Porte des Lilas
Quartiere dei lillà
The Gates of Paris
Réžia:
René ClairKamera:
Robert LefebvreHudba:
Georges BrassensHrajú:
Pierre Brasseur, Henri Vidal, Dany Carrel, Raymond Bussières, Alice Tissot, Paul Préboist, Teddy Bilis, Jacques Marin, Gabrielle Fontan, Albert Michel (viac)Obsahy(1)
I když René Clair natočí v letech 1960 až 1965 ještě čtyři další snímky, je Šeříková brána z roku 1957 poslední bezchybnou ukázkou jeho režijního mistrovství. Film vypráví příběh pijana a umělce, kteří po určitý čas ukrývají pronásledovaného zločince. Pijana Juju (Pierre Brasseur) okouzlí zločincův šarm a fanfarónství natolik, že ve starostlivosti o něho si na chvíli připadá užitečný. Nejpůsobivěji zde fungují clairovské paralely mezi obrazem a mluveným slovem (např. zatímco si hosté v restauraci předčítají novinovou zprávu o vrahově útěku, pozorujeme oknem, jak si děti hrají na ulici a jejich hra je obrazem čtené události). Atmosféru filmu dotvářejí známé šansony Georgese Brassense, který zároveň ztvárňuje jednoho z hlavních hrdinů. (NFA)
(viac)Videá (1)
Recenzie (7)
Ošumělá předměstká čtvrť v níž žije svůj ošumělý život Jojo. Prázdnota, kterou nelze utopit ani v alkoholu a kterou nezaplní ani přátelství s Umělcem, je tak depresivní, že i přechovávání a ošetřování raněného vraha přináší vzrušení a náplň života. Ale ač je Jojo zoufalec a neatraktivní ňouma, jehož neobratné dvoření se místní krásce Marii může vzbudit jen pobavený úsměšek či soucit, projeví se nakonec jako jedinec s rytířským srdcem... Ta scéna s uličníky, kterou popisuje předhodnotitel Rattlehead, je vskutku skvělá. ()
Ach, nemohu si pomoct, já se během sledování málem zamiloval... do té krásné atmosféry nočních pařížských uliček, do blouznivého světa ve víru snění a prolínání napínavé zločinecké historky s pouličními rošťáckými hrami dětské party, do černobílé poezie plné podmanivých odstínů, s jakou tento jednoduchý příběh o lásce, neštěstí i zločinu předvedl na plátno René Clair, do kytarových tónů a hlubokých písňových vyprávění šansoniéra George Brassense.... tedy to poslední přišlo u mě již mnohem dřív před tímto filmem, nicméně vidět takhle autenticky na plátně velkého Brassense hrát, zpívat a vyprávět, navíc v jeho jediné účasti před filmovou kamerou = zážitek! :) Šeříková brána asi nebude filmem pro každého diváka, zvláště ne pro takového, který by v rámci krimi žánru dal nejraději přednost strhující akci před rozjímavou poezií. Já jí podléhl, nemůžu se bránit, nemám v hodnocení na vybranou, nehodlám řešit, zda nebyl náhodou koncem 50. let poetický realismus již stylem několik dekád zastaralým... Plný počet šeříků před bránou. [95%] ()
Jojo je v jádru hodný chlap, ovšem prázdnotu svého života nejraději utápí v alkoholu. Pro všechny – včetně jeho matky - je to budižkničemu. Jeho jediným přítelem je “Umělec“, hrající v putykách na kytaru. Fádní život dvou opuštěných mužů nabere na obrátkách, když k nim do domu jednoho dne vtrhne uprchlý vrah, který je donutí, aby ho u sebe schovali… René Clair dokázal v tomto filmu vytvořit svět, který vás vtáhne do děje, a vy se cítíte, jako byste byli mezi svými přáteli. Jeden z těch filmů, kdy skutečně lituji, že už je konec. V tom úžasném clairovském světě bych chtěl být mnohem déle než jen devadesát minut. Úžasná je scéna, kdy muž v hospodě předčítá novinový článek o uprchlém vrahovi, a kamera zabírá děti, které si na ulici hrají právě na útěk tohoto vraha. Takže místo automobilu vidíme dětskou káru a místo policejního vlčáka voříška na vycházce. ()
Přátelství dospělých mužů (Umělec a Juju) bylo nádherná už proto, že se dá pochybovat, zda skutečně již dospěli. Jejich přátelství se naplnilo hýčkáním zločince, jehož charakter poznala jen kočka, která také jeho řádění chtěla udělat přítrž. Nepodařilo se jí a sama se mohla dostat do velkých problémů, stejně jako Marie, jenže ta nevědomky. Georges Brassens sice nezpíval své "velké malé písně", ale i jako "L'Artiste" byl stejně okouzlující. Co se týče režie a kamery platí to, co už je zde napsáno. ()
Oscar 1 nominace: Cizojazyčný film ()
Reklama