I cinque della vendetta

Aldo Florio ako reziser mi nic nehovori, a to mam uz prehlad. Kazdopadne plane spagety, dialogy odporne, kluisy na hovno ... fakt, typicky produkt westernovej inflacie 60. rokov . 25 % (18.09.2018)

"Vám se ty filtříky jednou nevyplatí," říkám si víc než často při sledování špaget. Ono by bylo tak (finančně) náročný točit noční scény v noci? U téhle věci jim můžete poděkovat za to, že už si mnohé jiné nevybavím, a to proto, že v mé verzi filmu filtříky zcela chyběly. Světlo jak v pravé poledne (patrně je opravdu pravé poledne), ale všichni musí jít spát a indián bude hlídkovat, aby je někdo nepřepad. Tak jdeme dál a zase už si všichni lehají... a tma žádná... no nic. Půdorys filmu někam jedem a pořád jedem a už nemůžem a někdo nás možná sleduje je strašně americký a nezajímavý, velice zajímavé je obsazení téhle rané věcičky. Máte tu Giovanniho Cianfrigliu a Josého Manuela Martína coby dva kamarády v kladné partě. Tak proč se jim, sakra, trochu nevěnujete? Proč se zas musíme věnovat těm třem strašně nezajímavým personám a ještě s ženskou? To bychom po velkovýrobně Balcázarovi chtěli moc. Tak by se mně teda aspoň líbilo... jo, kdybyste tu, velcí bílí muži Madisone, Molino a Karisi, nebyli nechutní rasisti a nepočítali s tím, že se tu pro vás každý obětuje, že se o vás indián bude starat, vynášet svinstvo, když padnete do léčky, vyseká vás z toho, a odměnou mu za to bude tak status ušlechtilé oběti, respektive se o to podělí s jediným, kdo ho bere, tedy Mexičanem. Díky Bohu za pozdnější špagety, kde už se producenti smířili s existencí i jiných než rasově čistých hrdých pistolníků z USA. Kdyby si jich všimli i tady a dali jim trochu prostoru, mohli jsme zapomenout i na ty filtříky. Ale tak aspoň tak. A díky za nezapomenutelného záporáka - blond Mexičana Antonia MR v klobouku na loupežníka. (10.01.2018)