..... () (menej) (viac)
Vizuálne v dobrom slova zmysle odpudivé a Agathe Rousselle svoju rolu zvládla na jednotku, ale... o čom to vlastne malo byť? Začíname vraždami, pokračujeme sociálnou drámou v kombinácii so sci-fi a celkovo z toho nie je prakticky nič. Pozoruhodné a pôsobivé, ale na môj vkus extrémne chaotické. ()
Největší pochvalu za Titane si zaslouží porota v Cannes - že s hlavní cenou pro tohle konečně začala oceňovat i trochu ostřejší filmy, new french extremity vlnu. I když s tím měla začít už dávno u fantastických filmů Gaspara Noeho, a ne čekat až na tenhle evidentně slabší kousek. Ale asi se nedivím, Titane je jednak genderově progresivnější, a hlavně značně normálnější vyprávění - víceméně prostá artovka o tom jak si k sobě pár krapet narušených opuštěných lidí hledá cestu. Gore srandy se odbydou jen na začátku, a s pár fantasmagorickými prvky body hororu film šetří zase až na konec. Což taky znamená že prostředek docela nudí a nemá co říct. 7/10 ()
Prvních cca 30 minut mi přišlo, řekněme, snesitelně šokujících, ale pak někdy od momentu, kdy si Alexia změní vzhled a začne se vydávat za Vincentova syna, mě to začalo postupně dost iritovat, a závěr jsem shledal vyloženě nechutný a pro mě osobně prostě nesympaticky absurdní - nepochopil jsem, co to mělo celé znamenat, a od jisté doby mám na tenhle typ divácky odtažitých a nepříjemných filmů dost alergii (a vyloženě nesnesu scény, v nichž si filmové postavy tělesně ubližují - zde si kupříkladu Alexia upraví vzhled svého nosu tak, že si ho rozmlátí o umyvadlo, což mě vyloženě fyzicky bolí jen takto napsat). A to, že mě ten film tak rozladil, mě mrzí o to víc, když si vzpomenu, jak jsem byl před 5 lety nekriticky nadšený z režisérčina předchozího snímku Raw (a to mj. díky hereckému výkonu Garance Marillier, která hraje i zde, ale bohužel jen menší roli v pár scénách) - podruhé se stejný zázrak už bohužel nekonal. ()
Předchozí film režisérky a scénáristky Julie Ducournau z roku 2016 Raw jsem viděl. Za mě 4 hvězdičková záležitost. Titane mi ale úplně unikl. Sám nechápu jak je to možný. Za doporučení vděčím uživatelce Ratchetka. Za což jí tímto děkuju. Ona už prostě ví čím se mi trefit do chuti. Titane je filmem s tísnivou až bezvýchodnou atmosférou s parádními hereckými výkony s dobře zvolenou hudbou se skvělou kamerou a opravdu chvályhodným námětem. Titane je prostě bizarnost par excellence. To co film divákovi nabízí se jen stěží popisuje. Celkem se mi líbí komentář uživatele JFL. To, že se jedná o film pro velice okrajový publikum asi nemusím zmiňovat. Každopádně teď už si další film od Julie Ducournau budu hlídat důkladněji. A kdyby mi přeci jen unikl Ratchetka mě jistě upozorní😉 Silný 4hvězdy. ()
Oproti režisérčině debutu Raw, který byl lehce nemastným neslaným coming of age dramatem okořeněným o nějaký ten mírný kanibalismus, je Titan rozhodně o pár kroků dál. Nuda to fakt není, extravagantní vizuální stránka funguje, bizár tady střídá bizár, zpestřuje to navíc i lehký „body horror“ a celý děj se v jednu chvíli otočí o nějakých 270°, jako bychom vstoupili do úplně jiného filmu. Jen ta finální scéna mě lehce zklamala - já totiž čekal, že to nakonec bude angličák :-). Titan je žánrový koktejl, který rozhodně nesedne každému. ()
Raw ma pred rokmi nudil, ale potom mi napísal Tomáš Procházka, že “(Titane) najlepši film co som za desat rokov poslednych videl”, tak som tomu dal šancu a na koniec mám chuť si zopakovať aj to Raw. Ja naozaj neviem, či tým chcela režisérka ukázať nejakú svoju pózu, ako tu toľko ľudí píše. To mi nejak hlavou nevŕta. Skôr nerozumiem myšlienke, “nasílu a nesympatickým způsobem prošpikovaná genderovými ideji” (FlyBoy). SPOILER! Nebola gender ideológia hlavná a jediná téma filmu? O čom inom asi tak pojednáva, o robožene? :D Mne osobne sa najviac páčilo aklimatizovanie diváka do onoho (v doslovnom podaní) humanonormatívneho sveta plného krvi a odmietnutia, a ako sa tým postupne predstavuje jeho (jej) samozrejmosť. Dosť depka, keď sa nad tým zamyslíte (a vydržíte sa nepogrcať). Vlastne ma za celý čas nenapadlo iné hodnotenie ako je 5*, lenže záver to zase trochu vrátil do tej Raw-oidnej prázdnoty. Tanečnú scénu podozrievam, že Kalváriu cituje okato úmyselne. Fyzický prerod hlavnej postavy zas pripomenul Divide. Fakt dobrý film, hodnotenie ešte rozmyslím. ()
provokatívnej artovej eseji o genderi a maskulinite dominujú na hranicu idúce herecké výkony, sugestívny soundtrack, podmanivý vizuál majúci vrcholy v scénach nočného hasenia lesného požiaru alebo pri erotizujúcich scénach, vysoko aktuálna téma riešenia fluidity a komplexnosti pojmov sex, gender, pohlavie, orientácia. (aj európsky festivalový arthouse môže mať svoju podobu midcultu.) ()
Za prvé body horor ako ďalší príspevok do new french extremity, za druhé vyvražďovačka ako z gialla a za tretie seriózna dráma o vzťahu otca a jeho dieťaťa. Ako celok to celkom ladí, lenže keď idete na film s veľkými očakávaniami niečoho výnimočného, tak vás čakajú v podstate konvenčné zábery kombinované s niečím, čo sme kedysi vídavali napríklad v Cronenbergových filmoch. Problémom číslo jedna je ale v mojich očiach nesympatická hlavná postava, vžiť sa do jej pocitov, a to najmä po prvej tretine, kedy sa vážne neovláda, bolo pre mňa absolútne nemožné. Možno sa niekedy k Titánu vrátim a kompletne ho prehodnotím. ()
Súvisiace novinky
Zlatá palma festivalu v Cannes zná vítěze
Prestižní filmový festival ve francouzském Cannes se dnes v rámci ambiciózního post-covidového ročníku 2021 uchýlil ke svému poslednímu večeru a rozhodně nebyla nouze o překvapení. O jedno z nich se… (viac)
"Ty jseš nemocnej?" "Ne, jsem jenom starej." ________ Režisérka Julie Docornau, která divákům zvedla žaludky před pěti lety svým fascinujícím celovečerním debutem, kanibalským coming of age hororem 'Raw', se záhy - ač jako zelenáč - okamžitě zařadila nejen mezi výrazné filmové provokatéry, ale také mezi významné představitele nové vlny tzv. francouzské extremistické kinematografie – kam např. patří i můj nejoblíbenější režisér, Gaspar Noé. No a letos opět zabodovala jak u diváků tak kritiků rovnou na mezinárodním festivalu v Cannes svým nejnovějším projektem – intenzivním festivalovým slowburnerem s enigmatickým názvem 'Titane' – který nejenže nemá žádné formální mantinely a neštítí se narušit vaši komfortní zónu, ale v neposlední řadě naprosto klame svým tělem. A klame tělem ihned z několika důvodů: samotná zápletka příběhu je sice neuvěřitelně klišovitá a stupidní, ale tu nekonvenční, experimentální a extrémně perverzní formu, jíž je příběh vyprávěn, jsem si jistým zvráceným způsobem naprosto zamiloval...... Příběh zachycuje životní dilema psychopatické sériové vražedkyně a antihrdinky Alexie - kterou famózně ztvárnila debutující herečka Agatha Rousselle - ta se živí jako tanečnice a trpí obsesí pro soulož s auty (tohle není ani špička ledovce celkový bizarnosti snímku), a posléze se po sérii brutálních událostí ocitne v nečekané spirále bezvýchodných situací, z níž není lehkého úniku, a nakonec se dostane do láskyplné náruče stárnoucího hasiče, který si každý večer do prdele píchá steroidy, jehož role se chopil veterán Vincent Lindon. To vše má samozřejmě obří háček, jenže dál vám nejenže nic říct nemůžu, ale taky ani nechcu. 'Titane' je totiž v jádru silně autorský, nepředvídatelný, ambivalentní, nejednoznačný a skandální počin, o kterém je před projekcí radno nevědět zhola nic...... Sama Julie Docornau 'Titane' popisuje jako pomyslnou variaci na řeckou mytologii, respektive na zrození bohů Titánů - a zároveň vychází z jejích osobních nočních můr, kdy se jí několikrát nezávisle na sobě zdálo, že porodila automobilové součástky. Tyto atypický diegetický aspekty Docornau prezentuje skrze nekompromisní brutalitu, černý humor a nekonvenční formální stylizaci takovým masochistickým způsobem, že oproti tomu novější snímky Quentina Tarantina působí jako nevinná selanka pro předškoláky. 'Titane' je však unikátní tím, že má ihned několik specifických interpretačních rovin a způsobů, jak si symboliku snímku vyložit k obrazu svému – žádný z nich však není zcela správný, či zcela špatný. Kupříkladu v mých očích je 'Titane' fenomenální extravagantní ódou na fetišismus a filmový exhibicionismus – je-li vám libo, nefalšovaná trashová jízda, která nespoutaně kombinuje prvky brakového body horroru, rodinného melodramatu, kriminálního thrilleru, černé komedie, a autoerotiky/soft-porna - to vše s příchutí motorového oleje a důrazem na fyzično a intimnost. Jde totiž o snímek senzuální, tělesný, až metafyzický, a přesto plný zjevných i skrytých kontrastů, které si musí divák buď najít sám, anebo popřípadě domyslet. Docornau je totiž povahou provokatérka, a záměrně nechce nechat diváka jen tak v klidu, chce jej dráždit za jakoukoliv cenu či úsilí. A zároveň, jakožto hrdá feministka, do toho všeho navíc velmi nenásilně a hravě akcentuje aktuální a neméně kontroverzní téma dekonstrukce genderu a pohlavních stereotypů skrze béčkové meta-žánrové prvky zmíněného body horroru' kdy zjevně vychází z ranné tvorby Davida Cronenberga. Divák tak nemá sebemenší tušení, jestli má film brát zcela vážně, anebo si má užívat jeho těžko uvěřitelnou absurditu a temný humor. Nemluvě o emocionálním hledisku snímku, které dbá na motiv odpuštění, samoty, boje s vnitřními démony a hledáním vlastní identity jenž je zhmotněn v skutečně intimním vývoji turbulentního vztahu ústřední dvojice - což je v podstatě stěžejní středobod a katalyzátor gradace celého filmu. Vše je následně nasnímané mnohdy surreálnou kamerou pod taktovkou Rubena Impensa, s níž podniká hotový divy a estetické čáry máry, snaží se synchronizovat s pohybem postav, díky čemuž dává mizanscéně nepopsatelný tělesný rozměr. Nejde opomenout ani perfektně využitý písničkový soundtrack plný návykové old-schoolové muziky, který umocňuje vizuálně podmanivé taneční scény...... Já vím, že to vše, co jsem právě popsal, působí a vyznívá jako přebubřelý chaotický mišmaš všeho možnýho a rádoby artový honění ega režisérky - ale světě div se, ono to všecko kupodivu naprosto mistrovsky funguje. 'Titane' je tak ve výsledku opojnou audiovizuální symfonií, kde synergie zvuku a obrazu nemá jakékoliv chyby či nedostatky. Jde o zážitek tak provokativní, rozporuplný, úchylný, a cynický, že naprosto zaslouženě získal Zlatou palmu, tedy nejprestižnější ocenění, na festivalu v Cannes – což je kontroverze, vzhledem ke kontroverznímu filmu, sama o sobě. Dokud neuvidím 'Vortex' Gaspara Noého, je pro mě 'Titane' zatím nejen bizár roku, ale rovnou i film roku – jelikož těžce pochybuju, že do tý doby uvidím něco lepšího, něco, co by mě dokázalo tak odvázat a vypálit ze sedačky. Možná přeháním, a možná jsem se jenom nechal až moc unést. Julie Docornau jednoduše řečeno natočila esenci toho, proč existuje kinematografie, a proč právě evropský artovky jsou jejím pomyslným vrcholem – a já ji za to líbám nohy. Už nyní se nemůžu dočkat, co za šílenost natočí příště..... // VERDIKT: vlhký sen pro cinefily a fanoušky spalovacích motorů. 9,3 karburátorů z 10 🔥🚒 // () (menej) (viac)