Údolí včel

Historický film, ve kterém exceluje Jan Kačer a Petr Čepek. Fanatismus, dogma a askeze jakoby prostupují obrazovkou k vám do obýváku. Do kontrastu se zde staví touha po svobodě a loajalita k řádu. Některé scény jsou velmi drsné a sugestivní. Hudba podtrhuje už tak téměř dokonalý film a dodává ještě mnohem víc na oné "ponuré" středověké atmosféře a dovádí celý snímek k dramatickému a krutému konci. Musím se přiznat, že jsem očekával poněkud jiný závěr, ovšem i tato tečka za zhlédnutými 97minutami, je velice zdařilá a působivá. Dogmatický Armin a osobitý Ondřej jsou výtečně napsané postavy. V mnoha komentářích jsem tu našel odkaz na režiséra Bergmanna, tak i já se mohu k němu přihlásit. Skutečně velmi atmosferické historické drama, které postradá snad jen více nějaké "akčnosti", jež by nedovolila divákovi (mně) se ani vteřinku nudit (=pouze můj subjektivní názor). Kameru hodnotím jako velmi dobrou, ba dokonce výbornou a aranžmá jednotlivých scén je také obdivuhodné. Herci jsou vybráni také na jedničku, jen si neodpustím malou poznámečku: Petr Čepek "je" skutečně opravdový slovanský typ, že? ;) K této moji hnidopišné větičce musím uvést dodatek: přesně tohle bylo trnem v oku i samotnému Vláčilovi :) Komentář uzavírám definitivní tečkou - pěkné 4 hvězdičky. (29.03.2009)

Filozofično na plno. Také ale dusno na plno a především neosobitost, která potlačuje veškeré emoce a jakékoliv pocity, které film má a já je mohl vnímat. Výsledek je takový, že Údolí včel je dokonale a syrově zpodobněný středověk, který jen tak v české kinematografii neuvidíte. A i přesto, že mu chybí emoce, je rozhodně filmem, který nesmíte vynechat, protože Vás přesvědčí o tom, že u nás se dřív točilo cokoliv. A dokázalo to mít úspěch. Tak proč by nemělo dnes? (27.01.2015)

Údolí včel je filmovou adaptací temného románu Vladimíra Körnera a je to spojení narozené pod šťastnou hvězdou. František Vláčil tu, stejně jako v Markétě Lazarové, před diváky zhmotnil svou vizi středověku a je to vize bolestná, vnitřně zraňující, bez romantizujících nánosů, vpravdě temná. ,,Trápilo nás slunce, pohani a krvotok." Zpoza hudebního doprovodu mrazivých gregoriánských chorálů Zdeňka Lišky se tu vynořují chladné obrazy podepřené pilířem gotické klenby, gotický oblouk je tu vedle kříže nejčastěji používaným symbolem. Vnitřně komplikovaný vztah dvou rytířů Řádu, představitele fundamentu Armina a na rozcestí stojícího Pavla, je svárem mezi svobodou a vazalstvím, vírou a dogmatem, ale i vírou a pohanstvím, onou nepochybnou křižovatkou středověku. Vláčil se nebojí svou představu pošpinit nánosem krutosti a zmaru, přesto je jeho obraz až překvapivě světlý. Češi jsou v ústech Arminových pohané, pročež lze cítit reflexi pozdějšího podhoubí protestanství. Jestliže je rytíř Krista Armin vnímán jako fanatik zaslepený elitářskou pýchou dogmatem slepé víry, která ho Kristu nedostižně vzdaluje, mnohem komplikovanější figurou je sám Ondřej. Je jeho cesta správná? A kroky po ní vykonané? A co vlastně žene Armina až k tak meznímu činu? Možná zásadní moment přichází s oslavou pohanských Letnic, tvůrci inscenují scénu lovu, který lze interpretovat coby ovládnutí mysli animálními pudy, scénu lokalizovanou navíc v místech, která prolínají život Ondřeje a smrt jeho otce (jenž výměnou za svůj život vložil syna do rukou Řádu=Bohu). ______ Formálně jde o velice vytříbený snímek, František Vláčil podpořil vyznění silným přeexponováním obrazu, většina scén je velmi světlých a některé záběry mají až přepálený charakter. Z hlediska velikosti záběrů zaujmou časté celky (nedozírnost moře, proti němuž vynikne nepatrnost člověka) a pohledy z ptačí perspektivy. Úchvatné jsou pak především úvodní scény u moře Baltského. Zaujme i kompozice - charakteristická třeba v jednom z posledních záběrů, který tvoří soulad tří prvků - koně, člověka a a právě moře. Tento záběr navíc vytváří významový rámec, naplňuje se tak rámcová kompozice celého příběhu. Zajímavé je také použití subjektivní kamery, což byl dobově oblíbený moderní výrazový prostředek. Mimo mrazivé hudby stojí za zmínku také vynikající ruchy, které ještě zvyšují sugestivnost řady scén. Baladickou povahu vyprávění zdůrazňuje Vláčil také poetičností textů a dialogů/monologů. Celý film se pak snoubí s opravdu ojedinělou měrou magičnosti a působivosti. ,,Včely necítí bolest." Nemohu si pomoci, ale z temného středověkého triumvirátu Bergman - Tarkovskij - Vláčil volím jednoznačně toho posledního... (03.01.2012)

Láska na první pohled. Nevím proč právě u tohoto filmu mám vtíravý pocit, že takhle nějak mohl vypadat středověk: na jedné straně temné vztahy a vášně, kde je jen krůček k násilí a krutosti, na druhé straně klid a pomalé plynutí času a nad tím vším víra, všeobjímající a mající řešení pro všechny situace. Moje oblíbené pasáže: rozhovory Petra Čepka a Jana Kačera na mořském pobřeží a scéna se slepou dívkou uprostřed rozkvetlé louky. A černobílá barva tomu moc sluší. Proč tenhle film proboha ještě není na DVD? (07.12.2006)

Pro mě nejkrásnější Vláčil a zároveň jeden z nejlepších filmů české kinematografie. Má to hloubku, má to přesah, nesnaží se divákovi podlézat a hlavně je to plné nádherných obrazů, které nejsou prvoplánové a v nichž Vláčil dokáže zobrazit nezobrazitelné... Údolí Včel je prostě záležitost, kterou je třeba vidět. A ne jednou. (28.04.2008)