Posedlost
Ossessione
Obsession
Réžia:
Luchino ViscontiHudba:
Georges BizetHrajú:
Clara Calamai, Massimo Girotti, Juan de Landa, Dhia Cristiani, Michael Balfour, Vittorio Duse, Michele RiccardiniObsahy(1)
První z mnoha kultivovaných opusů Luchina Viscontiho považovaný za přímého předchůdce italského neorealismu, který se stal po 2. sv. válce určujícím směrem evropské kinematografie. Příběh smrtonosné vášně Visconti volně natočil podle proslulého románu Jamese Caina Pošťák zvoní vždycky dvakrát (pamatujete na verzi s Anjelicou Hustonovou a Jackem?), klasického představitele amerického detektivního žánru drsná škola. Režisér zasadil děj do nehostinné italské krajiny zmítající se ve válečné krizi, bídě a kriminalitě. Přestože se autor nemohl vlivem nacistické cenzury (film byl natočen v roce 1942, za Mussolliniho režimu) vyjádřit otevřeně, byl jeho pokus záhy zakázán a stal se legendou mezi nadcházejícími režiséry. Ze všeho nejvíce je patrně uchvátil důraz na realistickou Itálii a sociální problémy kraje, které zmítají milostným trojúhelníkem. (Martin Jiroušek) (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (49)
Ranné stadium italského neorealismu. Sympatická je právě civilnost herců i prostředí, pečlivě komponované záběry, přesvědčivý představitel hlavní role. Nadměrná délka filmu není u Viscontiho nezvyklá, tady ale docela škodí. Výborná byla první půlka, kde se houfovaly zlověstné signály budoucího zločinu, v dalším se ale už dalo krátit. Příběh samotný je známý z románu i pozdějšího filmu Pošťák zvoní vždycky dvakrát, ale jeho předobraz se dá rozpoznat už v Zolově Tereze Raquinové. Tady je ale logicky výraznější sociální podtext, motivem k vraždě není jen sexuální touha, ale u Giovanny hlavně strach z chudoby, snaha změnit společenskými poměry přisouzený osud. Působivé, jen příliš dlouhé. ()
Po předcházejících filmech typu "telefoni bianchi" skok do jiný sféry, proto velká škoda za tu délku, zkrácená verze by si zasloužila i 4*. ()
Už ve svém debutu ukázal Visconti svoji extratřídu. Učednická léta u Jeana Renoira jsou znát, neboť právě staré Renoirovy filmy mi Posedlost připomíná. Jinak je zřejmé, i když dnes těžko představitelné, jaký šok musel film znamenat. Po třicátých letech plných uhlazených romantických filmů s "bílými telefony" přišla Posedlost se zaprášenými silnicemi, nuznými pokojíky a docela obyčejnými lidmi. Však i samotný Mussolini po římské premiéře zařval, že tohle není Itálie. A jakýsi vládní deník napsal : "Ze zahraničních vzorů si tento film bere chorobnou, přehnanou amorálnost a hrubou řeč, kterou špatně maskuje rétorickým naturalismem. Tento film je souhrnem ohavných vášní, ponížení a rozkladu, je urážkou italského lidu, jehož údajný život chtěl zachytit na zcela pomyslné a nemožné úrovni". Podobné soudy by spíše slušely některým českým polistopadovým filmům (kopírujícím americké sračky), nikoliv Posedlosti. Ale takto to v historii kinematografie chodí - kvalitní režiséři s kvalitními filmy posouvali hranice toho, co lze ve filmu ukázat, až jsme se dostali do situace, kdy kdejaká režisérská nula točí hromady úchylných sraček, a nikdo už se nad tím ani nepozastaví... ()
Vidím neorealismus v dálce veliké .... ()
Jeden film, ktory ma bavil od zaciatku az do konca, hoci celkovo mam dojem ze nebol nicim vynimocny, mozno len tym, ze zacal akysi taliansky neorealizmus. Pre mna jeden z najlepsich kuskov talianskej kinematografie. ()
Je to trochu pomalejší a náročnější podívaná, to jo. Ospalý italský venkov, člověk by nepoznal, že je to film natočený za války. U nás se za protektorátu točily hlavně oddychové komedie, aby divák alespoň na chvíli unikl tísnivé realitě. Tohle skvěle propracované kriminální milostné drama je ale úplné popření těch našich (trochu slaboduchých) oddychovek... ()
Předtím i potom několikrát zfilmovanou látku přesadil Visconti ve svém debutu na italský venkov, což dobře souzní s akcentací "vášnivé" linky příběhu (a potlačení "kriminální" linie zejména amerických verzí). ()
Bezesporu nejlepší (proto)neorealistický černofilm všech dob (existují další?). Nápad zpracovat Cainův román svému asistentovi údajně dodal Jean Renoir; spisovatel ale nedal svolení k adaptaci, proto se film až do 70. let promítal jen v Itálii. O hlavní ženskou roli stála Anna Magnani, byla ovšem ve čtvrtém měsíci těhotenství, a tak si na svůj debut u Viscontiho ("Nejkrásnější") musela ještě pár let počkat. "Posedlost" překonává Garnettova "Pošťáka" ve všech ohledech, v první řadě díky detailní realistické kresbě prostředí, dialogům a vřazení postavy Španěla. Má prý také blíž ke Cainově předloze (nečetl jsem) - spoluscénáristovi Giuseppemu De Santisovi šlo o to, aby si divák náležitě užil "ovzduší smrti a spermatu". ()