Melónová žena

Americkou kritikou nadhodnoceno kvůli černošskému tématu. Komentář: https://www.slantmagazine.com/film/the-watermelon-woman/ https://www.eyeforfilm.co.uk/review/the-watermelon-woman-1996-film-review-by-jane-fae (16.06.2020)

KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY! I jedna věta může zlepšit hodnocení o několik bodů. Onou větou zde pro mě je ,,Když nemáte vlastní historii, musíte si ji vymyslet." Film je amatérsky natočen, kamera, střih, herecké výkony jsou hrozné a některé výjevy (tančící černoch) mírně řečeno zvláštní. Melounová žena neustále osciluje mezi tím, že je skvělá a úplně blbá. Beze sporu je to film odvážný (dát do jednoho díla vlastní - otevřeně nasnímanou - soulož i rozhovor s matkou je dost cool) a zábavný, ale není jisté, jestli je anarchistického neumětelského stylu dosaženo omylem nebo záměrně. Když nějaký film začíná větou ,,hrozně chci něco natočit, ale zatím nevím, o čem to má být," cítím vždy ve vzduchu průšvih. Také neustále opakované věty typu ,,Ano, jsem černá a jsem lesba! Zkrátka se mi líbí ženy!!" přispívají k pocitu, že je tento snímek spíš záslužný, než skutečně dobrý. Pak ale přijde ona poslední titulková věta a člověku dojde, že režisérka měla celý projekt pod kontrolou a připravila past na diváky. Melounová žena, hlavní fetiš, co celé vyprávění pohání a po které hodinu a půl pátráme, nikdy neexistovala. Když svoje idoly nemáte, musíte si je zkrátka vymyslet. Jenže co dalšího si Cheryl ještě vymyslela? (19.08.2019)

NFR 2021 (27.12.2021)

(Mezipatra 2010) MELOUNOVÁ ŽENA by se dala z hlediska žánru zařadit jako mockument (tj. falešný dokument, který prozkoumává smyšlený „fakt“, jenž je vydáván za skutečný), z hlediska historického kontextu by pak spadala po bok nezávislých a na festivalech úspěch slavících filmů jako CLERKS (1994) Kevina Smithe a ZAPOMENUTÉ STŘÍBRO (1995) Petera Jacksona. S prvním jmenovaným titulem sdílí autobiografický základ (práce ve videopůjčovně a od ní se odvíjející další peripetie), který je podkladem pro zkoumání určité subkultury a jejího zapsání na mapu světu (až na to, že jde o černošské lesbické filmařky, nikoliv flákačskou komunitu podivínů zběhlých v popkultuře). S druhým zase pátrání po zapomenuté osobě v dějinách kinematografie v období klasického Hollywoodu (na místo režiséra Colina McKenzieho ona titulní Melounová žena), která ve skutečnosti neexistovala, ačkoliv nás film všemi prostředky přesvědčuje o opaku („dobovými“ fotografiemi, rozhovory s „pamětníky“, „nalezeným“ natočeným materiálem apod.). To dovoluje prozkoumat institucionální vztahy v průběhu času, kdy se dozvídáme, že se toho zase tolik nezměnilo (ačkoliv existují publikace o lesbických tvůrkyních, o těch černých se toho moc neví a lze je nalézt pouze v zaprášeném a do úplného kouta odstrčeném regálu knihovny). Ústředním leitmotivem se tak vyjevuje otázka rasové a „sexuální“ příslušnosti, přičemž je naprosto odzbrojující, s jakým nadhledem se k ní přistupuje. (04.12.2010)

Nebyl by to tak špatný film, kdyby se z něj vyházely všechny scény o točení dokumentu. Ale protože to je film o natáčení dokumentu, asi by to nebylo možné. Jedna hvězda za slovní přestřelky mezi Cheryl a Tamarou a druhá za G. Turner. Možná jednou třetí hvězdu přihodím, ale nejsem si jistá, budu-li si to chtít ještě někdy pustit. (18.01.2008)