Truman Show

Peter Weir je opravdu osobitý režisér, jeho filmy jsou zvláštní, nevídané. V Truman Show se jedinečným způsobem zabývá cenou životních hodnot. Je opravdu dokonalý život ideální? Lze skutečně někoho přesvědčit, že tomu tak je? Je pro jiné vážně nejlepší to, co si myslíme, že je pro ně nejlepší? A máme právo je takto manipulovat, byť jsou naše úmysly sebelepší? O svých prioritách si člověk rozhoduje sám a pokud je tlačen jinam, je tento tlak jen rozklepaným prstem na spoušti. Tyto otázky a odpovědi podává Weir vskutku obdivuhodným způsobem, vypomáhá si zdánlivě nicotnými detaily v pozadí i v popředí (např. stále nové reklamy), které pomáhají udržet divákovu pozornost a sdílet pocit nejsitoty s Trumanem. Ale nejen Peter Weir si zaslouží uznání a obdiv, nýbrž také Jim Carrey v přelomové roli své kariéry a Ed Harris, jenž svou postavu režiséra ztvárnil s citem sobě vlastním. (03.02.2004)

Carrey kupodivu je i charakterní herec, kdo by to od něj po Masce, Ace Venturovi a spol. čekal? Příběh Truman Show je krásný jako Natascha McElhone a herecký výkon Eda Harrise opravdu úctyhodný. Jako komedii bych Truman Show rozhodně neoznačil, ale emocí vzbuzuje až až...ve spojení s hudbou Philipa Glasse to vše a spousta dalších, spíš už nudných technických věcí, vytváří jen těžko zapomenutelný film...výtvarné zpracování závěru filmu je pak nezapomenutelné docela určitě, i když skvělí herci na tom mají také svůj nezanedbatelný podíl...prostě takhle rozhodně jo:) (23.03.2003)

Truman Show ve své době patřila k fascinujícím velkým filmovým zážitkům, které překračovaly hranice médií. Tehdy jsme hltali články v Cinemě a neznali jsme formát reality show, přesto jsme věděli, že Jim Carrey překročil další mezník. A ten pocit zůstal a i po seznámení se s formátem je možné Truman Show obdivovat. (05.07.2021)

Vědět tak, kam Andrew Niccol na ty nápady chodí. Co film to perla, ať už ho režíruje sám, nebo napíše scénář. Tedy ve skutečnosti stačí dívat se na svět okolo sebe s otevřenýma očima. Jak se říká o knihách, že nejlepší je taková, o které máme pocit, že jsme ji už četli, tak o filmech platí to samé. V Gattace i tady jsem slavil vítězství lidské vůle nad systémem, který jsme si sami zbudovali k tomu, abychom se sami odřízli od reality a uzavřeli do iluzí. Vyvěrá z toho taková naděje a víra v člověka, že mě to opravdu dojímá. S1mOne už je k lidstvu mnohem skeptičtější a naopak zobrazuje vítězství iluze nad skutečností. To zas potěší cynickou složku lidské osobnosti. Terminal se opět vrátil k vítězství člověka. Je vidět, že optimistický konec lze natočit bez přehnaného patosu a kýčovitosti, a přitom může být stejně úderný a působivý jako nějaká tvrdá překvapující pointa (nejvíc mě takový konec dostal v knize Piknik u cesty). Ale to jsem se dostal od filmu někam k filosofování, takže zmíním vynikající režii Petera Weira (s Niccolem si evidentně padli do noty), výkon Eda Harrise, Laury Linney a Jima Carreyho a ostatně všech ostatních "členů štábu" skvěle podávajících telenovelové neherectví, krásnou Nataschu McElhone a skvělou hudbu neuvěřitelně podbarvující celý film. Film navíc obsahuje několik skutečně skvělých scén, jako lidi stojící a čekající na povel nebo Carrey bušící na stěnu svého "dokonalého světa." Beru film jako takovou výzvu stát se pány svého osudu. A teď "kdybychom se neviděli dobrý den, dobrý večer i dobrou noc..." (21.11.2005)

Zkuste si představit, že váš život je televizní seriál a vy jediný/á o tom nevíte. Ne, vážně, zkuste to. Zjistíte, že i ve vašem životě se pohybují typizované žánrové postavy, dialogy mezi nimi šustí papírem, někteří (ne)přátelé se zjeví jen jednou (hostují?), jiní intenzivněji, ale po omezenou dobu (vypršela jim smlouva?) a v situacích, kdy se vám chvíli nic neděje, přijde krajně neporavděpodobný dramatický zvrat (deus ex machina). Zkuste říct, že to tak není. Děsivé, že? 90 % (18.03.2005)